Vystoupit ze stínu

Kolem mě je černo. Není to normální tma, protože vím, že na dosah není vůbec nic. Nevidím svoje končetiny a vlastně je ani necítím. Nemohu s nimi pohybovat. Jsem jen vědomím uprostřed nicoty.

Kde to jsem…?

Nikdo mi neodpoví a moje otázka vyzní do prázdna. Na mysl mi ale hned přijde další, ještě lepší.

Kdo jsem?

Nemohu si vzpomenout. Jako by někdo ostrou žiletkou odkrojil mou minulost. Nezbylo nic. Z temnoty kolem mě se pomalu začínají vynořovat slova. Nemůžu uchopit jejich význam, a když na ně zaostřím, rozmazávají se. Chtějí uniknout mé pozornosti.

Co se to děje?!

Vlastní myšlenky mě ohlušují, ale zároveň jsou naprosto tiché. Tento prostor je plný paradoxů. Za slovy se začíná formovat světlo. Nejdříve jako tenký paprsek a postupně mě obklopí.

Pomalu jsem otevřel oči. Bílé světlo dráždilo unavené zornice. Pokusil jsem se zakrýt si obličej rukou, ale nemohl jsem ji zvednout.

„Probudil se. Pane doktore, Vojtěch…“ Neznámý hlas byl přerušen podivným šumem, který mi zalehl uši. Snažil jsem se zachytit, co hlas říká, ale zvuk podobný rozladěnému rádiu mi v tom bránil. Mé oči si stále nezvykly, a tak jsem jen zmateně pomrkával do oslepující záře.

Já jsem spal? Takže to předtím musel být jen sen. Teď bych se měl začít rozpomínat!

Zdálo se mi, jako by mě někdo plácal přes uši mokrým hadrem, ale stejně tak dobře to mohly být jen něčí kroky. Pleskání sílilo, až se zastavilo u mé postele.

Proč mě takhle mučí a kde jsou mé vzpomínky?!

„Opravdu. Slyšíte mě, Vojtěchu?“

Pokusil jsem se promluvit, ale přes rty mi prošlo jen stěží slyšitelné „Ano.“.

„Sestro, kontaktujte rodinu.“

Temný stín překryl světlo a mé oči přestaly slzet. Ucítil jsem štípnutí na předloktí, snad komáří. Každou chvíli mě něco zatahalo nebo na mě poklepalo. Pomalu jsem to přestával vnímat. Opět mě pozvolna obklopila temnota. Tentokrát ale v ní tu a tam probleskávalo bodavé světlo.

~~~

„Vojto!“ vykřikl dívčí hlas a probudil mě, „ty jsi vzhůru!“

Nevím jak, ale už mě objímala. Objala mě útlýma rukama kolem ramen a tiše se rozplakala.

Co se to děje? KDO to je? Proč brečí?

Hlavou mi proběhl nespočet myšlenek. Nemohl jsem si je utřídit – rozsypaly se jako čaj.

„Čekala jsem na tebe, víš?“ řekla téměř omluvně, „čekala jsem celou tu dobu, cos byl v bezvědomí. Já věděla, že se vrátíš.“

Chtěl jsem něco říct, ale rty a hrdlo jsem měl neuvěřitelně suché. Naprázdno jsem polknul.

Já jsem byl v bezvědomí? Jak dlouho? Proč na mě čekala?

Moje otázky jen opět vyvolávaly další.

Zvedla ke mně oči, ty dva modré flíčky trochu rozpité slzami, které se měkce leskly. Naklonila se a políbila mě na rty. Otřela se vlhkou tváří o mojí a zanechala tam trochu slané vody. Cítil jsem, jak se ve mně něco mění, ale nedokázal jsem to pojmenovat.

„A-ale…“ začal jsem, ale nenechali mě dokončit. Za ní stály dvě postavy. Muž s širokými rameny a dlouhým černým kabátem. Na hlavě měl plstěný klobouk a tvářil se, jako by z něj někdo sejmul těžké břemeno. O něj se opírala žena ve středních letech. Světlé vlasy měla stažené do drdolu a upravené. Byla oblečená elegantně, ale jednotlivé kusy k sobě příliš neseděly. Vypadalo to, jako by se oblékala ve spěchu.

„Vojto, zlatíčko, konečně ses probudil! Tolik…“ Hlas jí trochu přeskočil, ale po chvilce pokračovala, „…tolik jsme se o tebe báli. Je to už tak dávno, co jsi byl naposledy vzhůru. P-přijde mi to jako zázrak,“ řekla potichu a přerývaně žena, které se také do očí draly slzy.

Co to je za lidi? Jen tak někdo z ulice snad nemůže přijít a rušit pacienty. Vždyť je vůbec neznám, tak proč se ke mně takhle chovají? Nebo… Je-je možné, že by… že by to byli moji rodiče? Ano, musí to být oni a snad moje přítelkyně. Ale… já si je nepamatuju! Jejich obličeje mi nic neříkají. Vlastně v paměti nemám vůbec žádné tváře…

Už jsem se je nepokoušel přerušit. Pochopil jsem, co mi chtějí říct.  Zároveň jsem ale z nějakého důvodu cítil, že teď je nemůžu zklamat. Zničilo by je to. A ti lidé byli moje rodina, očividně.

„Tolik se nám ulevilo, když nám řekli, že ses probral!“ pokračoval otec, „ta hrozná nehoda…“

Náhle, jako když se sfoukne plamínek sirky, jsem ztratil vědomí. Volným pádem se dostávám skrz bílé prostěradlo a matraci postele do jiného světa. Poznávám ho – je to stejné místo jako předtím. Dříve bylo černé. I když to vlastně není správná definice; bylo prostě prázdné. Naprosto bez života a jakýchkoliv motivů. Teď se něco změnilo.

Celý prostor ozařuje tlumené světlo, ale jediný viditelný prvek představuji stejně já. Konečně se na sebe můžu podívat. Napřáhnu ruce a natáhnu prsty. Jsou podivně bledé a po okrajích rozmazané. Jako by se na ně díval někdo, kdo se právě probouzí z mrákot.

„Haló?“ zavolám a tentokrát se můj hlas roznese prostorem. Bez ozvěny se vytratí do prázdna.

„Je tu někdo?“ pokouším se nalézt další osobu ve svých představách.

„Ale samozřejmě,“ promluví za mnou známý hluboký hlas, „pojď ke mně synu, ať tě můžu obejmout.“

Bojím se otočit se. Tón jeho hlasu mi přijde něčím zlověstný. Lehké mrazení mi projede páteří, až se usídlí v hlavě a odmítá ji opustit. Strach se do mě zaryl svými drápy. Cítím neviditelné úponky otcovi pozornosti, jak mě obmotávají, svazují.

„Nech mě!“ vykřiknu a otřesu se, „Nevidíš, že mě dusíš? Neznám tě, tak jak po mně můžeš tolik chtít? Počkej. N-nemůžu dýchat.“

Chytím se za krk. Najednou mi došel vzduch. Naprázdno otevírám a zavírám pusu jako ryba. Cítím se, jako by mi někdo přetáhl přes hlavu igelitový sáček a utáhl.

„Pusť mě ven,“ šeptnu nezřetelně. Hlava mi spadne bezvládně na rameno. Svět kolem mě začíná černat. V zmenšujícím se výseku ještě zahlédnu dívčí ruku. Položí mi dlaň na tvář a od ní se začne rozlévat teplo. Teplé vlahé temno mě uklidňuje a uspává. Pak se mnou začne někdo hrubě třást.

„Vojto! Vojto, jsi v pořádku?“ volali na mě.

Zamrkal jsem. Opět nemocniční pokoj, opět ti lidé.

„Jo, jasně,“ odpověděl jsem strojeně. Jo, jasně, dodal jsem pro sebe sarkasticky. Jak mi asi může být?

Víc jsem ale neřekl a oni proto začali vyprávět o lidech a místech, která jsem neznal, o událostech, které jsem nechápal, a o pocitech, které jsem teprve musel poznat. Když jsem měl před sebou ustarané tváře rodičů, necítil jsem to, co by syn nejspíš cítit měl.

Jinak tomu ale bylo, když jsem se podíval na Jitku, dívku, se kterou jsem kdysi, jak mi bylo vysvětleno, chodil. Cítil jsem příslovečné třepotání motýlků. Chtěl jsem držet její tenké prsty, hladit ji po kudrnatých zrzavých vlasech a líbat na vlahé rty.

Když začínám od nuly, tak to musí být můj vlastní pocit, ne? Přece jen mě před chvílí vlastně zachránila. Nebo se mi ještě plete realita se snem?

Nechtěl jsem jim říkat, že si nic nepamatuju. Co kdyby mě pak odvrhli? Nemohl jsem takhle riskovat, ale něco jsem jim povědět musel.

„Mami, tati, Jitko,“ začal jsem tím, co jsem už věděl, „asi mám něco s pamětí. Nemůžu si vzpomenout téměř na nic z doby před tou nehodou.“

Přestali mluvit, jako když utne, a ticho pomalu naplnilo místnost. „Až na vás, samozřejmě,“ dodal jsem rychle, „ale i tak je to všechno v mlze.“

~~~

Sedím na lavičce v parku, lámu chleba, dělám z něj kuličky a ty házím holubům. Mraky skrývají temnou oblohu a světlo vychází pouze z několika skomírajících lamp stojících podél štěrkové cestičky. Nemám co na práci, a tak jen pozoruji šedá těla ptáků, jak hopkají za kuličkami chleba.

Najednou kolem mě projde postava. Neslyšel jsem její kroky a ani ji neviděl se blížit. Ještě před chvílí to byl jen stín mezi stíny. Teď se ale zvětšil, nabral objem a vyrazil temným parkem pryč. Vydám se za ním. Moje nohy skřípou po kamíncích. Stín v dálce co chvíli splyne s pozadím. Zrychluje a i já se dávám do běhu. Kličkuje lesem a já jdu v jeho stopách. Následuji jeho cestu a snažím se pochopit jeho systém.

Když už jsem téměř za ním, opět přidá. Pomalu mě vysiluje, až nakonec padnu. Nemůžu dál. Ležím bez hnutí a očima sleduji stín. Zastaví se. Cítí, že mě zlomil. Pomalu se vrací. Vstoupí do světla lampy a uvidím jeho obličej. Jsem to já sám.

Celý zpocený jsem se probudil. Už zase ta noční můra. Nemohl jsem ji vyhnat z hlavy. Pronásledovala mě vždy a všude od té doby, co jsem se pokusil zaujmout místo v botách svého předchozího já. Cítil jsem, že něco není správně.

To místo v mých snech, které bylo nejprve prázdné, se začalo zaplňovat. Nejprve pár věcí z běžného života, pak ale přišel on. Porušil rovnováhu mého soukromého světa.

Nemůže mě nechat na pokoji? Proč mi musí pořád připomínat, že tu byl první? Já jsem se o to přeci neprosil a nemůžu za to, že žiju život znovu od začátku! Nemůžu přece zaujmout místo někoho jiného. Chci si najít vlastní cestu…

Otočil jsem se na druhý bok. Jitka ležela vedle mě. Krásná a dokonalá jako vždy. Její hruď stoupala a klesala spolu s dechem a její malá, ale pevná prsa se chvěla jako dva pahorky uprostřed zemětřesení. Políbil jsem ji na čelo. To, co jsem k ní cítil, nemohla být jeho láska. Pohladil jsem ji po zrzavých vlasech.

Probudila se a ještě rozespalá se zeptala: „Prosím tě, proč jsi vzhůru? Dřív ses uprostřed noci nikdy nebudil.“

To už mi nedalo. Od návratu z nemocnice to bylo pořád on tohle a on tamto. Nemohl jsem to už vystát.

„Jsem tu teď já, nebo ne? Mám dojem, jako bys chodila s někým jiným!“ rozkřiknul jsem se v zápalu vzteku.

„O čem to mluvíš, Vojto? Jak s někým jiným? Vždyť jsem jen s tebou. Celou tu dobu jsem byla jen s tebou,“ nechápala Jitka.

„O čem mluvím?“ opakoval jsem po ní potichu. Samozřejmě, že neví o čem. Přešla to, že jsem spoustu věcí zapomněl, ale nemůže vědět, že se vytratilo vše. Myslí, že jsem to pořád já. Stále intenzivněji ale cítím opak. On a já – každý jiný a přitom podobní. Pronásleduje mě v mém těle.

Oba jsme mlčeli a já se pozvolna vrátil do stínu neklidných snů.

~~~

Seděli jsme u jídelního stolu a nikdo nemluvil. Milan s Jarmilou (Už jsem zjistil jejich pravá jména. Sice jsem jim říkal otče a matko, ale v hlavě jsem si to tak jednoduše srovnat nemohl.) se na mě koukali a čekali, co řeknu. Já zatím mechanicky přežvykoval vepřový řízek.

Jednou, dvakrát, třikrát,…

Počítám pohyby čelisti, abych se nemusel soustředit na dusivé ticho v místnosti. Pořád ještě nepochopili, že si naprosto nic nepamatuju, že moje paměť je jako pláň, kterou se přehnala ničivá bouře. Nezbyly ani houževnaté keře. Jen prach, kam oko dohlédne.

… čtyřikrát, pětkrát, šestkrát,…

Už mě unavuje snažit se vzpomenout si, už ani nechci. Stačí mi, kým jsem. Nepotřebuju jeho, abych se řídil nějakým vzorem. Umím se o sebe postarat sám.

… sedmkrát, osmkrát,…

Konečně přerušil ticho Milan.

„Co jsi dneska dělal, Vojto?“ zeptal se.

„Nic moc,“ odpověděl jsem já a opět se rozhostilo ticho.

… devětkrát, desetkrát, jedenáctkrát,…

To by už stačilo. Zůstáváme v mrtvém bodě a jediné, co se hýbe, jsou ručičky hodin. Musím s tím něco provést.

Zvedl jsem se od stolu a vykročil do pokoje. Chtěl jsem začít něco dělat. Číst, poslouchat hudbu, sledovat filmy – prostě něco, abych naplnil prázdno ve své paměti. Pokud jsem měl přežít v tomhle světě, musel jsem si do hlavy nasoukat znalosti.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ houkl na mě Milan.

„Do pokoje, tati,“ odpověděl jsem. Kam myslíš, že bych šel?

„Hlavně nezapomeň, že večer máme návštěvu.“

Samozřejmě, návštěva, jak bych mohl zapomenout? Dnes již tradiční ubíjející rodinné sešlosti. Musím se jich účastnit, abych měl „šanci“ promluvit si nejprve s příbuzenstvem z jedné strany, z druhé, pak s babičkami, dědečky, bratranci,… Postupně se ve službách střídají a mám dojem, že tenhle pekelný koloběh nikdy neskončí.

„Jasně,“ zabručel jsem a vyběhl nahoru do jeho pokoje.

Plácnul jsem sebou do staré točící židle. Na koženém polstrování byla znát léta používání. Původní černý povrch byl sedřený a zbývalo už jen bílé maso. Byla jeho. Na zdi zůstaly světlé obdélníky po plakátech, které jsem už dávno strhal. Připomínaly ho. V rohu stálo maličké akvárium pro želvy bez želvy. Vyhodil jsem ji hned první den. Patřila jemu.

Celý pokoj dýchal historií. Stala se tu spousta věcí. Jejich stopy jsem sice nesl na těle, ale neměly se mnou prakticky nic společného.

Prohrabal jsem jeho cédéčka. O zone, Lady Gaga,… Sednul jsem k počítači a vyhledal si žánr. Pop.

Tak to ne. Co je týhle hudbě nejvzdálenější? Aha klasika? Metal? To zní dobře.

Prošmejdil jsem změť cédéček, různých papírů a kabelů, ale nic, co by odpovídalo popisu metalu, ne a ne najít. Až konečně padnul můj pohled na zapadlou a zjevně nikdy neotevřenou krabičku s nápisem Metallica – MASTER OF PUPPETS. Řady bílých křížů na obálce přímo sváděly k otevření.

Vložil jsem disk do mechaniky a podíval se na seznam skladeb. Okamžitě jsem se rozhodl pustit čtvrtou písničku.

To jo ono. Welcome home – Vítej domů.

Ticho pokoje roztříštily temné tóny kytary. Rezonovaly ve zdech, v oknech a i ve mně. Cítil jsem, jak se rozpouštím v baladických slovech. Všechno sedělo.

Welcome to where time stands still

 no one leaves and no one will

 Moon is full, never seems to change

 just labeled mentally deranged

„Vojto! Pojď dolů. Máme návštěvu,“ snažil se Milan překřičet hluk vycházející z reproduktorů. Mohl jsem si dovolit ještě se chvíli opájet temnou hudbou.

Dream the same thing every night

 I see our freedom in my sight

 No locked doors, No windows barred

 No things to make my brain seem scarred

Někdo zabušil na dveře.

Nemůžou mě nechat alespoň chvíli na pokoji? Já se nechci s nikým bavit. Rozhodně ne s rodinou, která do mě cpe historky z jeho mládí. Co to má proboha společného se mnou?

„No tak. Otevři, Vojto,“ řekl ženský hlas, nejspíš Jarmilin.

„Jó,“ zavolal jsem a vyšel z pokoje.

~~~

Opět jsem v parku. Je jiný. Přiléhá k městu. Sen se naplnil věcmi z mého všedního života. Po silnici skryté ve stínu stromů projede na kole pošťák a zamává na mě. Já na něj ne. Čekám na svůj stín. Vždycky přijde.

No tak, kde jsi? Obvykle dorazíš skoro hned. Ztrácíš svou sílu, protože se učím nové věci? Piluju svoji osobnost? Ha? Tím to bude. Už na mě nemůžeš.

Jakoby v reakci na tok mých myšlenek se zvedne vítr. Bezvětří vystřídá mohutná fujavice. Snaží se mi odtrhnout oblečení z těla a stejně tak větve ze stromů. Ohýbá jejich kmeny, až sténají. Různobarevné spadané listí začne vřít. Vichr ho zvedá ze země a vytváří tak rotující válec. Poryvy mě házejí ze strany na stranu a v uších slyším jen praskání stromů.

Náhle vše ustane.

Vířící listí zpomalí a klesne a na jeho místě se objeví on. Stín mi zasalutuje a dá se do klusu. Odlesky lamp se odrážejí od jeho temného povrchu. Na zemi po něm zůstávají nezřetelné a rychle mizející stopy.

Sakra, je čím dál tím silnější! Dřív byl jen takové nehmotné nic. Ale teď… teď se od něj odráží světlo. Má tělo, které reaguje na prostředí. To nemůže být dobré znamení. Musím ho dohnat, porazit!

Rozběhnu se ještě rychleji. Nízké větve mě šlehají do tváře, ale toho si nevšímám. Už ho mám téměř na dosah. Otočí se, ukáže mi dlouhý nos a je ten tam. Zmizí.

„Kde jsi?!“ křičím zoufale, „ukaž se!“

Nic se neděje. Ztichlý park mi neodpovídá, jen z dálky se ozve štěkající pes.

„Co si myslíš, že děláš?“ zašeptá mi do pravého ucha. Trhnu sebou a rychle se otočím po hlase, ale všude jsou jen temné stromy. Tiše šumí, ale jinak jsou klidné.

„Ani trochu se nebojíš…“ ozve se za mnou. Nikdo.

„…že prohraješ?“ Teď zase nade mnou. Točím se jako zběsilý. Snažím se ho najít. Po zádech mi běhá mráz. Vždycky dokáže najít skulinu, kudy se ke mně dostat.

„Nemáš strach? Strach, že když se probudíš, budeš už mnou? Utužování vlastní osobnosti… Cha! Jen se podívej, jak to krásně funguje.“

Jeho hlas zní odevšud. Vystupuje z kůry, trávy, kamenů a splynul s šepotem větru. Prostupuje celý svět.

„Nech mě být! Chci jen žít svůj život!“

„Myslíš můj,“ poznamená on, „je to můj život, co okupuješ. Bydlíš u mých rodičů, spíš s mojí přítelkyní. Nemáš nic vlastního.“

„To není pravda. Jitku miluju.“

„Když říkáš,“ uchechtl se a svět se rozplynul.

Nahmatal jsem poslepu budík. Bylo něco po druhé hodině ráno. Modré číslice ozařovaly moji ruku. Připomínaly mi svou digitální přítomností čas. Čas, který ubíhá každému z nás. Ať už odpočítává sekundy do smrti fyzické anebo psychické. Čemu jinému by se taky vymazání mých vzpomínek rovnalo? Kdybychom splynuli s ním v jedno, už bych to nebyl já. V tu chvíli jsem se rozhodl.

Musím se odstřihnout od vlivu jeho minulosti. Pryč od akvária bez želvy, strhaných plakátů, staré židle a rodičů. Všechno to jsou symboly, které ho posilují. Půjdu k Jitce. Cítím k ní něco, co je určitě a naprosto nevylučitelně mé. Lásku.

V rychlosti jsem si sbalil pár věcí, co jsem si stihl za tu krátkou dobu sehnat. Ty, které byly jenom moje. Na papír jsem načmáral vzkaz pro Milana s Jarmilou.

„Musím si vyčistit hlavu. Nějakou dobu budu bydlet u Jitky. Nebojte se o mě.

Vojta“

~~~

„Co tu proboha děláš, Vojto?“ ptala se docela pochopitelně rozespalá Jitka.

„Já…“ odmlčel jsem se.

Co jí vlastně mám říct? Proč jsem najednou zaklepal u jejích dveří a chci s ní bydlet. Naštěstí její rodiče věčně jezdí po světě a skoro nejsou doma, takže to by problém nebyl. Že bych s ní chtěl strávit víc času, abychom si opět vzpomněli na minulost? To zní dobře…

„Promiň, že tě takhle budím, ale nedalo mi to spát. Říkal jsem si, že spolu trávíme málo času. Nevrátila se mi ještě spousta vzpomínek a chtěl bych to dohnat.“

„To je moc pěkný, ale nepočkalo by to do rána? No… když už jsi tady, tak pojď dál.“

„Díky.“

Vešli jsme spolu dovnitř. Zul jsem se a hodil si věci do předsíně. Jitka bydlela ve středně velké „třiplusjedničce“. Měla tam všechno, co by vůbec mohla potřebovat.

Přešli jsme rovnou do pokoje. Byl osvícený malou stolní lampou s růžovým krytem, údajně dárek od něj. Svlékl jsem se, nechal si pouze spodní prádlo a vklouznul do postele, kde už ležela. Zhasli jsme a Jitka chytila moji ruku, přitáhla si ji k břichu a zády se ke mně přitulila.

„Dobrou noc,“ špitla.

„Dobrou.“

Zrzavé vlasy měla rozhozené po peřině přede mnou a v té trošce měsíčního světla, které pronikalo skrz závěsy, dostávaly měděnou barvu.

Políbil jsem ji zezadu na hlavu. Do vlasů. Trochu sebou zavrtěla. Téměř nahá vypadala krásně, jako spící Boticelliho Venuše. Bezbranná a přitom tak svůdná. Měl jsem erekci.

Co mám dělat? Už skoro spí, ale potřebuju se konečně trochu uvolnit, snad se probudí…

Vyprostil jsem svoji ruku z její a začal ji hladit po bocích. Přejížděl jsem jen zlehka po její sametové kůži a kopíroval ladné křivky. Přešel jsem prsty přes břicho. Lehce se otřásla, asi vzrušením. Pomalu jsem pohyboval dlaní vzhůru, až jsem narazil na její prsa.

Sevřel jsem ta drobná ňadra a chvíli si jen tak pohrával s jejími pevnými bradavkami. Otočila se na mě a dravě políbila. Rty se zaklesla do mých. Naše jazyky se spojily a chvíli se dráždily jako dva malí hádci, než jsme se opět rozdělili.

Obrátila se a přitiskla celým tělem. Chytila moji ruku a navedla ji přímo na svůj poštěváček. Začal jsem pomalu pohybovat prsty. Nahoru a dolů. Ze strany na stranu. Postupně zrychloval a pozoroval její prohýbající se tělo. Drobný vzdech se jí prodral skrz sevřené rty.

„Pojď,“ šeptla mi do ucha a kousla mě zlehka do lalůčku, „udělej mi to tak, jak jsme to vždycky dělávali.“

Sotva ta slova vypustila z úst, uvědomila si svoji chybu, ale bylo už pozdě.

Jako jsme to vždycky dělávali? Tohle slyším poprvé. Já sakra nevím, jak to dělávali! Teď? Proč musela pokazit zrovna tuhle chvíli?! Nezbavím se ho. Ať budu dělat cokoliv, nikdy nezmizí. Nemůžu být ani s Jitkou. Musím zpřetrhat všechna pouta.

„Promiň, promiň,…“ opakovala pořád dokola. Asi mě nechtěla zranit. Omlouvala se, protože věděla, jak jsem na tohle háklivý.

„Já… asi zase půjdu,“

„Nechoď, Vojto, já to tak nemyslela.“

„Ale já vím, že ne. To není tvoje vina,“ zalhal jsem, „jen jsem si vzpomněl, že jsem doma něco nechal.“

Oblékl jsem se, vzal svoji tašku s věcmi a bez dalšího pohledu odešel pryč. Představoval jsem si ji. Nahou a vzrušenou, jak se dívá na zavřené dveře a pláče. Zvláštní směsice pocitů cloumá jejím tělem a tiché slzy dopadají na polštář. Ale nic jsem s tím dělat nemohl. Jeho stín mě dostihl i tam.

Zastavil jsem se až o několik ulic dál. Zhluboka jsem se nadechl nočního vzduchu a vypustil ho nosem. Potřeboval jsem se uklidnit.

Co teď? Můžu jít do hotelu, přespat tam a ráno se uvidí. I když… pokud chci vystačit alespoň pár dní s penězi, co jsem si vzal od Milana s Jarmilou, budu muset šetřit. Zkusím najít lavičku. Přece jen ještě není přes noc zima.

 Po půlhodině bloumání městem, jsem konečně našel, co jsem hledal. Malá dřevěná lavička na kraji parku. Lehl jsem si na ni, přehodil přes sebe bundu a za chvilku spal jako zabitý.

~~~

Sedím na lavičce v parku. Je to ta samá, na které jsem i usínal. Teď už jen rezignovaně čekám, až se objeví stín.

Po chvilce čekání opravdu vystoupí ze stromu. Když i jeho prsty opustí hrubou kůru, rozběhne se pryč.

Čeká, že ho budu honit. To se nestane. Nemám proč. Všeho jsem se zbavil a jsem nezávislý.

Stín si všimnul, že za ním neběžím a po chvíli se vrátil zpátky. Nakloní hlavu na stranu a posměšně se zeptá: „Copak se stalo, Vojtíšku?“

„Co ti je po tom?!“

„Ale, ale někdo se nám kaboní. Utekl jsi od maminky a tatínka? Dívenka ti není po vůli? Copak budeš teď dělat?“

„Půjdu někam, kde nebudeš. Kde se ke mně nedostaneš.“

„A to si opravdu myslíš, že takové místo existuje? Jsem přece v tvojí hlavě,“ usměje se a poklepe si na spánek. Tedy na to místo, kde by ten útvar, co vypadal jako hlava manekýnské figuríny obarvená do odstínu temnoty, spánek měl.

„Já se tě nemusím zbavovat. Stačí, když tě budu ignorovat a žít si svůj život podle svého.“

„To si opravdu myslíš? A co budeš dělat? Vždyť nic neumíš, všechny znalosti jsou tady, v mé hlavě. Chceš do konce života mýt nádobí?“

„J-já si poradím.“

„Poradíš? Ty chcípneš! Chcípneš, až narazíš na prvního grázla. Nepoznáš zlý lidi. Nic nevíš. Všechno je ve mně.“

„A co mám podle tebe dělat?“ ptám se ho zoufale.

„Hmm… těžká otázka. Možná… ano, to by mohlo fungovat. Já vím, že odsud se už nedostanu, ale nechci, aby se mnou umřely i všechny moje vzpomínky. Přece jen vzpomínky mě definují. Pokud by nebyly, už bych nikdy jako osobnost neexistoval. Všichni by si vzpomínali jen na tebe. Takhle o mně budeš vědět aspoň ty. Absorbuj mě do sebe.“

„Ale co z toho budu mít já?“

„To je přece jasný. Moji paměť, moje zkušenosti, moje vzpomínky, schopnosti, prostě všechno. Dostaneš to a budeš s tím moc naložit, jak uznáš za vhodný. To nevidíš, jak jsi kvůli tomu doteď trpěl? Nechápal jsi svoji rodinu, nedokázal uspokojit přítelkyni a teď bys už ani nenašel dobrou práci.“

„Já nevím,“ zaváhám.

Opravdu bych takhle nechtěl žít. Pokud ho do sebe nasaju, tak můžu jen získat. Všechno, co věděl, bych určitě dokázal využít.

„Tak dobře. Ale jak na to?“

„To je úplně jednoduché. Stačí, když se mě dotkneš a přijmeš mě.“

Stín ke mně přistoupil a dotknul se mě rukou. Jeho ruka se nezastavila na pokožce, ale pokračovala dál, splývala s mojí. Cítil jsem příjemné teplo. Přelévala se do mě jeho životní síla. Jeho tělo se čím dál víc integrovalo do mého. Ze světa mizel stín. Veškeré jeho paprsky se sbíhaly do mě. Naposled jsem zavřel oči.

Bylo ráno. Na lavičku u parku svítilo sluníčko a postava na ní se protáhla.

Vojtěch zívnul, zašklebil se a řekl: „Konečně zpátky.“