Kapitola 4 - A co bude s dětmi?

A co bude s dětmi?

Tomáš byl umístěn do dětského domova v Hloubětíně. Tak jako Matouš šel na Pankráci nejprve k zástupci ředitele, Tomáše policistka uvedla k ředitelce domova, předala jí nějaké dokumenty a odešla.

Ředitelka se jmenovala Milada Planá - byla to velmi příjemná šestapadesátiletá žena.

,,Nashledanou,” pozdravil Tomáš odcházející policistku, pak zůstali s Miladou v místnosti sami.

,,Posaď se,” zečala Milada rozhovor ukázavši na křeslo před svým stolem.

,,Dobře,” řekl tiše Tomáš a usedl na křeslo, zatímco Milada pokračovala:

,,Slyšela jsem o tvém příběhu, takže se o tom moc bavit nebudeme. Já jsem teta Míla a kdybys něco potřeboval, tak se na mě, nebo na jakoukoliv jinou tetu, můžeš obrátit…”

Milada Tomášovi chvíli vysvětlovala, jak to chodí v dětském domově, Tomáš se na nic neptal, jen pozorně poslouchal, co ředitelka říká; přestože ji všichni oslovovali jako ,,tetu Mílu”, on jí ještě dlouho říkal ,,paní ředitelko”.

Tomáš na Miladu působil velmi zakřiknutě, což připisovala jeho psychickému stavu. Ostatní děti chodily ještě do školy, ale to se Tomáše netýkalo, jelikož už beztak zbývalo jen pár dnů do konce školního roku.

V den příchodu dovedla Milada Tomáše do pokoje, kde měl žít se třemi spolubydlícími, dokud jeho otce nepustí z vazby. To ještě nečekali, že Matouš bude odsouzen a Tomáš tak bude v domově až do svých osmnácti let. Spolubydlící byli přibližně stejně staří jako Tomáš, ale Tomáš s nimi zvláště první den příliš nepromluvil.

Jeden z nich, Marek, se zdál být klidný a nepříliš hovorný, zato Jan a Roman byli velmi divocí a také se začali Tomáše vyptávat na všemožné otázky; protože ale Tomáš neměl chuť na rozhovor s nimi, odbýval je odpověďmi velmi stručnými a chlapce příliš nebavil; tak odešli z pokoje, nejspíš za lepší zábavou.

Teprve po jejich odchodu na Tomáše promluvil i Marek, leževší dosud na své posteli, protější Tomášově - Tomášovi náležela horní postel nalevo (z pohledu ode dveří), pokoj byl malý, byť nad matracemi zbývalo dost místa, aby na posteli mohl člověk menší výšky i stát, v pokoji se nacházel jen jeden stůl se židlí, umístěný pod oknem, mezi postelemi, a k horním postelím byla přidělána otočná obdélníková deska určená hlavně k odkládání věcí na noc, ale dostatečně pevná i na psaní, chodbička od dveří k postelím byla celá vyplněna skříněmi, takže do pokoje by se nevešlo už asi vůbec nic, podobná byla většina pokojů v domově - tiše naslouchaje rozhovoru těch dvou s Tomášem. S Markem už Tomáš mluvil více a docela si rozuměli; bavili se spolu, dokud nepřišel čas odpolední svačiny, na niž oba společně odešli.

Romana i Jana se všichni báli - platili za šikanéry, kterým je lépe se vyhnout; Marek však tvrdil, že je dobré být s nimi na jednom pokoji, neboť se svými spolubydlícími se snaží nerozpoutávat zbytečné konflikty; nelze sice tvrdit, že by se za ně kdy postavili, ale i vědomí, že jsou Marek a Tomáš jejich spolubydlícími, vedlo potenciální agresory od myšlenky útoku právě na ně; sdílení pokoje s nejobávanějšími obyvateli domova tedy poskytovalo Markovi a Tomášovi jistou ochranu.

Marek se stal Tomášovým docela blízkým přítelem a protože se ani jeden z nich s jinými dětmi moc nebavil, bývali velmi často spolu. O dívky se Tomáš příliš nezajímal a nenašla se žádná, která by se hned ze začátku zajímala o něj.

*****

Jak jsme řekli, bylo rozhodnuto, že Tomáš nastoupí do nové školy až od září a druhý den svého pobytu v domově se měl dostavit za psycholožkou, která jsouc zaměstnankyní dětského domova sem, majíc ordinaci nedaleko, docházela, kdykoliv to bylo zapotřebí.

Co měl asi té paní Tomáš říkat? Někdo cizí se ho vyptává na různé věci, do kterých mu nic není chtěje zjistit, není-li Tomáš blázen, nebo co; a ještě si u toho cosi zapisuje. Paní doktorka z něj zkrátka nedostala skoro nic a Tomáše by náramně zajímaly ty její poznámky, protože absolutně netušil, co si někdo může z ,,ničeho” poznamenat.

V dalších dnech si Tomáš pomalu zvykal na pravidelný režim domova. Většina dětí chodila do školy - ve Chvaletické ulici, tedy asi 500m od domova s cestou po klidné ulici -, a tak býval domov v dopoledních hodinách skoro prázdný, oběd býval podáván ve škole a v domově tak obědvali jen ti, kdo ve škole nebyli a jeho zaměstnanci. Po poledni se vracívali všichni, kdo neměli odpolední vyučování; je pravda, že zvláště starším obyvatelům domova byla dopřána jistá dávka volnosti, ale nikdo nesměl nepřijít ze školy; pokud by chtěl někam odejít, musel se nejprve domluvit s vychovatelkou. Vychovatelky to pak ve většině případů povolovaly, nesměly však získat dojem, že dotyčný odchází z jiného důvodu, něž tvrdí; také, to se týkalo hlavně mladších, nebyli obyvatelé pouštěni každý den. Nestávalo se, že by se někdo, kdo byl takto uvolněn, nevrátil; když chtěl někdo utéct, udělal to obvyle jindy.

Každý den dostávali obyvatelé domova šest jídel, jen výjimečně pět. Jednalo se o snídani, oběd a večeři, doplněné dopolední svačinou - zpravidla ve škole - a dvěma, občas jednou, odpoledními svačinami.