Portnoyův stoupenec

            "Ta rybka zemřela důstojně, měla pohřeb s vodopádem, spláchli jsme jí do záchodu." Stejně jako náš "vztah".

            Neměla jsem tendenci se, mu mstít, nedostal čaj ve "funebrálním" hrnku, tom co jsem tu mrtvou rybu vylila do inkriminované nádoby. Choval se ke mě hezky a já k němu, jako k jednomu z mála mužů s pokorou, to proto, že tu být nemusel...

            Potkali jsme se v tramvaji (což na seznamu top klišé stojí hned za kavárnou a frontou na něco...) , civěla jsem na něj, protože mě fascinoval jeho nos, vypadal tak... "židovsky"  a já asi dva dny před tím dočetla Portnoyův komplex, smála jsem se absurdnosti situace, že mi někdo na základě fyzionomického vzhledu připomíná někoho "literárního", pak jsem se volně začala smát na něj, smáli jsme se na sebe, jako debilové.

            Vystoupila jsem z tramvaje a ...

"Neznáme se, slečno?"

"Ne, to bych si pamatovala."

"No... normálně se mi lidi nesmějou v tramvaji."

"Já jen... né, to byla taková trapná asociace, fascinoval mě tvůj nos."

            Pak se zeptal, jestli se mi ten nos líbí. Polkla jsem přednášku o tom, že všechny nosy se mi líbí. A řekla jen: "Jo".  A usmála se. Někdy to stačí.

            Šli jsme na kafe, já si dala čaj s mlíkem a on pivo.

Dva a půl měsíce jsme "chodili na kafe". On, který mi zavazoval tkaničky, zpravoval počítač, absolvoval divadelní představení, přesto, že je k smrti nerad, chodil na procházky a hledal kešky. Já, která jsem ho donutila psát básně, špatné básně, která jsem najednou ve většině případů držela svojí cynickou pusu zapečetěnou a nezačala se smát ani pod obřím billboardem "Platíte za první rande?". "My" co jsme promlčely dlouhé hodiny, co jsme se bavili o počasí, co jsme vedli diskuze o tom, kdo si kam chce sednout.

            K Vánocům jsem mu dala, tu knihu.

            "O čem to je?"

            "O komplexu sebe sama, své víry a své rodiny jednoho židovského chlapce, ale to si musíš přečíst..."

            Podobně se mě ptal, po tom představení. Hamlet je mrtvý! "O čem to jako proboha bylo?"

            "O tom, že je mrtvé klasické drama, teda v tom shakespearovském slova smyslu, o tom že je mrtvá pointa."

            "Aha to vysvětluje alespoň ten název..."

            Nicméně kniha Portneyův komplex se mu líbila, bylo jasné, že bude...  Ale to jsem ještě netušila, jak moc můžou být troleje některých příběhů absurdní.

            V Praze nebyl čas a prostor na některé věci, a tak za mnou přijel po Vánocích do města, kde studuji.

            Původně jsem si ho nejspíš vybrala, protože nehrozilo potenciální riziko zamilování se do někoho, kdo je tak moc jiný, nicméně pomalu jsem se začínala bát: Přepočítala jsem se.

            V podchodu se zeptal, jestli se bojím, odvětila jsem, že NE!!! Já se přeci takových míst nebojím. Později mi došlo, že jsem lhala, bála jsem se. Děsilo mě, že jdeme vedle sebe a nedržíme se za ruce, netušila jsem, proč se k němu v noci normálně nepřitisknu, nechápala jsem, proč si nemáme co říct, umírala strachy, že totiž možná chci, aby mě někdo držel za ruku, že se chci někoho dotýkat jen tak, znát jeho příjmení a být v kontaktu víckrát než jednou týdně. Že cítím potřebu vyplnit prostor mezi on a já něčím intimním.

            Utíkali jsme jako o život, tenhle vlak stihne, tímhle vlakem odjede! Proč by tu měl čekat další hodinu. Další hodinu v cizím městě, kde zanechal tři použité kondomy, vypitou láhev vína, spravenou rychlovarnou konvici a mě, mě co vzal ráno na procházku, asi abych si nepřipadala jako děvka, asi abychom spolu mohli ještě chvilku mlčet. Dala jsem mu půlku "kešky", co jsme našli. Půlku gumy, červené paní Klokanky, co byla rozťata v pase. Kapsu a nohy má on, já mám hlavu.

            Nemusela jsem řvát, nebe slzelo za mě, kašel křičel za mě. Byla jsem mokrá od hlavy k rozvázaným tkaničkám. Nemilujeme se, přesto to ví. Ví, že si je neumím zavázat.

            Obligátní pusa a už je ve vlaku. Ztratil se mi z dohledu, ztratí se mi ze života. Nečekala jsem na peróně. Nečekala jsem vlastně už nic.

            Myslela jsem si, že "My" umřelo důstojně, že mělo pohřeb s vodopádem. Takhle nepršelo ani... Domnívala jsem se, největší chudák je paní Klokanka,  už nikdy nebude komplet...

            Po třech hodinách se ozval, a tak jsme naši hru hráli dál.

            Evidentně mu nastávající týden stačil k tomu, aby došel ke stejnému zjištění jako já.

            Šli jsme do kina. Ten film byl děsný, ale vůbec mi nevadilo mít z něj tak málo, pointa večeru byla stejně trapná, jako tvůrčí lobotomie onoho snímku: Seděla jsem vedle něj, drželi jsme se za ruce. Krásné, přes to že nejkvalitnější kinematografický počin jsme viděli na začátku v podobě reklamy na Coca Colu.

            A najednou z ničeho nic, ten samý člověk, který mi pár hodin před tím žmoulajíc mojí ruku vysvětloval, že jsem latentní zombie, protože jsem anemická a mám studené ruce a návazně mi líčící svoji erekci u stolu v restauraci, se zatvářil vážně, svraštěl čelo a prohodil:             "Musím ti něco říct." Brala jsem to stále jako hru a čekala něco o černých pytlích, uřezaných malíčcích z pravých rukou panen, nebo houfu aktuálních milenek.

            "Jsem katolík." Nedocházelo mi, co říká, myslela jsem si: Dělá si legraci.

Pak mi to došlo, absurdní, já mu dala tu knihu... "No a ?"

            "Tobě to nevadí?"

            "Ne."

            "Ale co tomu řekne tvoje babička?" (Nebyl schopný se mnou udržoval obdenní komunikaci a zajímalo ho, co tomu řekne moje babička...) Najednou to do sebe všechno zapadalo... Tolik sourozenců, nerozvedení rodiče, čas strávený s rodinou, prožívání Vánoc a zapalování adventního věnce. Tenkrát jsem mu na to řekla: "Když jsem si coby malá chtěla jen tak, přes rok zapálit svíčku, babička mi na to řekla, že svíčky se mimo advent pálí jen za mrtvé a pálí je katolíci."

            To není možné, jaké procento chlapců katolíků studujících informatiku a poslouchajících metal může člověk sbalit v Pražské tramvaji?

            "Babička je odolná, když se s námi loučí, říká: Bůh tě ochraňuj. Má sestra jí na to pravidelně odpovídá: Nemusí."            

            "Vy jste na ní hnusný!... Nevěříš v Boha, ale že jsem měl erekci jen tak, tady u toho stolu věříš?"

            "Tvojí erekci už jsem předtím viděla."

            Trval na tom, že mě doprovodí k tramvaji, že slušný holky, chodí po jedenácté spát, ale namísto toho jsme ruku v ruce zabočili k řece.

            "Můžu Tě o něco požádat?"

            "Samozřejmě." Odvětila jsem a pomalu jsem si měřila, zda se v okolí někdo nevyskytuje.

            "Pomodlíš se se mnou?"

            "Co? Ne."

            "Proč ne?"

            "Ne."

            "Že by jsi na jednou byla tak tvrdohlavá? Ty to neumíš? Tak opakuj po mně..."

            "Ne, umím, učila mě to babička, ale nechci to parodovat, je to vážná věc. Ty v ní věříš a já to plně respektuji, ale modlit se, to po mně nemůžeš chtít, nemůžu dělat něco, v co nevěřím, to by bylo pokrytectví!"

            "Pomodlím se sám." Utnul to, viděl můj výraz.

            Modlil se a já řvala, protože nesnáším, když mě někdo do něčeho nutí, protože když jsem byla malá a dostala ultimátum, museli mě strkat pod studenou sprchu...

            "Upřímně, kdybych si měl vybrat mezi tím, jestli mi ho u tý vody vykouříš, nebo zda se se mnou pomodlíš, tak bych si vybral to druhý."

            "Hm... modlit se s tebou nebudu." Odvětila jsem s neoblomností. Bože! Já co vnímám slovo "bože" jako citoslovce se přeci nemůžu modlit.

            "Takže mezi sexem a upřímností by jsi si vybrala sex?"

            "Kdybych si měla vybrat mezi sexem a citovým vydíráním, jenž teď praktikuješ, tak si vyberu sex."

            "Ne, ty to nechápeš, to ale spolu nemůžeme být."

            "Ne, to nechápu."

            A pak jsem se chvíli dusila, jak vášnivě jsme se líbali a nechali odjet dvě tramvaje. Do třetí jsem nastoupila. Možná se zdá zamilovanost tak krásná, protože člověk vlastně jen stále omdlívá z toho, jak se dusí.

            Nicméně on nečekal "na peróně", asi se dusil bez kaleidoskopu.

            Prý jsou v životě jen dvě skutečně důležité otázky: 1. Co chceme? a 2. Jak moc?

            Pak jsou tu otázky, které nám kladou kamarádi:

            "Co děláš? Byla jsi na rande?"

            "Ne, tam jsem byla v pátek... Vtipný. Chlapec si vzpomněl, že je katolík."

            "Ha, ha, ha .. počkej..."

            "Ale my jsme spolu už spali."

            "Aha... Ha ... Počkej..."

            "Více méně mi dal ultimátum. Nebude se mnou spát, když se sním nebudu modlit... Hi... Víš co by byla skvělá pointa, v případě, že by tohle byla povídka? Kdybychom se rozešli skrz jeho super přesvědčení o mé latentní "katoličnosti", a pak jsem začala chodit do kostela!"

No, nezačnu... HAMLET JE MRTVÝ! Jen doufám, že měl pohřeb s vodopádem...