Veš

„Aj aj,“ zvolala lasička drbajíc se tlapičkou za uchem. Cosi nevábného obývalo hebkou rezavou srst. „Chrochty, kous kous,“ říkalo stvoření sedící a číhající v porostu chlupů zježených. Lasička zděšená, tlapkami zakmitá, s chvostíkem svěšeným utíká mezi pichlavým trním, jekajíc však čekajíc vysvobození od zmaru, nářku a tvoru hryzoucího, věrně doufajícího ukojit chtíč po chlupu a jeho dužině, miluj mě, nech mě ty bílá kukličko, svíráš v sobě mor a nitro jest prohnilé hnilobou, udychtěně natěšené na svrab, jež chtivě rozežírá huňaté tělo, bez citu a svědomí jest duše kladélka. Osud svůj svíráš v dlaních, tlapkách umolousaných svrbících. „Nech mě!“ vykřikovala lasička z trní s rozdrásaným kožichem a trnem v hnědavém roztěkaném oku. Zžíraná bolestí do všech kostí, běhajíc beze snu od stromu ke stromu, neměnná, znásilněná… vši silou nebo jen vší?