Další vývoj v kauze Breivik- komentář szasziána

Další vývoj v kauze Breivik- komentář szasziána

Tento příležitostný text má jediný cíl. Objasnit co je podstatou rozdílného hodnocení činů Anderse Breivika různými psychiatrickými týmy.

Na konci listopadu minulého roku jsme se znovu všichni dozvěděli, že existují choroby, které způsobují vraždu. Dva psychiatři zjistili, že masový vrah Breivik trpí paranoidní schizofrenií- stejnou nemocí, jako je tuberkulóza nebo rakovina až na to, že tato nemoc nezabije vás, ale způsobí, že vy zabijete někoho jiného. Zkušení soudní znalci (dle pana psychiatra Höschla) s Breivikem vedli 13 důkladných rozhovorů, prohlédli si všechna videa z jeho výslechů, probírali se masou dokumentů, zkoumali jeho dětství a potom napsali znalecký posudek o 243 stranách (nejobsáhlejší zprávu v poválečné historii norské forenzní psychiatrie) v němž dospěli k jednoznačnému závěru. Uplynul měsíc a je zde nový posudek. Tři norští psychologové a jeden psychiatr sledovali Breivika během jeho pobytu ve vazbě a dospěli k názoru, že Breivik schizofrenií netrpí a ani není psychotický.

Pro člověka, který není obeznámen s myšlenkami Thomase Szasze je to záhada. Jak se můžou dvě lékařské zprávy tak lišit?

Pro člověka obeznámeného s myšlenkami Thomase Szasze to záhada není. Schizofrenie či psychóza nejsou názvy specificky snížené výkonnosti organismu, ale názvy specificky nemorálního chování. (Chováním míníme prostě to, co člověk dělá- jeho činy, co říká, co o něm říkají JINÍ.)

Dosáhne-li chování určitého stupně nemorálnosti, považují ho psychiatři za symptom duševní nemoci. Dosáhne-li nižšího stupně nemorálnosti, označují ho psychiatři za projev poruchy osobnosti. Dosáhne-li ještě nižšího stupně nemorálnosti, mluví psychiatři o nevyzrálé osobnosti.

Proto ten rozpor mezi lékařskými zprávami. Někteří lidé prostě hodnotí Breivikovy činy jako velmi nemorální a jiní si myslí, že Breivikovy činy jsou nesmírně (nenormálně) nemorální. Ti první si myslí, že Breivik má poruchu osobnosti, ti druzí, že má duševní nemoc.

Obě dvě psychiatrické skupiny se (neexplicitně) shodly na tom, že Breivik je nemorální. Že dělá to, co by dělat neměl a nedělá to, co by dělat měl. Liší se v tom, jak MOC nemorální Breivikovo chování je. Zde je třeba něco vysvětlit. Když psychiatr říká, že něčí chování je nenormální, znamená to, že je považuje za velmi nemorální. Psychiatr výrazem „nenormální“ neoznačuje prosté odchýlení od normy. Pokud člověk získá zlatou olympijskou medaili ve skoku do dálky, není nenormální. Pokud získá Nobelovu cenu, není nenormální. Pokud pije lidskou krev či spáchá masovou vraždu, je nenormální. Čili nenormální znamená morální odsouzení. Morální- nemorální- nenormální- takové jsou verdikty psychiatrického morálního soudu. Jsou jen jinak formulovány- psychiatrickým pseudomedicínským jazykem. Pak zní: duševně zdravý- nevyzrálá osobnost, neuróza, porucha osobnosti, toxikomanie- duševní nemoc, bipolární porucha, psychóza, schizofrenie.

Všechno toto morální posuzování je nevědomé. Psychiatři a psychologové z obou táborů si neuvědomují, že hodnotí MORÁLNOST Breivikova chování a ne jeho CHOROBNOST. (Jak by taky chování mohlo být chorobné) Je to proto, že psychiatři dnes veškeré nemorální chování diagnostikují a pro jeho popis používají pseudomedicínský jazyk složený především z řeckých a latinských slov. I ti psychologové a psychiatři, kteří si myslí, že Breivik není „duševně nemocný“, neřeknou, že je prostě špatný člověk, ale používají výrazy jako těžká narcistická porucha, patologický narcismus, těžký sadismus, které sice znamenají totéž, ale znějí vědečtěji.

Jazyk dobra a zla dnes tito lidé nepoužívají- nahradili ho jazykem zdraví a nemoci. Důležité je, že nemorální chování je medikalizováno od základu. Pak se nepřekonatelný rozdíl mezi nemorálním a nemocným člověkem změní v banální odborný spor o správnou diagnózu. Norská psychiatrička Rosenqvistová neobviňuje psychiatry Husbyho a Sörheimovou z medikalizace obyčejného nemorálního lidského chování (což by udělal Szasz). Říká, že „diagnóza je chybně stanovena“.

Tělesný stav lze exaktně popsat, handicap lze kvantifikovat. Ale o tom, jestli něčí chování překročilo hranici nesmírné (nenormální) nemorálnosti se lze přít do nekonečna, protože každý považuje za takovou hranici něco jiného.

Kdyby schizofrenie označovala nějaký handicap, bylo by možno rozhodnout, jestli ji někdo má anebo ne- prostě by se zjistilo, jestli je nebo není tak handicapovaný. Kdyby schizofrenie označovala nějaký tělesný stav, bylo by možno rozhodnout, jestli ji někdo má anebo ne- prostě by se zjistilo, jestli má takový tělesný stav. Protože ale schizofrenie označuje určitou míru nemorálnosti v chování a tato hranice není a nemůže být stanovena (protože mj. každý morálně posuzuje trochu jinak), teď sledujeme, jak se odborníci na duši přou.

JAK tedy ona hranice, kterou podle některých Breivikovo chování překročilo a podle jiných ne, vzniká? Vzniká v mysli každého člověka a je to otázka empatie. Empatie neznamená nutně, že soudíme méně příkře- to, že chápeme, proč někdo něco udělal, ovlivňuje naše hodnocení oběma směry. Pro mě není Breivikovo chování nijak nepochopitelné a i kdyby existovalo chování, které by se mi zdálo nepochopitelné, předpokládal bych, že důvody pro takové chování NEZNÁM, ne že tam nejsou. Psychiatři jsou ovšem indoktrinováni tak, aby se jim zdálo nepochopitelné skoro všechno. A když nechápou jaké DŮVODY má nějaké nemorální chování, řeknou, že se jedná o symptom duševní nemoci.

Jedná se tedy o rozdíl mezi pochopitelným nemorálním chováním a nepochopitelným nemorálním chováním. I pochopitelné nemorální chování psychiatři medikalizují- jako poruchy osobnosti, poruchy přizpůsobení, neurózy, toxikomanie, fobie. (je také otázka jak moc podstatu těchto fenoménů chápou, jak se zdá moc ne) Nepochopitelné nemorální chování pak psychiatři označují za duševní nemoci- psychózy, maniodepresivitu, schizofrenii. Hranice mezi pochopitelným a nepochopitelným běží jinde u mě a jinde u psychiatrů a i mezi psychiatry existují rozdíly. To je právě podstata různých hodnocení pana Breivika.

Existenci různých kritérií pro diagnózu „duševní nemoci“ mezi mainstreamovými psychiatry, jejíž podstatou je různá míra empatie těchto psychiatrů teď demonstruji na tom, jak dva psychiatrické týmy různě interpretují chování pana Breivika.

Dle http://zpravy.idnes.cz/schizofrenik-nebo-narcis-psychiatri-se-prou-o-breivikovu-diagnozu-1fc-/kavarna.aspx?c=A111229_142149_kavarna_tul jedni praví:

1. že „Breivikova antimuslimská ideologie je projevem jeho mentální zaostalosti“

a druzí (psychiatrička Rosenqvistová) na to říkají, že „v případě německé teroristické RAF, také nikoho nenapadlo argumentovat duševní zaostalostí útočníků.“

- Co tyto dva různé názory jsou, než dva různé výsledky morálního soudu? Pro Husbyho je takové chování nepochopitelné, absolutně nepřijatelné, Rosenqvistová pro něj má určité pochopení. Krásně vidíme, že „duševní nemoc“ je označení pro chování, které nejsme v žádném případě ochotni akceptovat. Když Husby odmítá, že by „duševně zdravý“ člověk mohl takto interpretovat svět, sděluje nám jen to, kde končí jeho empatie. To, co je za hranicí jeho empatie, je duševní nemoc. Rosenqvistová je empatičtější, proto Breivika neoznačuje za duševně nemocného.

2. Jedni říkají, že Breivikova slova: „První cíl byl nepopsatelný…(smích)… stal jsem se však vůči tomu brzo imunní. Když plavali pryč, byl jsem jako ovládán autopilotem, chtěl jsem jich popravit co nejvíce.“ A: „Chtěl jsem zabít co nejvíce lidí, aby vydání mého manifestu získalo maximální publicitu. Samotná operace byla pouhou formalitou.“ jsou slova duševně nemocného člověka.

Druzí si to ale vůbec nemyslí. Podle nich „tyto výroky nemusejí nutně pocházet od duševně nemocného člověka“.

- Duševní nemoc je chování, které psychiatr označí jako duševní nemoc. Má vymytý mozek tak, aby jako duševní nemoc označoval chovaní, které se nachází za hranicí jeho empatie. A má vymytý mozek tak, aby ta hranice byla hodně nízko. Nicméně někteří psychiatři mají mozek vymytý méně než jiní či více empatie a proto je i mezi mainstreamovými psychiatry laťka pro duševní nemoc různě vysoko. Pro nějakého psychiatra je něco úplně nepochopitelné a vůbec si nedovede představit, že by udělal něco takového, pro jiného je to aspoň trochu pochopitelné a dokáže si představit, že by se za určitých okolností, takto zachoval. Proto je verdikt prvního „duševní nemoc“ a verdikt druhého „porucha osobnosti“ či „těžká porucha osobnosti“.

3. Jedni říkají, že to, „že se Breivik považoval za člena fiktivního templářského řádu a měl obavy, že jej sleduje policie“, znamená že „trpí megalomanskými bludnými představami“ a tedy je duševně nemocný.

Druzí říkají, „že to nestačí“. „Když někdo chystá atentát, je pochopitelné, že se bojí policie a prozrazení.“

- Zde je krásně vidět, jak omezená je empatie mainstreamových psychiatrů. Obliba rytířského řádu a oprávněné obavy jsou náhle symptomy duševní nemoci. Žádný problém pro oběť brainwashingu. Někteří psychiatři ale mají mozek vymytý méně než jiný. Nebo alespoň více empatie.

4. Jedni říkají, že „pachatel fungoval v běžném životě nedostatečně“, protože „žil s matkou, která mu vařila a prala“.

Druzí říkají, že „v podobném mamahotelu žije spousta mladých mužů a není na tom nic podivného“.

- Ani nelze říct, že jsme teď už opustili oblast medicíny, protože kauza Breivik se v oblasti medicíny nikdy neodehrávala. Žádný z „důkazů“ Breivikovy „duševní nemoci“ nemá s medicínou nic společného, protože ty důkazy nejsou koncipovány jako handicapy a ani nemůžou být, protože žádná nemoc nemůže člověku způsobit takový handicap, že si sežene výbušninu a zbraně, vytipuje cíle, naplánuje útok a chladnokrevně ho provede. Žádný handicap tam není- po kognitivní a tělesné stránce je Breivik zdravý a to je to, co nemoci ovlivňují, zhoršují. Žádná nemoc nezpůsobí, že si něco začnete myslet, začnete něčemu věřit, někoho nenávidět apod.

 Za Breivikovou údajnou nedostatečností je tato psychiatrická praxe: Když psychiatři chtějí někoho prohlásit za duševně nemocného, tak prostě sepíšou jeho (nejrůznější) nemorální chování a pak trvají na tom, že tento člověk se takhle nemorálně chová, protože onemocněl duševní nemocí. Tak to psychiatři dělají, jakákoliv banalita- pokud je nemorální- se hodí. Vždy přece můžou říct, že tyhle symptomy duševní nemoci (rozuměj nemorální chování) jsou teď nevýrazné, ovšem pokud je nebudeme léčit, může se stav nemocného náhle zhoršit a pak by mohl ublížit sobě nebo druhým.

Čili zde ani nejde o to, že by fakt že Breivik „žil s matkou, která mu vařila a prala“ překračoval Husbyho hranici empatie. Jde o to, že Husby chce Breivika prohlásit za duševně nemocného a k tomu se mu hodí všechno co je na Breivikově životě nemorálního. Nebo spíš o to, že Husby dělá psychiatra celý svůj život a zvyk je železná košile.

5. Druzí říkají, že „Breivikova mimořádně pečlivá příprava na útok vylučuje psychózu“.

A jedni (zde ústy Cyrila Höschla) říkají že Breivikovo chladnokrevné a cílevědomé chování „se s diagnózou paranoidní schizofrenie nevylučuje, pakliže je celé to sofistikované chování motivované psychoticky“.

- Pro pana psychiatra Höschla (a pana psychiatra Husbyho) jsou Breivikovy motivy za hranicí jejich empatie. Obtížnost Breivikova činu tedy vůbec nedokazuje jeho zdraví. Opět- to, co je za hranicí psychiatrovy empatie, je duševní nemoc. Paní psychiatrička Roseqvistová teď neargumentuje empatií, ale tím, že „psychóza“ znamená zhoršení kognitivních schopností (znemožňuje mimořádně pečlivou přípravu na útok) a tudíž ji Breivik nemůže mít. Její tvrzení nemá bohužel žádnou oporu v psychiatrické literatuře. „Psychóza“ nebo „schizofrenie“ nepopisují žádné kognitivní handicapy. Neexistuje žádný test na schizofrenii.

 Říkám „bohužel“, protože by bylo pro občany lepší, kdyby tomu tak bylo. V takovém případě by se člověk mohl psychiatrickému násilí vyhnout. Mohl by dokázat, že „psychózu“ nemá. Dnes je tomu tak, že pokud má člověk dostatečně špatné společenské postavení a psychiatr ho chce označit za duševně nemocného, nemá občan žádnou možnost se bránit- je psychiatrovi vydán na milost. (A psychiatr má velmi silnou motivaci, proč takového člověka zbavit osobní svobody- , protože, kdyby neměl žádné pacienty, nemusel by dostat od státu dávky a navíc on si skutečně myslí, že takovému člověku pomáhá, nebo že ho dokonce léčí.)

6. Jedni se domnívají, že Breivik spáchal masovou vraždu, protože je „duševně nemocný“

Druzí si myslí, že „vražedný amok mohla vyvolat těžká narcistická porucha pachatele“.

- Tenhle bod stručně vyjadřuje všechny ostatní. Různí psychiatři, na základě své různé empatie různě interpretují stejný jev. Podle složení týmů si můžeme utvořit hypotézu, že psychologové jsou empatičtější než psychiatři. Na reálnou existenci duševních nemocí nicméně věří všichni, stejně jako v 16. stol. všichni věřili na reálnou existenci čarodějnic. Jejich názory se liší, jen pokud jde o to, KDE údajná nemoc začíná. Tam, kde první tým (dva psychiatři) diagnostikuje duševní nemoc, druhý empatičtější tým (tři psychologové a jeden psychiatr) hovoří o nemorálním chování- samozřejmě formulovaném psychiatrickým pseudomedicínským jazykem.

6. 1. 2012