Pohádková zimní krajina

 Probudilo mě nějaké tichounké bouchání na okno pomalované mrazem.  Nevěděla jsem co či kdo, tam venku na mě čeká a volá mě do zimního rána , a tak jsem vyšla ven. To ta krásná příroda mě vzbudila a nyní mi šeptala pohádku o lesním potůčku.. 
Na nic jsem nečekala a vydala jsem se jej hledat.  Však v lese jsem zabloudila.  Ale najednou, co to slyším? Veverka sedí na stromě a povídá, kudy se mám dále vydat. Ráda jsem uvítala její radu a pokračovala v cestě.
Ocitla jsem se uprostřed lesa, cítila jsem napětí a touhu cesty do neznáma. Zimní krajina tu byla opravdu jako v pohádce, taková jako na obrázku od Josefa Lady. A na to, že zem pokrývala obrovská závěj sněhu, mi bylo celkem teplo. Chvíli jsem jen tak stála a pozorovala zamrzlou krajinu, než se za mými zády ozval hlas stromečku, který mi promlouval do duše: ,, Neztrácej čas, máš ho málo. Za chvíli bude tma a v noci  je to tu pro člověka hodně nebezpečné.“ Měl pravdu, a proto jsem ho poslechla a pospíchala dál.
Po pár minutách chůze jsem lesní potůček opravdu nalezla. Byl nádherný, krásnější než jsem si ho představovala. Jeho voda byla tak průzračná, že šlo vidět až na jeho dno. Už jsem se chtěla napít a jít domů, když rostlinka, co v potoce rostla mi podala lístkem lahvičku a já nechápavě se ptala co s ní.,, Voda co tu teče, je kouzelná, odhaluje pravé myšlenky člověka, který se jí napije. Naber pár kapek do  této nádoby a moudře užívej.“ Odpověděla mi a já rychle pramen nabrala a pospíchala domů.
Cesta byla dlouhá a když jsem došla na okraj lesa, již se  stmívalo.  Sluníčko mi přálo dobrou noc a měsíček mě vítal.  Rozloučila jsem se proto s přáteli v lese a šla ulehnout do postele. Věděla jsem, že příroda usíná a musím ji dát pro dnešek sbohem.