Arn Dresko IX. Z popela

Vstávání z postele sice ještě maličko bolelo, ale nebylo to nic, co bych už neměl přežít. Vyplížil jsem se z hotelu s tím, že už se tam raděj nikdy nevrátím.

Koupil jsem si kuřecí bagetu. V podstatě to byl pěknej humus, ale mně to stačilo. Já jsem, co se týče jídla, děsně nenáročnej, ale je fůra věcí, co nejím. Jsem neskutečně vybíravej. Nikdy jsem nedal do pusy telecí nebo nějakej salám a tak. Zajímavý je, že pokaždý, když jsem viděl nějakej pořad o vaření a oni tam zrovna dělali něco takovýho, měl jsem na to děsnou chuť. Chtělo se mi potom vždycky vyrazit do nějaký vážně dobrý restaurace a dát  si přesně to jídlo, jenže by mě tam ani nepustili.

Bagetu jsem nedojedl. Hodil jsem ji do popelnice. Měl jsem zcvrknutej žaludek, takže jsem byl hned plnej. Hlavní ale bylo, že jsem se rozhodnul zajít si na večeři do nějaký pořádně fancy restaurace. Měl jsem konečně kurva na to!

Vlítnul jsem do nejbližšího OCčka, abych se moh pořádně vyparádit. Nejdřív jsem teda nešel rovnou do nějakýho butiku, ale do kadeřnictví. V první řadě jsem se potřeboval zbavit svýho vágusáckýho zjevu. Ujala se mě taková děsně příjemná a hezká slečna. Myslel jsem, že propadnu do země, protože jsem musel děsně smrdět. Jsem úplnej idiot, že jsem se v hotelu neosprchoval, než jsem se zdekoval. Buď měla nějakou genetickou vadu, která jí odstavila čichový buňky, nebo byla neskutečně taktní, protože nedala ani náznakem najevo, že by se jí chtělo zvracet. Řek jsem jí, ať mi vyčaruje takovej ten nadýchanej šviháckej účes s patkou a vousy sjede na strniště, protože potřebuju na večer vypadat dokonale, abych vedle ní nepůsobil jako nějakej šupák až spolu budeme večeřet. Já vím, jsem idiot. Jenže já se cítil děsně fajn. Měl jsem výbornou náladu, tak jsem to zkusil. Samo sebou se jen tak shovívavě pousmála a řekla, že mi to teda zkrátí, ale holit mě nebude, že si mám zajít do holičství nebo tak něco a že na večeři s ní si mám taky nechat zajít chuť. Neřekla to nijak hnusně, ale mě to totálně rozdrtilo. Uvědomil jsem, že ještě pořád jsem vlastně obyčejnej smradlavěj pobuda a můžu být rád, že mě vůbec ostříhá. Dál jsem už jenom mlčel. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych se za ní pozděj ten den stavil, až budu kompletně vyměněnej. Říkal jsem si, že by to mohlo být děsně romantický, ale pak jsem na to vysral. Měl jsem strach, že bych se moh ještě víc ztrapnit. Ono to takle nikdy nefunguje. A i kdyby se mnou nakonec byla ochotná jít, asi už bych o to nestál, protože by bylo jasný, že jí jde jenom o prachy. Bylo mi z toho děsně smutno.

Zaplatil jsem a vyrazil do drogérie. Koupil jsem nůžky, plastovej holicí strojek, nějakej provizorní deodorant, vosk na vlasy, hřeben a zubní pastu a kartáček. S tímhle nákupem jsem vyrazil na záchody. Tam jsem si nejdřív vyčistil zuby. Pak jsem si zastříhal vousy a ty ještě maličko doladil tím strojkem. Byl jsem na sebe docela pyšnej, protože to vážně působilo jako to elegantní strniště, co jsem chtěl vyčarovat po tý kadeřnici. Pak jsem si na hlavu napatlal vosk a přičaroval si ještě ten účes. Nakonec jsem se pořádně vyvoněl.  Celou dobu kolem mě procházeli kluci, chlapy, dědové a haranti a čuměli na mě jak na naprostýho dementa.

Když jsem byl hotovej přendal, jsem si peníze, cíga a klíče od schránky z kabátu do kalhot, kabát tam zapomněl a vyrazil do butiku. Od chvíle, kdy jsem tam vešel, jsem si připadal jako ta největší špína na světě. Dvě prodavačky a jeden prototyp teplýho prodavače na mě okamžitě vrhli děsně nevraživý pohledy. Opovržení z nich úplně ukapávalo. Jsem si jistej, že kdyby se mě neštítili, nacpali by mě do igelitovýho pytle a vyhodily do popelnice. Ten prodavač byl tak stereotypní, až to bylo komický. Jenže mně do smíchu moc nebylo. Nevím, co jsem si myslel, když jsem si řek, že se prostě jen tak zkulturním. Kdybych si nejdřív koupil nějaký čistý oblečení někde na tržnici, stejně by se na mě dívali jako na šupáckýho otrapu. Takže nakonec bylo lepší, že jsem sice špinavej, ale v košili a tak, protože jsem jim to moh dát díky tomu pořádně vyžrat. Byl jsem nakonec vlastně víc nasranej, než zahanbenej. To, že mnou takle ostentativně opovrhovali, mě vytočilo skoro k nepříčetnosti. Chtělo se mi zase málem brečet. Já mám s tímhle vážně problém. Když se naseru tak, že bych nejraděj všechno rozmlátil, ale nemůžu, začne se mi chtít brečet. Nějak jsem to ale překousnul a nakráčel si to rovnou k tomu vykroucenýmu sodomitovi s tím, že potřebuju nějakej černej slimfit kabát a oblek; pak taky jednu bílou slimfit košili; černou kravatu; ponožky; a bílý triko do véčka – to véčko, protože nesnáším, když si někdo povolí kravatu a z límečku mu čouhá tričko. Pohled, kterej na mě ta přešlechtěná stvůra vrhla, už nebyl plnej opovržení, ale čirý hrůzy. Jsem si skoro jistej, že byl jen ten nejtenčí vláseček od toho, aby s pištěním zdrhnul někam do skladu a tam se klepal jako drahej pes v mrazu. No a jak už to tak u mě bývá, začalo mi ho být děsně líto v tu chvíli. Takže jsem se rozhod dát mu ránu z milosti, jenže pořád jsem mu neodpustil ty pohledy. Takže jsem ho chytil za koule a řek mu, že jsem měl děsně náročnou noc a že na večer potřebuju být znovu jak z partesu a ať si teda strčí tu svoji předpojatost i s povýšeností do prdele a začne se mnou jednat hezky uctivě a pokorně jako s platícím zákazníkem nebo mu ty koule urvu, ať má důvod vypadat jak ženská. Kurva já si přišel jak nějakej James Bond nebo tak něco. Pustil jsem ho. Vytáhnul jsem patnáct tisíc a řek mu, že jsem esko. Ty další dvě prodavačky z toho byly tak vyplesknutý, že je ani nenapadlo zavolat ochranku. Ono se dění v celým tom butiku tak trochu zastavilo. Bylo to jakoby najednou klesla teplota na absolutní nulu a veškerej pohyb částic ustal. Jenže po asi vteřině z klučiny vypadlo: “Pojďte, prosím, za mnou.“ A já šel.

Během chvilky přede mě vysázel všechno, co jsem chtěl. Dokonce trefil i kravatu. Nedal mi takovou tu nechutnou papalášskou lopatu, ale elegantní tenčí kravatu. Byl jsem na něj skoro pyšnej jako na vlastního. Vzal jsem si to a poprosil ho, aby mi přinesl igelitovou tašku a on poslušně odběhnul. Já zmizel v kabince a vysvlíknul se. Vypadal jsem otřesně hubeně jako po chemoterapii nebo tak něco a taky mi došlo, že potřebuju ještě čistý spodní prádlo. Když se mi sodomita vrátil s igelitkou, bylo mi děsně trapně chtít po něm ještě jedny boxerky, ale nebylo vůbec nijak strašný. Vlastně mi přišlo, že se mezi náma vytvořilo nějaký pouto. Měl jsem děsnou chuť pozvat ho na pivko nebo tak něco, ale neměl jsem na to koule a taky jsem měl strach, aby si to nevyložil nějak špatně. Bylo to skoro stejný jako s tou kadeřnicí. Já tak nějak obecně děsně snadno k někomu přilnu. Myslím, že je to tím, že se pořád cítím na tom světě děsně opuštěnej. Nechci kňučet a litovat se. Ono to tak ale prostě je. Tak nějak už je to můj úděl, ke keterýmu jsem se sám dohnal a teď se snažím z toho vytřískat co možná nejvíc dobrýho.

Nahodil jsem tu parádu na sebe, narychlo vystřihnul jeden four-in-hand a vystřelil k pokladně. Když jsem platil, bylo mi skoro líto, že už musím odejít.

Bylo teprve něco po jedný a mně došlo, že bych si moh vyzvednout občaku. Bylo to už celkem dávno, co jsem ji dal do zástavy jednomu pochybnýmu chlapíkovi, co půjčuje cigánům a různejm sociálům a tak. Měl jsem z toho maličko strach, protože jsem mu visel nějakejch patnáct litráků plus úroky. Z úroků jsem měl největší strach. Každopádně pokud jsem chtěl co nejdřív začít znovu, potřeboval jsem mít nějakej doklad totožnosti.

Zašel jsem si na nádraží pro peníze. Vzal jsem si pro jistotu třicet tisíc, i když mi bylo jasný, že tak snadný to nejspíš nebude. Ten sviňák mě držel za koule a já si byl jistej, že je jen tak nepustí. Navíc jsem vážně dost vystrašenej. Já jsem děsná třasořitka. Takže jsem nejdřív vyrazil do armyshopu a koupil plynovou pistoli. Ne že bych se ve zbraních vyznal, ale vzal jsem tu, u který bylo napsaný, že je to replika Beretty, protože mi to prostě něco říkalo. Vlastně ani nevím, co bych s ní pořádně dělal, kdyby se něco posralo. Každopádně jsem se s ní cítil tak nějak bezpečněj. Teď už jsem byl vážně úplnej James Bond.

Cestou na zastávku jsem vytáhnul krabičku, ve který zbývalo ještě pár cigaret a zapálil si. Byl jsem děsně vyklepanej a cígo mě maličko uklidnilo.

Na zastávce jsem skoro vůbec nečekal. Naskočil jsem do MHD a jel vstříc vydat se tomu sídlištnímu mafiánovi na pospas. Cestou mi došlo, že tu občanku už vlastně ani nemusí mít. Musel jsem být úpně vylízaj, že jsem mu ji tehdy dal do zástavy, jenže tehdá mi to bylo u prdele. Na pracák ani na nějaký jiný úřady jsem si pro peníze nechodil. Raděj občas skočil na nějakou brigádu nebo tak něco. Dost často jsem se taky přiživoval na tom, co kde nahrabali různý individua, se kterýma jsem se stýkal. No a občas jsem si pučil. Za poslední půjčku chtěl občanku, protože jsem moc nezplácel. Tehdá mi to vážně přišlo jako dobrej nápad. Stejně jsem ji měl k ničemu, tak proč ji takle nezhodnotit. Jenže teď, když jsem měl šanci něco se sebou udělat, jsem se začínal dost bát, co všechno s ní moh napáchat.

Jak jsem se blížil, strach se střídal s odporem k těm betonovejm slumům. Všechno tam bylo zničený a nechutný. Když jsem vystoupil cítil jsem děsně ohroženej. Dřív, vlastně ještě předchozí den, když jsem byl v podstatě ještě jeden z nich, jsem z lid,í co se tam potloukali, neměl vůbec strach. Znal jsem je, takže jsem věděl, že bych si měl dávat pozor. Oni tak nějak vycítěj, že s váma můžou nějak vyjebat.

Tím nejsvižnějším krokem jsem došel do místní nálevny, která byla tradičně plná lidí v produktivním věku. Z těch pohledů, co na mě svorně vrhli, jsem měl vážně hrůzu. Zvalil mě pocit, že mě očima šacujou. Úplně cítil, jak mi ty jejich nenechavý pacičky prohrabávají kapsy. Nesnáším tenhle typ lidí. Přijde mi, že jejich existence je proti přírodě. Jejich způsob života by neměl být evolučně adaptivní. Jenže nějakým způsobem to prostě funguje. Já se o politiku nějak nezájímám, ale myslím, že by se měla udělat nějaká opatření, aby tahle příživa už dál evolučně adaptivní nebyla. Ne, že bych někdy opravdu sám pracoval, ale je mi upřímně líto všech, co musí povinně přispívat těmhle parazitům na živobytí. Z toho, co jsem ve škole pochytil, jsem si udělal na daně a fungování státu takovej názor, že lidi z toho, co vydělají by měli s nějakou mírou dobrovolnosti ve vlastním zájmu, přispívat na provoz tý společnosti, což teda podle mě rozhodně neznamená rvát ty prachy do chřtánu tlupě vyžírků, který si si ještě otevírají na ty druhý hubu a dost často si taky dovolujou. Znával jsem klučinu, co dělával vyhazovače v jednom lepším baru. Jednou tam přišli takovýhle dva hajzlové a udělali děsnej bordel. Klučina je vyhodil. Sice nešli dobrovolně, ale nakonec byl klid. Frajerovi skončila šichta a na cestě domů se za ním vyrojila celá tlupa těhle kurev. Že mu rozbijou hubu a zkopou bylo jasný. Borec byl statnej a za týden by vyhazoval znovu, jenže oni mu o chodník rozmlátili hlavu tak, že byl nejspíš raděj, kdyby ho rovnou zabili. Chudák je teď úplně dementní a taky má něco s pamětí, protože od tý době v hlavě nic neudrží, což je dost pokrok, protože nejdřív nebyl schopnej udržet v puse slinu. Teď už i docela mluví, ale pokec na úrovni to teda není. No a ty svině samo sebou nikdy dostali.

Na baru jsem se zeptal, kde bych moh najít svýho mecenáše. Nebylo úplně snadný to z něho dostat, takže jsem mu dal pětistovku z toho, co jsem měl nachystaný na úroky. Tak nějak jsem pořád doufal, že nebude chtít nějak závratný peníze navíc. Já jsem svým způsobem děsnej optimista. Nakonec mi teda řek číslo domu a zvonek, na kterej zvonit. Kopnul jsem do sebe ještě vodku na kuráž, kterou jsem se neobtěžoval platit za takovej bakšiš, co jsem mu musel vysolit, a vyrazil jsem.

Bylo to skoro přes celý to zkurvený ghetto. Barák, ve kterým měl „kancelář“, nebyl z těch nejhorších a dokonce se kolem něj nepoflakovala fůra individuí a zdivočelých harantů, co by vám za žvýkačku rozpáraly břicho.

Zazvonil jsem a čekal, co se bude dít. Koule jsem měl zalezlí někde v podbřišku. Zdálo se to jako věčnost, než se z interkomu ozvalo: „Kdo je?“ Řek jsem svý jméno a na to se interkom vypnul. Za nějakejch nekonečně dlouhejch dvacet vteřin se interkom ozval znovu a hlas z něj mi sdělil, že mám přijít do třetího patra a zavrčel dveřma, abych moh dovnitř.

Vůbec se mi tam nechtělo. Dostával jsem závrať. Bylo o jako slézat nějakou děsně vysokou horu bez kyslíkový masky. Neraděj bych se na místě otočil a zdrhnul. Překonával jsem se tak dlouho, až už nebylo cesty zpět, protože na schodech u dveří na mě už čekal ne uplně klasickej portýr, ale cigán jak stodola. Tohle zlatíčko mě beze slova a s noblesou retardovanýho hrocha uvedlo do jednacího sálu, což byl obývák se sedací soupravou a obrovskou plazmou. Bylo tam děsně nahuleno a navíc to tam smrdělo zkyslou mrdkou nebo tak něco. Ne že bych byl nějaká fajnovka, ale jsem si jistej, že i na Venuši je atmosféra vhodnější pro život. Krom toho bílýho paši tam seděli ještě další dvě cigošský hrany. Jsem úplně jistej, že tomuhle jejich bílýmu strýčkovi vodí třináctiletý cigánky, aby je tu mohl prznit. Navíc, soudě podle kamery na stativu v rohu místnosti, si je natáčí a nejspíš vyvěšuje na nějaký porntuby. Pičus jeden perverzní.

„Ale, ale! Tak pan Dresko se uráčil konečně přijít,“ povídá ta bestie.

„Pan Dresko by rád zpátky svoji občanku,“ snažil jsem se udržet si žoviálnost, ale bylo mi jasný, že ví, že jsem posranej strachy.

„Občanku? A ty si myslíš, že jsem matrika nebo co? Tak podívej, ty jeden chcípáku, je mi úplně u prdele, co ty chceš. Za tu dobu, co ses neukázal, nám dlužíš padesát tisíc s úrokama. Takže mi, kurva, řekni, že je máš s sebou nebo to s tebou dneska dopadne vážně špatně.“

Panu Dreskovi to bylo kurva jasný. Pokusil jsem se toho čuráka maličko uklidnit a řek mu: „Hele, klid. Dyť je to…“ Víc jsem nestihnul, protože vyskočil na nohy a začal vřískat. Proč, kurva, musí začít vždycky všichni hned vřískat?

Ječel něco o tom, že mi na moji občanku sere; že ho zajímají jen jeho prachy; a žádnej takovej malej zmrd mu nebude říkat, ať se zklidní. Prostě klasickej hysterickej průjem. Přál jsem si, aby mu, kurva, praskla žilka nebo tak něco.

Zatímco tam vyřvával a rozhazoval rukama jak hadrovej panák, když ho drtí pes, stoupli i zbylí dva valibuci. Neměl jsem z toho úplně dobrej pocit. Skoro to vypadalo, že to mají celý nacvičený. Když jeho veličenstvo začne ječet, je to pro ně signál pořádně zmasit ječeného. Jenže já neměl nejmenší chuť nechat se znovu zmlátit a už vůbec ne těmahle pičusama. Kurva, jak já je v tu chvíli nenáviděl! Ve zlomku vteřiny jsem vytáhnul tu plynovou Berettu, zamířil a našil to tomu uřvanýmu kokotovi do břicha. Ten měch sraček zakvičel jak prase a složil se mezi konferenční stolek a pohovku.

Už zase jsem měl ten pocit kolem nosu, jako když zakopnu a mám spadnout. Měl jsem v žilách tolik adrenalinu, že bych urval vrata od tanku.

Zase se to všechno dělo děsně rychle, ale jakoby ve slow-motionu. Ve dveřích kousek ode mě stál ten retardovanej hroch. Já byl k němu napůl bokem a napůl zády. Takže jsem si přičopnul a vystřelil po něm. Musel jsem ho trefit přímo do koulí, protože tak vysoký zapištění by tenhle masák jinak nebyl schopnej ze sebe nikdy dostat.  Byl jsem vážně jako nějakej agent. Ninja špión!

Z podřepu jsem byl okamžitě zase na nohou a mířil na zbylý dva. Udělal jsem k nim dva kroky a vystřelil na krk tomu prvnímu z nich a trefil ho do zubů. Bylo to jakoby mu v držce vybuchla mega. Frajerovi to trhlo hlavou dozadu jak po head-shotu. Málem vysklil okno a pak šel k zemi. Ještě než stihnul složit, udělal jsem další krok tomu poslednímu a tentokrát se už trefil do krku. Začal se dusit a šel taky k zemi.

Ten upocenej prznitel dětí se tam zatím pořád svíjel a choulil, aby nedostal další. Za to vtrátnej se nějak rychle zmátořil, navzdory tomu, že si uchcal do kalhot krev. Pistoli jsem strčil do kapsy od kabátu a čapnul plazmu jak beranidlo. Levou rukou jsem ji chytil zespod a pravou za pravej kraj a vší silou ho s ní třísknul do hlavy. Hrošík trefil ještě stěnu a byl definitivně KO. Plazma se mi po tý ráně vysmekla a odlítla někam do chodby.

Kolohnáti u okna měli dost práce sami se sebou hned po první ráně. První se dusil vlastní krví z vysklených zubů a nejspíš taky projektilem z mý plynovky. Ten druhej se prostě dusil. Takže hned po tom, co jsem dorazil recepčního, jsem se vrhnul k panu lychváři osobně. Efektně jsem odhodil skleněnej konferenční stolek tak, že se roztřískal o obývací stěnu a vysypal vitrínu s nějakým, nejspíš děsně drahým, chlastem.

Ještě jsem to čuně několikrát pořádně nakopnul do břicha a pak mu přiložil hlaveň k oku. Byl to neskutečně příjemnej pocit držet tyhle zrůdy za koule tak, že ta největší stvůra z nich prosí o milost.

„Kde mám svoji občanku?“ zeptal jsem se ho děsně neúprosným tónem.

„V šuplíku. Ve třetím šuplíku pod plazmou, kurva.“ Byl pochcanej strachy. Ale jako fakt vážně pochcanej.

Otevřel jsem šuplík a ona tam opravdu ve stohu dalších občanek byla. Skoro jsem tomu nevěřil. Myslel jsem, že ji už dávno použil na nějakou levotu nebo někomu k levotě prodal nebo tak něco. Jenže ona tam prostě byla a s ní tam byla fůra cash. Začal jsem si to ládovat do kapes, ale děsně mě sraly výhružky toho pochcanýho čuráka. Přestal jsem, skočil do chodby a vzal na něj tu plazmu. Chytil jsem ji boky a šel s ní na něj. Musel jsem mu při první ráně zlámat zápěstí, protože se ozvalo křupnutí a pak už proti ní nevzpíral ruce. Párkrát jsem ho v pokleku třísknul obrazovkou do ksichtu, pak jsem se postavil a ještě několikrát na ni vší silou dupnul.

Dál už pokojem znělo jenom sýpání a čvachtavé chroptění. Sebral jsem zbytek peněz, co byly v tom šuplíku, a chtěl odejít. Byl jsem děsně rozrušenej a nabuzenej. Myslím, že mi v tý době ještě vůbec nedocházelo, co se vlastně stalo během tý plus mínus minuty.

Abych se trochu uklidnil, sednul jsem si na místo, kde dřív bývala plazma, a zapálil si cígo. Vypadalo to, že si nikdo nevšimnul toho bengálu. Ono se tak jako tak celým panelákem nesl v nepravidelných intervalech křik a zvuky třískání dveřma a tak. Venku navíc ječeli haranti.

Vzpomněl jsem si na jednoho kluka, co mě na základce šikanoval. Byl to o rok starší a o půl hlavy menší rváč. Byl jsem v tý době děsnej sráč, což nebylo tak úplně samozřejmý, protože ještě snad v první třídě jsem byl docela slušnej protivník a na pískovišti pravidelně dělal pořádek, když nějakej oprsklej spratek prudil do mých kamarádů. Všem jsem říkal, že umím karate, protože jsem měl nakoukanou děsnou fůru akčních a bojových filmů. Naši mě nikdy nějak neomezovali v tom, na co jsem se jako malej díval. Důležitý bylo, abych byl včas v posteli, takže jsem sjížděl jednu VHSku za druhou. Cokoli mi přišlo pod ruku. Děsně jsem obhajoval ty namakaný frajery, který byli ochotný rvát se do roztrhání těla pro čest; aby ochránili slabší; nebo pomstili bezpráví. Jenže postupem času se tohle dětský kočkování začlo zvrhávat v pěstní souboje a na to já nebyl. Já se nikdy nerval na pěsti. Vždycky jsem se snažil protivníka spíš zpacifikovat. Takže jsem se coby mstitel stáhnul.

Každopádně tenhle rváč si mě pravidelně odchytával a terorizoval mě. Já si to nechával líbit a byl rád, že mě nemlátí do obličeje. Časem už jsem byl ale v takovým stresu, že jednou, když mě v šatně zahnal do rohu a zase něco zkoušel, jsem to nevydržel. Najednou jsem ho nenáviděl jako nic na světě. Chytnul jsem ho pod krkem a přirazil k protější stěně; přičopnul si a vší silou ho k ní tlačil šikomo vzhůru; a říkal mu něco v tom smyslu, že mě sere a ať mi dá už, kurva, pokoj. Dneska si to pamatuju dokonce tak, že visel nohama nad zemí, ale nejsem si jistej, že to tak vážně bylo. Každopádně mi tenhle kluk od tý doby už nikdy nezkřížil cestu a já už nikdy nebyl takovej sráč.

Dokouřil jsem a odhodil cígo vedle sebe do kaluže od chlastu. Ta kaluž během chvilky začala plápolat takovým tím modrým studeným plamenem. Bylo to děsně hezký.

Nacupoval jsem hromadu nějakých novin a časopisů a přiložil ji do tý kaluže. Strhnul jsem záclony a taky je přiložil. Nakonec jsem přiložil ještě poličky z vitríny a odběhnul do kuchyně pustit plyn. Pak jsem vypadnul. Cestou na zastávku mi děsně bušilo srdce. Bylo by mi líp, kdybych moh utíkat, ale nechtěl působit ještě podezřelej, než už jsem bez tak působil.

Právě přijížděl autobus MHD, když se z opačnýho konce ozvala děsná rána a zaduněla celým sídlištěm.

---