Kapitola 3 - Vrah si nic jiného nezaslouží

Vrah si nic jiného nazaslouží

Ve vazbě měl Matouš v den vynesení rozsudku dva spoluvězně. První byl mladý zlodějíček, kterého zavřeli po prvé. Druhý měl s vězením své zkušenosti. Matouš se s nimi moc nebavil, než se dověděl první rozsudek. Pak se přece zeptal na věznici Pankrác. Mladý pochopitelně nevěděl nic, ale v tom starším hrklo, že se celý trochu otřásl. Znal někoho, kdo byl v té lepší části této káznice; nebylo však pochyb, že Matouš půjde do té horší, neboť mu byla přidělena práce ve slévárně.

V tom horším oddělení jsou samí vrazi a jiní ,,zvláště zavrženíhodní” jedinci; jejich počet se pohybuje mezi 80 a 90. Jedná se pouze o věznici s ostrahou, protože podle trestního řádu by z věznice s vysokou ostrahou odsouzení nesměli jezdit za prací. Právě proto je věznice s vysokou ostrahou v zemi jen jedna - jsou tam umisťováni lidé, jimž se podařilo uprchnout z věznice s ostrahou a tzv. zvláště nebezpeční jedinci. Snad jen tato věznice, Vítkov, má mezi trestanci ještě horší pověst než Panrác. Není tam sice tak těžká práce jako na Pankráci, ale absence této je kompenzována jiným způsobem. Tvrdí se, že z této věznice nikdo nevyjde - nikdo s nikým takovým nikdy nemluvil. Je to možné, neboť se tam posílají jen odsouzení na doživotí a je skoro nemožné, aby odtud někdo unikl. Pokud by se mu to přece podařilo, asi by se to nikdy nikdo nedověděl a on sám, nebyl-li by dopaden, by spěchal rychle zmizet co možná nejdále.

Ve slévárně Malešice pracují vězni z Pankráce na tři směny po osmi hodinách; ve dne jich jezdí do práce 21, v noci jen 20 - vystřídá se jich tedy 62 za den. Jedná se o hroznou práci, neboť jsou používány specielní supervýkonné stroje - se správnou lidskou pomocí jsou tyto schopny vyrábět srovnatelné výrobky jako jejich poloautomatické varianty skoro třikrát rychleji. Jejich nevýhodou je, že každý normální člověk by se raději stal bezdomovcem, než by k nim šel pracovat. Jejich hlavním problémem je totiž ohromná teplota, při níž musí dělník pracovat. Pracovníci tedy často kolabují a marodí právě kvůli tomu nesnesitelnému prostředí, a tak zbývá přibližně pouhých 7-8 vězňů, kteří nejsouce nemocní nemusí v konkrétní den do práce. Vězni neschopní práce ve slévárně dlouhodobě, případně trvale, jsou pochopitelně přemisťováni do jiných oddělení věznice a je-li to možné, je jim nařízena jednodušší práce.

Slévárna Malešice je podnik s 57% státní účastí a díky svým možnostem se řadí k nejvíc vynášejícím firmám v zemi. Lidé většinou schvalují, že si na sebe vězni vydělávají sami a souhlasí i s tak těžkou prací - vždyť vrah si nic jiného nezaslouží.

*****

Cely ve věznici Pankrác byly obývány třemi lidmi, ale málokdy se tam všichni tři sešli. První směna začínala v 6:00, druhá ve 14:00 a třetí, noční, ve 22:00; to jsou pochopitelně časy nástupů přímo ve slévárně, kam se samozřejmě muselo dojet, což zabralo asi 20 minut. Před odjezdem na práci dostávali vězni ,,snídani”, během práce pak měli všichni nárok na jednu třicetiminutovou přestávku na jídlo, kam odcházeli ve čtyř- a pěti-členných skupinách v tak určeném čase, aby byla co nejméně narušena výroba. Takzvanou večeři, tedy jídlo poskytované po návratu z práce, by ,,slévárňákům” ostatní vězni z Pankráce záviděli, pokud by nebylo zaplaceno tak těžkou dřinou. Ve skutečnosti však měli ,,slévárňáky” ostatní vězni ve velké úctě a nikdo si nedovolil o nich říci křivé slovo, neboť by ihned dostal za vyučenou. Porce, jaké dostávali, si ,,slévárňáci” mohli sami volit den předem, ale byli poučeni, že není možné, aby si volili každý den podle podávaného jídla a nikdo to také nedělal.Stejně jako ostatní, dostávali i oni polévku, hlavní chod a salát - tento byl občas nahrazen kompotem -, jen ve větším množství - za prvé si ho mohli sami zvolit (což by rádi udělali i ostatní vězni) a za druhé byli mnohem více unaveni - vzhledem k ostatním mívali porce 2,5 - 3 krát větší; jako jediní vězni pak k ,,večeři” dostávali i moučník. Navíc mohli zájemci dostávat ještě v mikrobuse zmrzlinu a k ,,večeři” vypít až 3 piva; ostatní měli nárok jen na 1 pivo denně, a to pokud si ho zaplatili ze svého kapesného - i když ,,slévárňáci” si vlastně také vše zaplatili, jelikož almužna, již dostávali, zdaleka neodpovídala náročnosti jejich práce - už jsme také naznačili, že kdyby si to některý z ostatních vězňů mohl s někým z nich vyměnit, ani by ho nenapadlo o tom uvažovat.

Jídlo ve věznici Pankrác bylo velmi kvalitní, což bylo zajištěno hlavně častými kontrolami; na tom samozřejmě vydělávali i ostatní vězni, a tak to ještě posilovalo jejich úctu ke ,,slévárňákům”. Ve svém volnu, tedy asi patnáct hodin každý den, mohli ,,slévárňáci” dělat víceméně, co chtěli. Pochopitelně je třeba odečíst například dobu jídla a spánku, který obyčejně dělníci 2. a noční směny nastupovali hned po ,,večeři”. Ve svém volném čase mohli vězni, kromě jiných činností, ujídat svačinu, kterou si samozřejmě mohli dle zájmu doplnit, o co chtěli, což sice platili ze svého kapesného, ale společný základ, narozdíl od ostatních vězňů, dostávali zdarma.

Administrativa věznice měla velmi precizně připravený plán, podle něhož vězni střídali své směny a dostávali volno, aby to bylo co možná nejvíce spravedlivé, ale k určitým nerovnostem přesto docházelo - hlavně kvůli často odpadávajícím dělníkům.

Na práci vozily vězně upravené mikrobusy pro 12 + 3 osoby. Vzadu sedělo 10 - 11 vězňů a jeden člen ostrahy, druhý strážník řídil. Zadní část vozu bylo možno otevřít jen z venku klíčem, který měl jen řidič a ředitel věznice. Celý vůz byl pochopitelně neprůstřelný a zadní část absolutně nepropustná; pokud by odtud bylo možné uprchnout, tak pouze s pomocí řidiče. V případě jakkoliv vážné nehody zůstane zadní část dotčena maximálně otřesem - nepronikne do ní nic, co tam nepatří. Během jízdy mohli být vězni spoutáni jen bezpečnostními pásy, pro nástup a výstup jim byly ruce zajištěny za zády a oba strážníci dohlíželi na bezproblémový průběh přechodu.

Ve slévárně dohlíželi na pracující vězně 4 strážci a 2 odborníci - vedoucí půlsměny; vedoucími půlsměn mohli být i sami strážci, protože dohled na průběh práce nebyl nijak náročný na vědomosti. Samozřejmě, že technologický dohled mohl držet vždy jen jeden ze strážníků. Vedoucí půlsměn se střídali po 4, někdy po 5 hodinách, protože ani pro ně nebyla tato práce nijak příjemná; avšak v porovnání s vězeňskými odměnami byla mnohem lépe hodnocena. Někteří technologiční dohlížitelé pracovali ve slévárně na půl úvazku (například vězeňští strážci), jiní měli kromě dohledu na pracovníky ještě jiné povinnosti; jednou si prý práci vedoucího půlsměny vyzkoušel i samotný ředitel slévárny - bohužel se na něj obrátil nějaký vězeň s banální otázkou a on mu ji nebyl s to zodpovědět; došlo tak ke zdržení výroby, což pana manažera značně rozesmutnilo. Během přestávek byly jedíce odpočívající skupinky vězňů hlídány jedním ze členů ostrahy, a tak tito zůstávali na svém stanovišti jen 2 - 3. Dohled na vězně ze strážního stanoviště nebyl nijak fyzicky náročný, neboť toto bylo od horké hlavní haly odděleno plexisklem, jež propouštělo jen minimum žáru, a práce spočívala v pohotovostním dohledu přes sklo a průmyslové kamery (tyto byly pochopitelně umístěny v ochranných schránách, aby mohly pracovat v tom horku). Ostrahu samu navíc nikdo nekontroloval, takže se na stanovišti hrávaly karty a konaly i jiné kratochvíle.

*****

Ve věznici Pankrác Matouše přijal jeden ze tří zástupců ředitele. Poskytl mu vězeňský mundúr a řekl něco ze řádu věznice, který je beztak na všech pokojích - ,,a je zakázáno ho ničit”. Následně Matouš nahlédl do harmonogramu věznice a byl požádán, aby si zvolil porci k zítřejšímu obědu; na doporučení zástupce zvolil dvojnásobnou. Potom mu bylo určeno, jako všem nováčkům, že zítra bude mít den volna, aby se připravil na pobyt ve věznici, a pozítří nastoupí na první směnu.

Transporty do věznice Pankrác se konaly vždy docela pozdě - Matouš přijel kolem čtvrté hodiny odpolední. Proto čerstvě přijevší nedostávali první den žádné klasické jídlo, jen o něco větší svačinu.

Matouš byl již večer upozorněn, že zítra vstává s první, ranní, směnou, tedy ve 4:50, aby se spolu s ní nasnídal. Společně s touto směnou pak také jedl oběd - večeři; stejně jako v příštích dnech, kdy ji měl doplnit v práci.

Spolubydlící spolu příliš nemluvili, což nováčkům obvykle přišlo trochu divné, až nepříjemné, ale Matoušovi to nevadilo. Z běžných energických vězňů dělala těžká práce figurky, které s chutí snědly a vypily vše, co jim bylo nabídnuto a šly spát. Bez ohledu na to, kterou ze směn měli za sebou, spávali tak 10 - 11 hodin, jen po první směně uléhali později, ale dávali si pozor, aby měli nejméně těch 10 hodin na zasloužený spánek.

I Matouš se měl stát jednou z těch figurek a věděl to - přesto doufal, že to tak nebude. Když třetí den svého pobytu ve věznici Pankrác nastupoval v 6:00 na svou směnu v přidružené slévárně, chtěl se šetřit - vykonávat práci tak, aby udělal pořádně vše, co musí, ale ani malý pohyb navíc. Překvapen však byl hned, jak vstoupil do sléváranské haly. Z toho horka se chvíli nemohl ani pořádně nadechnout.

Technika jeho práce mu byla vysvětlena předem a ještě než začal pracovat, se u něj zastavil dohlížitel a ukázal mu vše názorně; většina činností ve slévárně však byla vymyšlena tak, aby tyto nebyly příliš technologicky náročné - vždyť cena vězňů byla tak nízká, že nebyl problém zaplatit pár pracovníků navíc, a k tomu byla jednoduchost prací nutná, protože nikdo nemohl předpokládat, že vězni při té náročné dřině budou ještě aktivně přemýšlet, co, kdy a jak udělat.

Matoušovi se snaha o šetření energií vydařila a vyplatila, ale spíš než že by vypadal méně strhaně, než bylo po prvním dni obvyklé, se zdálo, že jinak by tu ani nemohl pracovat. Druhý den to bylo ještě o něco horší a během třetího dne, zbývalo už jen půl hodiny do konce směny, - zkolaboval.

V několika minutách byl Matouš odnesen na nosítkách a pod dohledem jednoho z členů ostrahy a pohotovostního zdravotníka, který je vždy ve slévárně připraven pomoci, vyčkal příjezdu specifického vozidla, jež ho přepravilo do věznice. Protože zbývalo jen nemnoho času do konce směny, rozhodl se jeden z vedoucích půlsměny, že Matoušovu práci dovede do konce sám. Jinak vedoucí řídili pokračování prací tak, aby přes snížení počtu pracujících došlo k co možná nejmenším ztrátám. V takovém případě se ukázala výhoda toho, že vězni nezůstávali jen u jednoho stroje, a tak se naučili pracovat se všemi stroji a nástroji ve slévárně.

Během návratu do věznice řekl zdravotník Matoušovi:

,,Buďte v klidu, takhle končí každý nováček. A 23,5 hodiny je docela dost. Vy to tady těch deset let vydržíte mezi nejlepšími.”

Matouše potěšilo, že mnoho nováčků odpadá dřív. Byl by se dal se zdravotníkem do řeči, ale neměl na to sílu.

Pokud by pracoval ve slévárně o něco déle, poslali by ho již čtvrtý den do práce, ale jelikož byl nováček, mohl ležet v ,,ošetřovně” celé čtyři dny. V těch dnech si nechal snížit porce jídla z 2,5x na 2x, ale před návratem do práce je navýšil na 2,8x. To bylo jedno z obvyklých čísel - 2x, 2,5x, 2,8x, 3x, dokonce někdy 3,5x, občas se objevil nový, neobvyklý, násobek porce běžného vězně; z technických důvodů však bylo možné požadovat jen násobky zaokrouhlené na jedno desetinné místo, a to od 1,0 do 9,9; přičemž jakkoliv velká porce (do 9,9x) byla akceptovatelná, pokud jí vězeň snědl vždy alespoň velkou část a nebylo obvyklé, že by nechával zbytky, což se ovšem nikdy nedělo častěji než velevýjimečně, a tak nikdo nevěděl, co by dotyčnému hrozilo.

Matouš se ve slévárně hroutil mnohem méně často než ostatní pracovníci, už dokonale věděl, jak kterou činnoust vykonávat, aby ho to stálo co možná nejméně sil; již dříve věděl, že práce s energií je o detailech. Jednou za čas, jako každý, přešel i Matouš na jinou směnu, ale na všech směnách, u všech strojů platil za spolehlivého pracovníka.

Život ve věznici šel svým tempem; každých 5 - 6 týdnů se Matoušovi dostalo možnosti vidět svého syna, většinou ve volný den. Každý vězeň měl nárok na 2 hodiny návštěv měsíčně. Tento limit mohl být navýšen na základě žádosti řediteli věznice, ale Matoušovi stačil (a musel stačit). Vzhledem k tomu, jak často syna vídal, mohli spolu vždy trávit něco přes 2,5 hodiny, protože limit se, pokud nebyl vyčerpán, mohl navyšovat až do výše 10 hodin.