Na Houpačkách - zkrácená, přepsaná, opravená

Na Houpačkách

Bylo přibližně půl šesté, stmívalo se a zrovna nepršelo. Ač na území největšího tuzemského města, mohl jsem zrovna tak být věrným koněm čerstvě zastřeleného westernového antihrdiny. Nikde ani noha. Tramvaj měla možná přijet za šest minut a tak jsem si zapálil. Svedl jsem kratičkou bitvu se zámkem na mobilu a jal se psát veledílo. Minulý týden měla narozeniny, nebudu tedy muset platit večeři a v krátkém časovém sledu k tomu ještě narozeninový dárek. Navíc mi dárky nikdy nešly. Šperk? Koupit ho za dvě stovky a omlátí mi ho o hlavu, koupím ho za tisícovku a lekne se, že to beru moc vážně. Knihu? Jednadvacáté století, kdo sakra ještě dneska čte? Nějaký ten příspěvek do šatníku? V nejlepším případě si ho jednou vezme na sebe, aby mi udělala radost.. Přijela tramvaj.

Bylo přibližně půl šesté, stmívalo se a zrovna nepršelo. Byl to necelý týden, co jsem ji požádal o ruku. Dva dny na to dostala horečku a stěžovala si na bolest v podbřišku. Diagnózou byl zánět močových cest. Doktor mne ujistil, že příčinou bylo nejspíše prochlazení a ne nenápadný kroužek na prsteníku její levé ruky. Bylo to divné. Chyběly mi naše společné návraty domů. Bez několik let praktikované rutiny jsem se cítil jak kabanos namočený ve vanilkovém pudinku. Z přemítání nad tím, jak by asi takový kabanos chutnal, mne vyrušil Libor. Do příjezdu tramvaje zbývalo podle jízdního řádu pět minut. Pohled mi zběsile přelétal po okolí, pátraje po nabité pistoli, kterou bych mohl střelit do hlavy buď sebe, nebo Libora. Na druhou stranu i tahle situace mi maličko zvedla náladu. Byla připomínkou toho, že ne vše se změnilo. Byla to další z drobných rutin. „...a ta sekretářka ze druhýho, viděls jak dneska vypadala? Vypadalo to, jako kdyby zaspala. Nenalíčená, vlasy rozcuchaný, u koho asi tak mohla....“ Zdržel jsem se jakéhokoli komentáře, tupě jsem každých deset vteřin přikývl, vím že každých deset vteřin, protože jsem pohledem hypnotizoval ručičku na svých hodinkách. „...a jak řeka zaplavila půlku města, našlo se šest očitých svědků, který tvrdili, že viděli na ulici žraloka, no věřil bys...“ Přijela tramvaj.

Buď jsem se jí líbil, nebo se chtěla prostě jenom zadarmo najíst. Každopádně pozvání na večeři přijala. Dávno už jsem se dostal z období, kdy v případě že by schůzka byla naplánována na sedmou, mohli jste mne už ve čtyři najít ve vaně jak se třesu intenzivněji než paradontik v čekárně u zubaře. V šest jsem se kouknul na jeden díl Přátel, proběhl sprchou, kouknul na internet v kolik že mi to jede, napsal omluvnou SMS, že budu mít menší zpoždění a vyrazil. Co mne ale překvapilo, bylo to, že ačkoli jsem dorazil se čtvrthodinovým zpožděním, ona tam ještě nebyla. Sedl jsem si tedy a objednal si kolu. Ona dorazila krátce poté, co mi vybraný nápoj číšník připomínající zkouřeného lemura přinesl. Žádná omluva, žádný pozdrav, jen prosté: „Jé, ty už jsi tu? Jak mi přišla ta zpráva, tak jsem si deset minut vynásobila dvěma, nevykládej si to špatně, ale fakt jsem nevěřila, že bys těch deset minut dodržel.“ Celý tenhle proslov stojící na lehce zvrácené, nicméně zcela oprávněné logice doplnila kouzelně potutelným úsměvem. Nic jsem si tedy špatně nevykládal, jen jsem si pomyslel, že to možná nakonec nebudou úmorné hodiny přetvářky a potlačování představy, jejímiž hlavními aktéry by byla ona ve spodním prádle, postel povlečená saténem, šlehačka a z nějakého nevysvětlitelného důvodu taky vrhlík na muškáty.

Můj nadřízený, trpělivostí připomínající odjištěný granát, ode mne chtěl do tří dnů odevzdat výroční zprávu. Seděl jsem za pracovním stolem, stydlo mi kafe a vůbec jsem se nesoustředil na práci. Kulisou mi byla funící snoubenka v jednom  z mých oblíbených triček, pokydaném její  zmrzlinou, nenalíčená a zpocená od hlavy až k... no zkrátka všude. Přišla mi zpráva. Věděl jsem co v ní bude. Bývalého spolužáka dnes po necelých dvou letech ve firmě povýšili na zástupce ředitele. Věděl jsem kdo to bude. Další z bývalých spolužáků byl slušně řečeno suchá houba na mytí tabule. Nasával ve velkém stylu bez jakékoli příležitost, co teprve když se ta příležitost naskytla. Z gauče se ozvalo něco jako: „Háááchhhaaámghmpf.“ I moje drahá polovička věděla co mi displej sdělí v případě, že si zprávu přečtu. Taktně mi tak dala najevo, že dnes večer ani náhodou nevytáhnu paty z domu. „Neboj lásko, ani by mě nenapadlo někam vyrazit, když je ti takhle špatně.“  zalhal jsem sám sobě polohlasem. Zbytek večera jsem proseděl na kanapi se ženou svých snů, která nezačala brečet až u Notting Hillu, hlavního bodu večera, ale už u zpravodajské relace před ním.

Byl to večer plný vnitřních cože. Cože?! Ona se dá najít krásná holka, která poslouchá Sigur rós? Cože?! On se dá najít někdo, kdo nezná jméno ani jedné postavy z Ulice? Aniž bych si to uvědomil, večeře se už dávno pomalu pohybovala trávicím traktem, na lístku bylo krom dvou jídel a dvou kol „ze slušnosti“ ještě devět piv a já měl pocit, že pět jich měla ona. V restauraci jsme zbyli sami, lemuří obsluha právě dolovala z kasy účet a ona nadhodila: „Tak co, kam teď? Vím tady o jedné fajn hospodě, která bude mít určitě ještě otevřeno, ale tys myslím říkal, že Gambrinus zrovna nemusíš.“ a já začal přemýšlet nad tím, jestli jsem náhodou těch devět piv neměl já sám, ona se po pátém nevypařila a teď si se mnou můj mozek nehraje na schovávanou. Zablekotal jsem něco o tom, že tuhle část Prahy tolik neznám a že Gambrinus mi pro dnešek vadit nebude. Usmála se, já zaplatil a společně jsme vyrazili svou přítomností oblažit poloprázdné ulice nočního města.

Ráno jsem se vzbudil a šel připravovat snídani. Zrovna když jsem svůj vztah k šesti smaženým vajíčkům dotahoval do zdárného konce, vešla dovnitř. Bože, zase slzy na krajíčku, to už si snad dělá srandu, ne?! Několik vteřin na to jsem se za své myšlenkové pochody nesnášel. „Tatínek zemřel.“ řekla jen. Cítil jsem se jak jednonohý při závodu s chrtem. Později toho dopoledne jsem se dozvěděl, že Kryštof dostal mrtvici. Před pár měsíci přitom dal v dobře placené práci výpověď s tím, že je čas si trochu odpočinout. Měl jsem ho rád. Můj vztah s tchýní zas tak idylický nebyl, avšak za dva dny se chystal pohřeb a v tom případě šla veškerá zášť stranou.

Vždycky když jsem dřív nastoupil do tramvaje, automaticky jsem se rozhlédl, rukou si upravil vlasy a pak jsem si sedl poblíž nejhezčí slečny, co v tramvaji seděla. Když jsem dnes jel za klukama k „Tygrovi“, seděl jsem vedle dámy megalomanských rozměrů s dvěma igelitovými taškami, s vlasy česanými na styl stračího hnízda. Když jsem pak nějakou slečnu potkal na ulici, nehodnotil jsem si ji jako obvykle na své stupnici od jedné do desíti, ale všímal jsi toho, jakou má náladu, odhadoval co asi studuje za školu a jaký může mít hudební vkus. Šlo to se mnou od desíti k minus pěti.

Po pohřbu jsem jel domů sám. Ona zůstala u své matky, aby se jí pokusila ulehčit nastalé těžké období. Jakkoli bezcitně to může znít – a já se vážně trochu styděl – byl jsem rád, že mám nějaký čas sám pro sebe. Jako by mne univerzum vyslyšelo. Právě když jsem čím dál tím víc přemýšlel nad tím, že vlastně nemám žádný čas pro sebe, přišla situace, kdy mi ho bylo dopřáno měrou vrchovatou. Na několik dní, možná dokonce týdnů, jsem se stal svým vlastním pánem. Hodlal jsem této příležitosti beze zbytku využít. Hned jak jsem dorazil domů, zapnul jsem počítač. Facebooku se jisté přednosti upřít nedají. Během několika minut jsem zjistil, co, kde, kdy a proč. I když mi vlastně bylo jedno kam vyrazím, po takové době v izolaci se svoji nastávající bych klidně vyrazil i na oslavu sto čtyřicátého výročí filatelie.

Nikdy jsem nedokázal usnout na zádech nebo na břiše. Vždycky jsem musel ležet na boku, jedno na kterém. Já ale spát nechtěl. Vzpomínal jsem na návštěvu kina, absolvovanou o několik hodin dříve toho dne. Ne že by mě byl nějak uchvátil film. Nicméně s takovým dívčím doprovodem bych v kině klidně vychoval děti. Dávali celkem povedenou komedii, já se ale uvnitř smál už během půlhodinového reklamního bloku před filmem samotným. Nejintenzivnější vzpomínky na ten večer se týkaly naprosto nesmyslných detailů. Třeba jak se usmála právě ve chvíli, kdy cucala z kelímku kolu a několik kapek jí vyklouzlo z koutku úst a jedna z nich se zachytila o tkaničku od mikiny, kde chvíli visela jak kapka přeslazené rosy, než se poslušně vpila do tkaniny a zanechala za sebou sotva znatelný flíček. Nebo jak si několikrát po sobě řekla o chipsy, ačkoli jsme pojídali předražený popcorn, který v životě neviděl kukuřičné pole. Civěl jsem do stropu, úsměv od ucha k uchu a nevnímal jsem, co mi hrálo ve sluchátcích.

Záminku jsem nakonec vůbec hledat nemusel. Kamarádovi se narodilo dítě. Přemýšlel jsem, jestli bych pro tuto příležitost dostal od paní domu propustku. Asi ne. Byla jedna hodina odpoledne. Do večera daleko. Rozhodl jsem se dát poslední šanci panu Kafkovi. Právě na něm se totiž zasekla ta moje část, která byla vždy lačná po literatuře. Několik měsíců zpátky jsem se zasekl někde ve třetině Zámku a začínalo to vypadat, že jeho historickou prohlídku nedokončím. Odhodlání ze mne sice tryskalo na gauč, na prázdnou klec po papouškovi jménem Emil a vůbec na všechny strany, ale... O několik hodin později jsem se vzbudil rozlámaný a se zjištěním, že jsem přečetl asi tři stránky, které jsem si nepamatoval. Nicméně účel pan Kafka splnil, najednou jsem měl času nedostatek. Proběhl jsem sprchou s kartáčkem na zuby v ústech a oblékl si poslední vyžehlené triko. Zkontroloval jsem stav peněženky a vyrazil se bavit.

Seděli jsme každý na „své“ houpačce, na Bohem zapomenutém dětském hřišti v Kobylisích a civilizaci jsme vnímali jen jako něco ztěžka prosakujícího pod mlžným oparem, který téměř dokonale bránil v jindy famóznímu výhledu dolů ze skály. Nikdy jsem pořádně nepochopil princip houpání, věděl jsem jen, že mám nějak různě máchat nohama, ve snaze docílit co možná nejplynulejšího pohybu. Ve skutečnosti jsem však většinou docílil jen odřených podrážek, když jsem jimi několikrát po sobě nemotorně škobrtnul o zem. Ona mezitím bez nejmenší námahy létala mezi dvěma body kdesi pár kilometrů od povrchu slunce. Záplava hustých vlasů, černých jak uhel, dovolila jen přibližný odhad toho, jak překrásná tvář se pod ní skrývá. Začal jsem zpomalovat a ona učinila totéž. Když jsme zastavili, podělili jsme se o cigaretu a chvíli jen tak spokojeně vnímali to, že jsme naživu. „Bratrancovi se včera narodilo dítě, večer slaví, nechceš mne tam doprovodit?“ Ptala se bezdůvodně, muselo jí být jasné, že bych jí doprovodil i na tříměsíční intenzivní kurz háčkování. „V kolik je sraz?“ Odpověděl jsem jenom.

V tramvaji cestou na oslavu jsem si sedl vedle slečny zhruba v mém věku, která celou cestu četla polohlasem názvy zastávek. Pokaždé začala zastávkou na které jsme se zrovna nacházeli a pokračovala až do Depa Hostivař. Celou dobu si také nervózně hrála s prsty, jako kdyby nevědomky skládala neviditelná origami a já přemýšlel, jestli před nedávnem přestala kouřit, anebo si předešlého dne zapomněla vzít antikoncepci. Díky tomu, že zastávky odpočítávala, trvala jindy desetiminutová cesta hodiny. Do tramvaje vešla shrbená paní s hůlkou. Ačkoli byla v tramvaji volná místa, hbitě jsem vyskočil, pomohl jí dovnitř a usadil jí. Sám jsem se opřel o tyč u dveří a v duchu jsem stařence přál, ať jí napadne vypnout si naslouchátko. O dvě zastávky dál jsem tramvaj s úlevou opustil. „Tygr“ praskal ve švech. Generace hostů se proplétaly v jednu velkou, barevnou, živoucí směs.

Hospoda byla rozdělena do tří částí. Klasickou jídelní část, kterou se dalo projít k druhému, asi pět metrů dlouhému baru a kolem něj až do zadního salonku. Oslavencům patřil bar a salonek. Nečekal jsem že na oslavě bude tolik lidí. Ale vlastně jsem to vítal. Nevěděl jsem, kdo přesně patří do Bětčiny rodiny, ale neustále jsem měl pocit, že mne rentgenují přísné pohledy otce, bratra, strýce, nebo kohokoli jiného komu na ní záleželo. V mých představách byl onen kdokoli vysoký dva metry a pátým rokem vyučoval thajský box. Ulevil jsem si, když jsme si sedli až do nejzazšího kouta salonku, do poměrně klidné části válečné vřavy.

Kamarádem a zároveň čerstvým tatínkem byl Miki. A právě on byl zpočátku logickým epicentrem přírodní katastrofy, kterou drazí hosté byli. Všichni se předháněli v gratulacích a měl jsem podezření, že minimálně deset lidí s ním chodí i na záchod. I když bylo teprve zhruba půl deváté, všichni se mohli přetrhnout, aby ho napojili nějakou přinejmenším čtyřicetiprocentní dobrotou. Vsadil bych svoji sbírku pivních tácků z dětství na to, že byl Miki předem domluvený s barmanem a ten mu místo vodky naléval vodu. Jinak by totiž už dávno stádo divoké zvěře přišlo o svého vůdčího samce. Smysl pro humor jsme s Mikim měli společný, stejně jako chuť se bavit. Věděl jsem že jsem jedním z mála, se kterými by se viděl upřímně rád, už jen kvůli tomu, že jsem se poměrně dlouhou dobu předtím nikde neukázal. Nikam jsem se ale nehrnul. Později toho večera se určitě najde vhodná chvíle na to promluvit si s ním v klidu.

Ten večer se mi příliš nezamlouval. Jediná osoba v místnosti, kterou jsem znal, byla Bětka. A ta pořád pobíhala někde kolem, zdravila známé a já jsem dávno vzdal pokusy o to, zkoušet se jí věšet na paty. Hlídal jsem základnu. Její bunda a pletená zelená šála přehozené na židli vedle mne byly tím jediným, co jsem znal. Snažil jsem se dekódovat rozhovor lidí, co se mnou seděli u stolu. Buď jsem jim ale nerozuměl proto, že se bavili o někom, koho jsem neznal, nebo jsem jim nerozuměl proto, že oni sami plynule přešli na neplynulou češtinu pro pokročilé. Po několika desítkách minut, které se vlekly jako hodiny, jsem se sám rozhodl naučit se mluvit pořádně česky. Kolem zrovna procházela ta ze dvou servírek, co make-upem šetřila ještě o poznání méně než ta druhá. „Prosím vás, přinesla byste mi velkej rum?“ „Jeden?“ „Hm, jo, kdybyste byla tak hodná.“ „Chcete k tomu kolu nebo něco?“ „Ne, ale mohla byste mi rovnou přinést ještě jedno pivo?“ „Jistě, za chvilku jsem tu.“ „Já věděl, že jste zlatá.“ Neusmála se.

Večer pokročil a já propadl kouzlu hesla „žít přítomností“. Ani jsem si neuvědomoval, že jsem s Mikim ještě ani nepromluvil. Ruka opřená o bar se měnila v anorganickou hmotu, od poslední návštěvy záchoda mi na lístku přibylo třetí pivo, takže různá drobná nebezpečí na mne číhala na každém rohu. Mě to ale nevadilo. Skvěle jsem se bavil. U baru se střídali lidé, které jsem znal a dlouho neviděl, lidé které jsem neznal a myslel si o nich, že sem je dlouho neviděl a lidé, které jsem znal ale přísahal bych, že jsem je v životě neviděl. Mluvili jsme o všem a zároveň o ničem. Najednou se z ničeho nic objevila vysoká dívka s nepatrnými rty a dlouhými kaštanovými vlasy. Odkud já ji sakra jenom znám... a sakra... Blanka... Blanka byla první dívka, o které mohu prohlásit, že jsem ji miloval. V jednu chvíli jsme se bytostně nesnášeli a chvíli na to jsme vzájemně synchronizovali svá penzijní připojištění. Byl jsem s ní dohromady přes dva roky, celkem na čtyři etapy. Ne že bych byl básník, ale dát si středně vzrostlý pygmej pod zadek stoh básní, které jsem pro ni na střední napsal, může v autě v klidu sedět vepředu. Někdy po maturitě, jednoho krásného odpoledne, mi povolily nervy a nacpal jsem toho do jedné věty víc než jsem měl. Zůstala posmutněle stát na autobusové zastávce a já naštvaně pokračoval dál. Na rohu jsem se ohlédl a to bylo naposled, co jsem ji viděl na vlastní oči. Když jsme pak oba nastoupili na vysokou, každý do jiného města, šance na vzájemné setkání klesla níž, než akcie továrny na opalovací krém po vyhasnutí Slunce. A teď tu byla. Živá a krásná.

Časem jsem si všiml, že i Bětka dělá vše pro to, aby nedošla domů po svých. Na baru střídala jednoho společníka za druhým a vzhledem k faktu, že společníkem byl často kluk přibližně v našem věku, začínal jsem trochu žárlit. Tolik bratranců mít nemůže. Z divokých představ, ve kterých jsem byl převlečený za vikingského válečníka a máchal jsem sekerou na všechny strany, mne vyrušila ona sama. Zrovna když jsem setnul hlavu tomu nazrzlému hubeňourovi s krysím smíchem a koňským obličejem. Sedla si vedle mne a zeptala se mne jak se bavím. Byl jsem rád, že je konečně u mě a tak jsem odpovědí sprostě lhal. Byl jsem rád že ji mám a nechtěl jsem jí dělat starosti. Zlehka jsem jí položil ruku na koleno. Nehnula ani brvou. Chvíli jsme ještě jen tak seděli a vedli prázdné řeči o slánce, stylově vyřešeném omítnutí a vynálezci popelníku. Pak se zvedla a řekla jen: „Přijď za mnou ven, musím ti něco říct a myslím, že se ti to nebude líbit.“

Vše bylo tak jiné a přeci jsme se nezměnili. Pořád měla ráda kočky a já měl pořád své večery, kdy jsem si jen tak lehnul, zhasnul, zapnul muziku a přemýšlel. Pořád říkala „ty držko“ pokaždé, když jsem si z ní utahoval a já... no já si z ní pořád utahoval. Bar se mezitím téměř vyprázdnil, ale to jsem téměř nevnímal. Jizvy na srdci kdysi roztrhaném na kousíčky se zahojily a svět patřil nám. Navíc jí to sakra slušelo. Podíval jsem se jí do očí a pomalu se k ní naklonil. „Ty jo neblbni!“ Začala se smát. „Vždyť já čekám druhé dítě ty trdlo!“ Zvedl jsem se, připitoměle jsem se omluvil a odpotácel jsem se konečně najít Mikiho.

„Víš, já fakt nevím co si mám myslet. Co se to vlastně stalo minulé pondělí?“ „Hm.“ Minulým pondělím myslela evidentně jediný den, kdy jsme se políbili. Celé to vypadalo nějak divně, nečekaně. „Mluv trochu, snaž se!“ To se ti lehko řekne. „Hm.“ „Teď do toho ještě Michal, mám z toho v hlavě strašnej zmatek.“ Kdo je kurva Michal? „Michal?“ „No můj Michal, ten jak jsi nás spolu viděl.“ Její Michal?! Všechno do sebe začalo pomalu zapadat. Viděl jsem je spolu už celkem dávno, pořádně jsem se s Bětkou tenkrát ani neznal. Když jsem se nad tím zamyslel, vlastně jsme ničím nepřipomínali pár. To jen já, mozek rozleptaný náhlým přívalem citů jsem nás tak vnímal. Z mého výrazu bylo vidět, že mi to celé dochází až teď. „Počkej, tys o Michalovi nevěděl? Vždyť jsi nás viděl. Mám to napsané i na facebooku.“ Na facebooku! Jasný, fakt super. A taky jsi říkala že tě k smrti nudí a že se k sobě vůbec nehodíte. Že má v hlavě jasnou představu o zasraně velkým stolu s těžítkem a že to není nic pro tebe. Byla pravda, že se o něm občas zmínila, nicméně při způsobu, jakým o něm mluvila, by mne ani ve snu nenapadlo, že by s ním mohla „být“. „Tam jsem to nečetl, já... do háje!“ „Já jen chci, abys věděl, že mi je s tebou dobře. Vážně dobře.“ „To pondělí,“ vrátil jsem se k předešlé, doposud nezodpovězené otázce „byl nejhezčí den za posledních několik... dost možná to vlastně byl můj nejhezčí den vůbec. Počínaje minulým pondělkem jsem byl nejšťastnější člověk v celý posraný Praze. Až do teď.“ Mluvil jsem trhaně, přerušovaně a hlas se mi třásl, bezmoc se mísila s čirým vztekem.. Tohle se sakra nemělo stát! „Ach jo, to se nemělo stát.“ řekla posmutněle. „Já vážně nevěděla že to nevíš. Vůbec mě nenapadlo, že budeme řešit tohle.“ A co bysme asi tak měli řešit?! „Hm.“ Začínal jsem s tím být únavný. Ona byla naštěstí komunikativnější. „Víš, já tě mám ráda, jsi hrozně fajn a je mi s tebou dobře, jen potřebuju vědět, co se ti honí hlavou.“ Nejdřív zabiju sebe, pak Michala a pak tebe. Přišlo mi to ale, jako by se mi snažila dodat odvahu, nějakým způsobem mě popostrčit a nakonec to zabralo. Nechtěně jsem nasadil výraz masového vraha a téměř hystericky jsem se zeptal: „Chceš být s Michalem?“ Teď a nebo nikdy. V zoufalství jsem sám sebe dohnal k tomu, vyklopit jedinou kartu na stůl a doufat, že se z mého protihráče stane spoluhráč. „Ne.“. Ne tak hystericky a ne tak důrazně jsem se zeptal: „A... a chceš být se mnou?“ Zastřelte mě někdo, zastřelte mě někdo zastřelte mě někdo... Dívala se mi zpříma do očí a já se pokoušel její pohled přežít. „Ano“ řekla.

Mikimu jsem se svěřil se svým zkratem jménem Blanka a se svými obavami ohledně snoubenky, potažmo manželství jako takového. A on mě, sám novopečený otec, ujistil že to je naprosto normální, že jsem z toho prostě jen pekelně vystresovaný. Oslava se protáhla až do pozdních nočních hodin a já si nakonec její zbytek nakonec skvěle užil. S ostatními spolužáky jsme vzpomínali na středoškolská léta. Skvěle jsme se u toho bavili. Namísto stesku a touze se do těch let vrátit jsem se při vzpomínce na ně ale vážně jen bavil. Cestou zpátky jsem usnul v tramvaji, přejel jsem na konečnou a musel jít pěšky nebo čekat půl hodiny na další spoj. Celou dvoukilometrovou cestu jsem si zpíval.

Později toho večera jsem ji doprovodil domů. Náhle jsem dostal neodkladnou potřebu utéct a všechno to pořádně vydýchat. Něco jsem zamumlal a naklonil jsem se s úmyslem políbit ji na dobrou noc.  Nepatrně ucukla a výsledkem bylo nemotorné políbení na tvář. „Tak já si to všechno pořádně rozmyslím. Dobrou.“ Co si zas chce rozmýšlet? Už zase jsem ničemu nerozuměl. „Hm, tak teda dobrou.“ Otočil jsem a snažil jsem se odejít pevným, rozhodným krokem, ačkoli výsledek tomu nejspíš neodpovídal.

Napsal jsem jí zprávu. Napsal jsem jí zprávu o tom že se mi stýská a jestli už nechce přijet domů. Napsal jsem jí zprávu o tom, jestli si nechce pěkně postaru vyjít na rande. Na „naše“ místo. Zpočátku se divila, co že to prý do mě tak najednou vjelo. Ale souhlasila. Když Bětka dorazila, už jsem se houpal na lavičce, v ruce kytici narcisů. Zvedl jsem se, donesl jí květiny a objal ji. Bylo přibližně půl šesté, stmívalo se a zrovna nepršelo. Pak už jsem řekl jen: „Miluju tě, víš to?“

Přišla mi zpráva. Jestli prý nechci po brigádě sjet do Kobylis. Začínal jsem to místo mít nepříjemně spjaté s tím, že jsme výborní kamarádi a ona má na každém prstu jednoho Michala. Ale dorazil jsem. Jinak to ani nešlo. Když jsem tam přišel, už byla na svém místě. Usmála se, zvedla se a přiběhla ke mně. Objala mne tak pevně že jsem nedokázal vnímat nic jiného, než tlukot jejího srdce. Bylo přibližně půl šesté, stmívalo se a zrovna nepršelo. A pak už řekla jen: „Miluju tě, víš to?“