Paměti 5.díl - 2.část

Můj, v době kdy k nám psi přišli, ještě chodil do práce a nechával psi na zahradě zamčené. A protože na chatě bydlel skoro celoročně, jen v době Vánoc chodil občas k nám, měli naši chlupatí mazlíčci prostor k darebnostem. Betynka mu s oblibou zahrabávala někde v zahradě tu vaničku sádla, tu kostku másla,. případně kus chleba. Jednou dokonce i jednu holínku, kterou pak nebyl schopný vůbec najít. Někdy stáhla se šňůry nějakou součástku oděvu, o ponožkách ani nemluvě. Neustále se něco hledalo a když se to náhodou našlo a říkalo se:“Betynko, nevíš náhodou kdo ty ponožky zahrabal v tulipánech?“ …cudně klopila oči a chovala se velice tiše a nenápadně, nenápadně tak, jak jen dokáže být nenápadný 40 kg pes. Mám ráda naše snídaňová rána, kolem pána sedí jeho psi, kolem mě moje kočky, všichni nám upřeně čučí do huby a polykají sliny s němou a výmluvnou prosbou v očích. „Nebuď škrob, dej nám aspoň kousíček! Máme to nejraději když nám to předžvejkáš a vyplyvneš na dlaň a strčíš nám to pod nos.“ A tak všichni svorně snídáme, můj maže o krajíc víc a poctivě se dělí se svými miláčky, i když dnes je to už jiná smečka a kočky se tiše rozmýšlí, jestli si to mají, nebo nemají vzít. Co kdyby je chtěla jejich panička otrávit.

Později přibyl ještě jeden pes, to už můj tatínek zemřel a jedna z mých kamarádek od které měli moji rodiče již vzpomínaného Bročka přišla a řekla mně:“ Chceš psa? A myslím, že snad ani ne….“ A za týden jsem měla doma rozkošné štěňátko. Pošlete pryč člověka z něčím tak milým, když to na vás kouká nevinným pohledem, maličko to kníká a tiskne se k vám, jako by to byla jeho poslední hodinka. Nevím kdo už řekl že je to psí kluk a dcera řekla, že musí mít krátké jméno a tak to byl Sam. Koupila mu modrý šáteček a šla ho předvést své kamarádce. Její manžel koukl na psa a řekl: „Ty brďo, dyť je to fena!“ No – fena, ale co se jménem? A tak jsem jí začala říkat Sendy.

Máme jí od roku 2001. První rok byl rokem mraků loužiček kdekoliv a jakkoliv velkých. Nejlepší, když jsem šla v noci bosa na záchod a po tmě a šlápla jsem do toho rovnýma nohama. Taky hromadami hovínek, roztodivných tvarů, zabarvení a vůní. Zkrátka, do rodiny přibylo malé dítě. To byla samá kašička, syrová vajíčka, Pribináčky, mixovaná zeleninka, předžvejkané ovoce a kdo ví co. Po smrti mého tatínka začal můj ex-manžel měsíc před Vánocemi u nás spávat i se psama a občas mně pohlídal maminku, za což jsem mu byla vděčná a taky kvůli tomu, že začal stavět Betlém, který se zpočátku boural až někdy začátkem února. Teď ho máme vždy do Tří králů. A do Sendy jako když střelí, když šla smečka spát dolů do přízemí, protože kočka a psi nejdou úplně dohromady , sedla si k zavřeným dveřím a začala srdceryvně naříkat. Bít jsem jí nechtěla a poslouchat jsem to vydržela asi hodinu. Pak jsem jí odvedla dolů a smečka se rozrostla na tři plus vůdce. Ještě že má můj dvoupostel. Všichni spali v jedné hromadě. Legrace byla s Betynkou, ona si vždycky lehla nohama k člověku a opři spaní se zapřela o člověka silou, kterou byla schopna ho z té postele vystrkat. Ťapinka spávala pánovi v rozkroku a Sendy  se mu omotala kolem krku, nebo pod paží. Já vím, pro mnoho lidí by to bylo naprosto neúnosné, nám to ale nevadí. A protože každý jsme ve svém bytí jedineční, nikdo nás nemůže odsuzovat.

Když po Vánocích smečka odešla zpátky na zahradu, Sendy týden se mnou nekamarádila, vyla a trucovala, jenom večer mně dovolila, abych jí hlídala,, protože je to od malička ustrašený pes. Příští rok pak odešla na zahradu se smečkou a já jsem zůstala opět sama, jen s babičkou a kočkou Filipikou. Asi rok před tatínkovou smrtí k nám začal chodit šedivý kocour, kterému jsem z hecu pro tu jeho zanedbanost začala říkat „Frajer Luky“. Trvalo mu rok, než se osmělil vkročit do naší kuchyně. Už za éry mých rodičů tatínek našel pro kočku řešení, které mu umožňovalo podle její potřeby jít ven jenom otevřít okno a kočku vypustit. Náš dům je do ulice jednopatrový a do dvora dvoupatrový. Pod kuchyní je šopa na nářadí a tak z kuchyňského okna umístil na tu šopu desku s šprušlíkama a ze šopy na zem další desku. A po tomto zařízení chodí kočky sem a tam dle své libosti. Při jedné kočce „nou problém“, při třech kočkách, zvláště v zimě, mě z toho občas bolí hlava  . Oni totiž zásadně nechodí ve špalíru, ale napřed jedna, jen si sednu tak chce druhá, případně za další chvíli třetí. A domů jak by smet. V letě, kdy jsou okna otevřená celých 24 hodin mně to nevadí.

 Nutno ještě podotknout, že v době, kdy se u nás začal objevovat kocour Lukáš, žila se mnou jenom kočka Filipka. Pepíček a Miluška byly trvale na velké zahradě. Lukáše jsem rok krmila jenom na střeše té šopy a první zimu jsem na ni umístila starou boudu po Bročkovi, celou jsem jí zateplila a on v ní přezimoval. Teprve další jaro, když bylo otevřené okno se najednou objevil v okně. Z počátku jsem s ním mohla být jenom já a jakmile vešel někdo cizí, kocour hned utekl. Trvalo mu opět dlouhou dobu, než si zvykl na ostatní členy rodiny. Po čase jsem ho dala vykastrovat, protože mně značkoval věci v bytě, což velmi nelibě páchlo. Kastrace zřejmě nebyla úplně úspěšná, protože po určité době začal opět smrdět, zvlášť když se kočky mrouskaly. Pravidelnou stravou se jeho tvary zaoblily a byla to ta nejkrásnější kočka, kterou jsem kdy v životě měla. Myslím si, že šlo o britského modrého kocoura, neboť jeho srst měla zvláštní namodralý lesk, skoro vůbec nepelichal a jeho srst byla neuvěřitelně krátká a hebká. Domnívám se, že mu nejspíš majitelé zemřeli, protože ať jsem mu dělala co jsem chtěla (čištění uší, podávání tablet a pod) vždy byl velice trpělivý a nikdy se nevzpouzel. Rád se česal a vůbec příkladně dbal o svou hygienu. Mou lásku mi oplácel lovem myší a potkanů, z čehož má dcera občas mívala hysterické záchvaty. Jako prefíkaná ženská ví, že chlapi se nesmírně cení žen ,které musí neustále před něčím chránit ( různí pavouci, chcíplé i živé myši, velké můry, cizí chlapi a pod.¨)

Pravdou ovšem je, že Lukáš mi zásadně žádné cizí chlapi ke dveřím nenosil, bohužel jen ty zakousnuté potkany. Občas ho bolely klouby a tak jsem ho mazala různými mastmi a i to snášel, jakoby věděl, že se mu snažím pomoci. Strašně miloval mou dceru, když za mnou přišla na kus řeči a seděla na lavici, sedal si za ni a láskyplně ji okusoval ucho, nebo jí kousal do krku. Vždy jsem říkala jejímu partnerovi, ať si dá pozor, že můj kocour je jeho velký konkurent. Hned po vstupu do mého bytu se choval velice dominantně a Filipka z toho měla zpočátku neskutečné trauma. Dlouho si na něj nemohla zvyknout, zvlášť, když do té doby měla paničku výhradně pro sebe. Teď se mnou spal kocour, který se mně neustále musel dotýkat a nejraději by mně spal přímo na hlavě. Ale je pravdou, že v nelehké době mého pečování o maminku mně byl vítaným zpestřením mého jednotvárného života.Měla jsem ho asi osm let, když ho začaly bolet zuby  do té míry, že přestal úplně žrát. Po nějaké době jsem s ním šla k veterinářovi, který nařídil jeho hospitalizaci asi na tři dny a špatné zuby mu vytrhal. Když jsem si šla pro něj, na zpáteční cestě mně při vystupování z autobusu spadla přepravka na zem, neboť do mě vrážely lidi, v ruce mi zůstalo jenom ucho, pádem se uvolnila dvířka a kocour mně z ní utekl a už jsem ho nikdy nenašla. Pominu fakt, že veterinář nebyl nijak levný, jen mně mrzí, že kocour nejspíš někde pošel, neboť byla velká zima a mráz , kocour byl po narkóze dezorientovaný a nemohl žrát. Jeho rekonvalescence vyžadovala podávání léků a zvláštní způsob krmení. A bohužel už v té době jsem nebyla dostatečně rychlá, abych ho chytila. Ačkoliv jsem napsala ručně asi 50 informací o jeho stavu a roznesla to do všech domů v okolí, kde mně utekl, už jsem ho nenašla. Dodnes si vyčítám, že jsem zklamala jeho důvěru ve mně a že jsem se mu špatně odměnila za jeho služby. A pak začaly mít problémy se zubany i naše zahradní kočky. Z huby jim tekly sliny, byly čím dál tím vychrtlejší a já jsem se neustále hádala s tím mým, ať s nimi jde k doktorovi, ať se netrápí. Došla jsem k závěru, ať mně všichni kteří toto jednou budou číst prominou, že venkovští lidé jsou ke svým domácím zvířatům  svým způsobem krutí. Dokud jim nic není, je vše v pořádku, jakmile začnou mít problémy, nikdo se s nimi moc nepáře. To jsem si ověřila   nejen u toho mého, ale i u Margity, případně i v Ondřejovicích. Můj vždycky řekne, že příroda je mocná a že si s tím poradí sama, nebo že dřív se taky pořád neběhalo k vaterináří.  To je sice pravda, ale pravdou také je, že dnes se u zvířat objevují choroby, o kterých naši předkové neměli ani tušení. Problémy se zubama trápily zahradní kočky skoro rok a když ustaly, nebyli to kočky, ale chodící kostlivci. Navíc Miluška všechno jídlo co sežrala, hned vyzvracela. Pantáta tvrdil, že má určitě rakovinu žaludku a že jí dá utratit. Chtěla jsem jí dát šanci a tak jsme ta zvířata vzali dolů na Kaleckou. Myslím, že své taky udělal fakt, že můj nechodil denně na zahradu je nakrmit, poněvadž se mu nechtělo zvláště za nepříznivého počasí pokaždé ven. A jejich misky moc neumýval.