Kapitola 2 - Cesta domů

 Cesta domů 

Zamířil jsem pak po silnici do města. Nemyslel jsem tenkrát samozřejmě na zrovna moc věcí, takže jsem šel přímo do kavárny. Po nějaké době jsem se dostal na stránky IDOS a podařilo se mi najít přímý autobus do Prahy. Dnes se v našem informačním dopravním systému hravě orientuju, ale tenkrát jsem ho viděl prvně. Můj spoj jel za necelých pět minut, tak jsem vyběhl a přímo naskočil. Mým dalším velkým štěstím v neštěstí bylo, že ty chapi peníze asi moc nezajímaly, takže jsem jich měl dost.

Po příjezdu na Roztyly a nástupu do metra jsem si uvědomil, že vlastně ani nevím, kam mám jít. Doma jsem zůstat nemohl, ale jít k matce? Jaký bych měl asi život? Neviděl jsem ji aspoň pět let!

Rozhodl jsem se nejdřív jet domů. Potom jsem si sbalil pár, nejen svých, věcí, co by se mohly hodit a zavolal matce. Ta nejdřív nevěděla, kdo jsem - znala jen tátovo jméno a kdyby nemusela platit alimenty asi by si nepamatovala ani to, pak se zeptala, co že chci, uvědomila si, že má svých problémů dost a řekla, ať zůstanu doma a kdyby byly nějaké potíže, ať prý zavolám… Po ukončení tohoto poměrně dlouhého telefonátu jsem si šel lehnout, neboť jsem byl z dneška úplně zničený.