Kde důvody

Víte, čekal jsem fakt spoustu věcí. Jako že se stanou. Třeba spoustu efektů a světla a lampy, nějaký zvuky a tak, však víte jak, zmagořenina z her a filmů a tak. Naivita. Nebo jsem si třeba představoval, že tam bude někdo, a povedu takovou tu fakt hustou psychoblábolů plnou konverzaci. A jak jsem tak přemítal, vložil jsem do komory náboj. Nad hlavou mi zabimbaly hodiny. Mám tak deset minut než přijde. Snad nejela dneska dřív a není už na chodbě, slyšel jsem výtah. Klepl jsem do ovladače a z beden se na mě rozeřvali Korni a v hlavě mi zarezonovalo. Tohle mi asi bude chybět. Hlasitá hudba, cigára… hm, život a tak. Rozhlédl jsem se. Byt jsme dodělali někdy před týdnem, fakt parádní. Sára si to takhle přála. Spousta kobercových kravin na stěnách, pár kreseb, zacákaný dveře… Je to jak doupě Hippie verze Gándhiho. Všechno strašně barevný. Je tu sranda jen když si ubalím špeka, a někdy ani to nepomáhá. No, teď to bude srandovnější. Barevnější, abych tak řekl. Najednou se mi v kapse rozječel mobil. Kurva, to snad nemyslíte vážně lidi? Ztlumit rádio a…

Haló? Jo, jasně mami, trochu mě rušíš, mám tady partnera, řešíme… Ježiš mamko, ne, nebudu ti vysvětlovat jak zapojit internet, prostě zavolej Michalovi a zeptej se jeho! Jak mám… Do háje, jak mám asi vědět co s tím, když tam nejsem?! Konec, ne, na to nemám, čau!

Proboha. Ten idiot co vymyslel moji máti, by zasloužil exhumovat a dostat přes hubu. Mám pět minut. Telefon jsem raděj vypnul, kočku odkopl do kuchyně a zapálil si cigáro. Zásobník zacvakl ve zbrani. Usmál jsem se na dveře. Už to je tady. Začal jsem zvedat hlaveň. V hlavě mi zaznělo hlasité MAKE ME BAD a vedle oka mě zastudil otvor hlavně. Pootevřel jsem pusu, mám pocit, že se mi rty zkroutily do podivného úšklebku, který se mi nějak nepodařilo odkroutit.

Klíč zarachotil v zámku.  Kurva jo. Vrznutí dveří a klapnutí bot na podlaze. Tělem mi projel záchvat euforie, napětí. Mravenčení v konečcích prstů, hlasitě polknout, posunout opatrně nohu aby v ní přestalo trnout… „Zlato, jsem doma!“ ozval se její hlas. Je kouzelný, i když brečí a hlas jí praská, stejně zní jako víla. Boty odhodila stranou, zvedla se a teprve teď si mě všimla. „Ne…“ vyjelo jí z úst. Teda, trochu to zahuhlala, protože jí brada nějak povadla a asi se jí nedařilo dostat ji zpátky. „Miluju tě!“ překřičel jsem Korny a stiskl spouš.“

Zabzučení. Hudba zabzučela. Jeden ohromný náraz do bubnu toho šílence Luziera mě uzemňuje už asi tak tři vteřiny. Vpíjí se mi do uší, šlehá nervy ostnatým bičem, rýpe se mi v bulvách jehlama ze stříkaček. Čelist se sama otevřela, zapraskala a vrže. Vře. Jazyk se topí v krvi. Žaludek a srdce si vyměnily místa. A pak žaludek povolil, veškerý jeho obsah protekl kolem srdce a vychrstl se mi do treflí. Cítím jak mi sračky obalují zadek i stehna. Ruka povolila, zbraň sjela po tváři, třeskla o rameno a po hrudi se skutálela do klína, odkud klouže mezi nohy. Tam se rozlévá moč, kterou mé tělo již nechce zadržovat. Bolest.

Pachy vytvářejí obrazy a sluch praská jako starý vysílačka. Z koutku úst stékají pramínky krve a slin. Sára ječí. Mě ječí tělo. Rozkládá se na atomy a ty se tříští na neexistenci. Ohňostroje mi v hlavě vybuchují a zasazujou s každým úderem srdce mé hlavě nesnesitelnou bolest. Sára někomu volá. Rád bych jí řekl ať to nedělá, že umírám a že mě má nechat být. Ale místo toho hýknu a svezu se z židle. Tohle je špatně.

Podbříšek i penis mám jako na horské dráze, dělají divné věci ale neposlouchají ani náhodou. Studí to. Všechno je studené. Moje krev je studená. Chutná jako ledové železo. Ostří meče. Zjevily se mi podivné obrazce. Kruhy ve kterých byly malé čtverce a obdelníky a trojúhelníky, všude kolem se táhly čáry a vše vypadalo, jako bych to měl chápat, ale bolest mi nedovoluje přemýšlet. Zaslechl jsem hlasy. Matka, Otec, Sára, kamarádi, slyšel jsem… hospodský ruch a tramvaje bzučící městem. Spatřil jsem sám sebe, jak kráčím ve svém plášti a klobouku noční ulicí, vratkým krokem, s cigaretou v ruce. Cítil jsem své myšlenky, jasně zastřené alkoholovým oparem, cítil jsem chuť tabáku… Viděl jsem Sáru ležící na posteli, jak čte knihu a měl jsem potřebu si k ní lehnout, ale dřív než jsem udělal krok, masivní rána v mé hlavě, krvavý impulz mi rozbil svět. Z těla mi něco naráz vystřelilo ven. Zjevil jsem se sám sobě, ale vypadal jsem jinak. Hněv v očích mě zatlačoval do podlahy. „Co si sakra myslíš že děláš, hm? Idiote! Vystřelit si mozek není jasná konečná! Zabíjet se před ní? A ta trapná fráze s debilním úsměvem? Tohle je tvůj trest! Neexistuje pro Tebe cesta jinam, po zbytek života budeš trpět, protože já se tě teď nevzdám!“ rozeřval jsem se sám po sobě.

Zíral jsem na sebe, přes veškerý krvavý opar rozlévající se mým tělem, jsem nebyl schopný ničeho. Chtěl jsem přestat dýchat, vytlačit ze sebe duši, zavřít oči, ale jen jsme na sebe se sebou zírali a mě došlo, že se nepřemůžu.

Ozval se rachot na schodech. Dusání několika nohou. Usmál jsem se na sebe a znovu do sebe vrazil. Bolest byla neskutečná. Dovnitř vletěli nějací chlapi v červeném, ale mě už se začínalo všechno hrozně točit. Jejich pohyby se rozmazávaly v nejasných cákancích, oči mi padaly. Cítil jsem jak na mne sahají, zvedají mé tělo ale chvíli mi připadalo že zůstávám ležet. Byl jsem jak žvýkačka, natáhl jsem se mezi zemí a svým tělem, načež jsem zahučel zpět do něj. Podivuhodná zkušenost.

Třes. Dusání po schodech, pokřikování slov beze smyslu. Rozražení dveří, sluneční svit jako facka do očí. Žlutá dodávka, děsný jekot. Rychlost. Čumím na ně, směju se, jsou tak srandovní. Jak mi cpou ty věci k hlavě a do huby. Zachvacuje mě neskutečná radost z toho jak jsou super. V hrudi mi to nějak zašramotilo, ale to nevadí, mám tu kamarády kteří mě milujou. A pak byla chvíli tma. Když zase rozsvítili, měl jsem odhalený hrudník a všechno bolelo ještě víc. Zablikaly mi oči. V krku mám pořád něco zaražené, ale to nevadí. Nádech, výdech. Ti lidé něco říkají, ale se mnou už se moc nehýbe. Asi jsem už v pořádku. Už mě zachránili.