Květina malého prince

Jsem ta květina se čtyřmi trny
a ty jsi můj malý princ.
Na mě si můžou klidně přijít tygři
a chtít mě rozsápat,
já a mé ostny se jim postavíme.
Jen ať si přijdou!
Jen ať si na mě něco zkusí...!

A přesto...
nemohli by mě zranit víc
než tvůj odchod, můj princi.

Říkáš si,
jsem jen Malý princ,
co chce poznat
okolní planety.
A přitom
opouštíš tu,
co potřebovala poklop,
aby upoutala tvou pozornost.

Ne, nech si ten kus skla,
nech si to, já to nechci.
Nikdy jsem ho nepotřebovala,
víš?
Ne, ty nevíš,
můj malý princi.

Vidím, že jsi ze mě na rozpacích.
Ale to je dobře,
to tě přiměje přemýšlet,
až budeš pryč,
až si po mně zasteskneš.

Já si stýskám už teď,
jen postůj a pohleď na mé listy,
chvějí se jako za mírného vánku.
Když ale navlhčíš prst a posečkáš,
zjistíš, že žádný nevane.

To jen ta trpkost z odloučení na mě doléhá.
Bojíš se, že na mě přijdou housenky?
Já nejsem tak hloupá,
abych nevěděla,
že je potřeba trochu trpět,
abych zažila něco krásného.

A přece bych raději sledovala
ty drobné pestrobarevné motýly,
jak se třepotají, s tebou, malý princi.

Ale já jsem jen růže
a ta pranic nezmůže,
když tebe, usměvavého chlapce,
to táhne do světa.

Tak neotálej a jdi.

Nedrásej mé pomyslné zkřehlé srdce,
co ztratilo svou pýchu pro někoho
jako ty.

Jdi
a jednou
se mi vrať!