Na vrcholu dna

Dívám se dolů do propasti
A přemýšlím o tom
Zdali jsem nemocný či mrtvý
Kde jsou má křídla a naděje
Krok od hříchu
I od spásy
Je život pouze cestou do pekla
A ani tucet křížů nás nezachrání?

Jsou dny
Kdy se jen těžce probírám k ránu
A vlastní nic mě svírá v pevném objetí
Káva plná nostalgie chutná sice hořce
Ale zahřeje
Chladné srdce a ztracenou duši
Usínám abych zapomněl
Ale beznaděj se vkrádá i pod zavřená víčka
Proč odpuštění je pouze výsadou hříšníků?
Z dáli slyším orchestr hrát
Mou vlastní píseň, mou osudovou

A já
S rukama nataženýma do prázdna
Plním svou roli dirigenta
Jež dávno ztratil rytmus a taktovku
A přitom stále doufá
Že unikne posměchu a zkáze!
Jak naivní a hloupé
Kráčet do záhuby s modlitbou na rtech
A spílat Bohu
Že jeho silnice
Jsou neschůdné a prašné