Paměti - 5.část závěr

Na co, dyť jsou to jen zvířata.“ Pili z kdejaké kaluže a tento nešvar jim zůstal dodnes. Ačkoliv je po domě nejméně pět misek s pravidelně vyměňovanou vodou, nejraději pijí vodu z květináče, případně děšťovku z kýblu. Měli zálusk i na vodu z hajzlíku, ale to jsem jim rázně zatrhla. Filipka je ovšem náramná labužnice, ta pije vodu přímo z kohoutku a když ruče nepřiskočím o kohoutek nepootevřu, alespoň ho olizuje a dává nepokrytě najevo svou nelibost nad mojí liknavostí. Miluščin problém jsem vyřešila pomocí internetu a začala jsem jí kupovat jiné granule, které svojí cenou ruinují můj měsíční rozpočet. Ale co bych neudělala pro moji chráněnkyni a kamarádku. Což o to, kdyby se nimi krmila jen jedna kočka, vydržely by mnohem déle, jenomže jak přesvědčit ty ostatní, aby žraly ty lacinější granule, když pokaždé viděly, jak Milušce chutná. Rázem přešly jako jeden muž na to lepší a protože i vědecké kruhy píší, že pokud si kočka zvykne na určitý druh stravy, je ochotná hladovět mnoho týdnů při jejich změně. A co naplat, milující srdce páníka obyčejně ten stres s hladovějící kočkou nevydrží a kajícně se vrátí k osvědčeným praktikám. Jinak jsou to mršky prefíkané a člověka mají omotaného kolem prstu jak se patří. Dokáží být velmi tiché vždy, když pášou nějakou neplechu a naopak velmi hlasitě, když se dožadují svých práv, své potravy. U nás probíhá první krmení kolem páté hodiny ranní. Pepíček hlasitě mňouká, Filipika  skáče s pianina na zem silou letícího meteoritu, Miluška přezemne přebíhá sem a tam jako stádo splašených koní. Nelze neslyšet. Nepomáhá zavření dvojích dveří, ani polštářek na ucho, případně dělat že neslyším. Společnými silami, sedíc na zadních, mlátí tlapkami o dveře, až drnčí. Otevřu jedno oko a syčím na ně jako had, plácám rukou do peřiny, případně jim slibuji přibití za ocas na dveře. Nic nepomáhá. Nezbývá než vylézt a dát jim jejich stereotypní, oblíbenou snídani. Kočičí kapsičky. Každému zvlášť, na čistý talířek. Jen Miluška kapsičky nežere a cpe se svými křupkami. Je nejlepší při prvním náznaku jejich hladu hned vyskočit s postele a mít se k činu a pak znovu usnout, ale přemluvte se k rychlé akci např. v zimě, když kamna ještě netopí, v bytě je zima až zuby cvakají, vůkol je černočerná tma a vám se spí moc sladce. Pravdou ovšem je, že po nažrání se kočky zklidní a znovu zalehnou k dospání dalších veršíků. Jen Filipka začne mlátit do dvířek od botníku a dožaduje se vpuštění do prádelní skříně, kterou si pro tentokrát vybrala jako útočiště nerušeného spánku. Místa k odpočinku jsou různá. Moje kočky milují papírové krabice, nákupní tašky, moje svršky, moji postel, zapomenutý lavor na nádobí, židli, ze které právě vstanu a další nepředvídané místa. Někdy ráno, když se jim zdá, že už se v té posteli válím příliš dlouho, započnou s raním vyzpěvováním, až se nakonec naštvu a vylezu a oni jako jeden muž se usalaší do ještě teplé postele, ve které pak prochrápou celý den. Šlak by mně trefil. Křupky jsou opravdu kvalitní, Miluška přestala blinkat a je z ní docela slušná kočka. Jen někdy, když si potřebuje vyčistit žaludek od chlupů, nechá své pozdravení tam, kde to na ní zrovna přijde. Ale co člověk nařve, vždyť jsou to jenom zvířata. Jen pro úplnost, Filipka je dcera některé z koček buď Milušky,, nebo Pepíčka, ale to si nemůžeme vzpomenout, které. Ještě jeden potomek těchto zvířat byl asi tři roky na zahradě, a sice Dalamánek, ale toho jsme nedali kastrovat a tak se neustále toulal a když se po několika týdnech vracel, dalo by se říct, že byl tak hubený, že na něm gatě plandaly. Byl vždy doslova zubožený a sotva se trochu vzpamatoval, zase odcházel na freje. A pak jednou když se zase vrátila jen živoucí kostra, řekla jsem Ríšovi, ať s ním skočí k veterinářovi a dá ho utratit. Bylo mně ho líto, ale byl velice zubožený, měl svrab a strašlivě smrděl.

   Zmíním se tu ještě o dalších zvířatech, která s mým životem nemají až tolik      společného,   ale byli tu a je potřeba si je aspoň připomenout. Byla to zvířata mé dcery. V době, kdy s námi nebydlela si pořídila dobrmana Maxe. Marně jsem jí říkala, že takový pes potřebuje pravidelnou péči a drezúru, v módě jsou teď u mladé generace velcí psi, tak si pořídili velkého psa. Všude se sním pochlubila, ale moc času mu nevěnovali, protože byli celý den v zaměstnání. Pes se doma nudil a tak jim vyškrabal u vchodových dveří díru div ne až na ulici a dělal jim samou neplechu. Bylo to štěně, plné síly a bujnosti a ty krátké procházky, které mu dopřávali, nebyly schopny potlačit jeho nezkrotný elán. tak ho po určité době dali pryč. Pak si má dcera pořídila perského kocoura, Matýska,  který s ní žil mnoho let. Jednou však odešel a až se nevrátil V té době se opravovala s námi sousedící ulice a dělalo na ní mnoho Ukrajinců. Lidé z naší ulice říkali, že s v té době ztratilo mnoho koček a že to mají určitě na svědomí oni. Má dcera byla tenkrát úplně zničená, protože svého kocoura velice milovala a dlouho se nemohla s jeho ztrátou vyrovnat. Dalším jejím zvířetem byl zlatý retrývr

Sorbon, který s námi žil asi 12 let a kterého musela ve stáří nechat utratit pro zánět ledvin .Říkal veterinář, že toto onemocnění je pro psi zhoubné, protože se objeví až  tehdy, když už se s tím nic nedá dělat. A předcházet se tomu nedá, protože ne každý pes ho může dostat. Sorbon byl úžasně trpělivý a mírumilovný pes a dcera si ho brávala i na dovolené do zahraničí a dělala mu, co mu na očích viděla.  Rovněž z jeho ztráty se nemohla dlouho vzpamatovat, a proto se rozhodla,, že s pořízením dalšího kamaráda počká až do důchodu, neboť kvůli pracovnímu nasazení nemá tolik volného času.

Teď sem vsunu něco, co by patřilo do doby, kdy jsem bydlela na Chaloupkách, ale snad mi budoucí laskavý čtenář promine, že jsem si na to vzpomněla právě teď. Mnoho koček v mém životě, hlavně v době, kdy jsem byla mladší, se mnou rádo sdílelo pobyt v koupelně. Není nad vysoko naplněnou vanu s hebkou pěnou. Dnešní sprchování je sice úsporné, ale to pošušňáníčko ve vaně nelze ničím nahradit. Moje kočky vždy reagovaly na zavolání: „děvčata, případně kluci,, jdeme se koupat!“  Okamžitě si sedli na okraj vany  a bedlivě pozorovali plnící se vanu. Když už bylo vody hodně, zkoušeli pacinkou její teplotu., nejspíš, aby se panička nespálila. Opatrně chodili po kluzkém okraji, občas do ní spadly, ale to ani nejmenším neubíralo jejich zanícení z tekoucí vody. Když jsem si do vany vlezla já, snažili se mně usadit na břiše,, což nečinilo žádných potíží, neboť jako správná česká žena minulého režimu, mám vanu úctihodnou. Nejsem žádná chudinka. Tím myslím moji tělesnou schránku. Bohužel jsem ani jednu kočku nenaučila, aby mně vydrhli záda, případně podali upadlé mýdlo, či ručník. Ale všichni jsme byli vždy náležitě mokří od hlavy k patě.Je zajímavé, že naši psi pokládali koupání za nevyhnutelné zlo a je pravdou, že psy koupeme jen v nezbytně nutné době. Např. když se jde Sendy 1x či 2x za rok stříhat k psímu holičovi.

Ale zpě k naší první smečce. Když šel můj začal chodit na zahradu s vozejkem a se třemi psi, rázem se stal v Židenicích osobou známou a populární. Hrozně se mně líbí, jak jsou k sobě pejskaři vstřícní, jak se každý s každým zastaví na kus řeči, poptá se na zdraví páníkovo a pejskovo. Řekla bych, že zvířata v nás probouzejí ty lepší stránky našeho bytí. Pokaždé, když se náš tandem zformoval před bránkou, vůdcem smečky byla Betynka. Všechny nedočkavce hlasitým hafnutím zahnala  za sebe, kde bylo potřeba přitlačit, protože co naplat, stromek se musí ohýbat dokud je mladý a Sendy byla ještě mladicky nezkušená a naivní, mírně kousla. Jako druhá šla Ťapinka a poslední Sendy. Betinka byla nejen dobrou učitelkou, ale pojala tu nejmenší za svou a celé hodiny si spolu hrály. Velká ležela na zádech a ta malá kolením ní kroužila a kousala jí do ucha, do huby, do nohou a kam se dalo. Když už to bylo neúnosné, ohnala se po malé a kousla jí o něco víc a tím si sjednala na chvíli pokoj. Ale ty dvě si spolu hrály denně několik hodin, až do úplného Betinčina konce. Nevím, jestli jsem se někde na začátku zmínila o tom, že když k nám ten pes přišel, měl bulky na všech cecíkách. Veterinář řekl, že jednou zemře na rakovinu a že záleží na nás, dáme-li psa operovat jako mladého, nebo ho necháme žít,jak to jen bude možné. Operace jedné strany by stála osm tisíc a nebyla záruka, že se z toho ten pes dostane. Proto jsme zvolili tu druhou variantu. Fena žila celkem 12 let bez problémů, jen ten konec propukl náhle a nám se po ní dodnes stýská. Asi rok před tím jsme museli nechat uspat Ťapinku, které se zase zalil hrudník vodou. A tak zůstala jenom Sendy. Říkali jsme si, že jeden pes je málo a že si pořídíme zase nějaké štěně, až narazíme na nějaké vhodné. A pak jsme jeli loni v březnu pro koňský hnůj do Žabčic a dcera mé kamarádky, od které jsme měli Bročka a Sendy má chovnou stanici na psi plemene Wels Corgi pembroke, které mimo jiné chová i anglická královna matka. A v dubnu jsme si jeli pro štěňátko. Jedná se o pastevecké plemeno, které se v Anglii stará o ovce. I když je to nízký pes, má velmi silné nohy a ostré zuby, a je veskrze dominantní pes. Musíme dávat neustále pozor, aby neuzurpovala Sendy  a pokud jim dáváme pamlsky, musí mít obě stejně velký kus, jinak mezi nimi dojde ke rvačce. Cony má tendenci svoji kostičku nechat ležet, zahnat Sendy od té její a sežrat jí ji a pak jít sežrat tu svoji. Ovšem k té její se nikdo nesmí ani přiblížit, natož si čuchnout. Cony je hrozně ukecaná, neustále páníkovi něco vykládá, až z toho jednomu drnčí hlava. Ona štěká na něho,, on štěká na ni, škoda mluvit. Opět spí všichni v jedné posteli, a páník je buzen tak, že Sendy ho začně olizovat a Cony mu upřeně čučí do obličeje. Běda, jak pootevře jedno oko To je povel k lumpačinám, které hned propuknou v plné síle. Na rozdíl od mých buditelů je jejich budíček až v šest.

A tak bych mohla povídat do nekonečna. Tímto vyprávěním jsem chtěla přiblížit všechna naše zvířátka, díky kterým mám radost ze života a která mně pomohla najít můj smysl života.