Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRůžence
Autor
Lucišek
RŮŽENCE
Viděli mě, chytili mě a teď mě odstřelí! Smířit se s osudem je mnohdy těžké, zejména když osud znamená jistou smrt. Ostatní na to myslet nechtějí, ale copak lze myslet na něco jiného? Trýznit se přemítáním o smrti nebo se mučit palčivými myšlenkami na mojí Růženku? Ach Růžičko, odpusť mi, že tě zanechávám zde, ve světě plném nenávisti a potoků krve. V zemi, ve které se lidé zřekli Boha a vydali se do područí zkázy a nenávisti! Odnesu si tě v srdci až k branám nebeským a ještě dál. Budu na tebe myslet po celý svůj posmrtný život a budu tam na tebe nahoře v oblacích čekat.
Kolem mě bylo temno a pochmurno. V místnosti, ve které míjely poslední hodiny mého života, vládlo ticho. Ticho hlubší než v hrobě. Jako by už teď lidé kolem mě nebyli. Ocitli se zde převážně muži, ale bohužel se mezi nimi choulilo i pět nebohých žen. Jedna z nich klečela v tmavém koutě a neslyšně šeptala modlitbu. Možná svou poslední … Po jejím boku stál vysoký muž a konejšivě jí hladil po rameni. Sám neustále těkal očima ke dveřím, jako by měly každou chvílí vybouchnout. Podíval jsem se stejným směrem zrovna v okamžiku, kdy se pohnula klika a dveře se začaly líně otvírat. Do kopky vniklo vtíravé světlo a snažilo se mi vypálit oči. Musel jsem je přivřít, než si zvykly na náhlý příval viditelnosti. Konečně jsem prozřel a mohl se podívat, kdo to k nám zavítal. Byl to nevzhledný muž v uniformě, s účesem alá mýtinka a výstavním pupkem. Podíval se na nás a něco nesrozumitelně zasyčel. Nikdo se ani nepohnul, nikdo jej neprovrtal nenávistným pohledem. Znova zopakoval rozkaz, tentokrát se větším důrazem na jednotlivá slova. Pravděpodobně po nás chtěl, abychom jej následovali, ale není jedno, jestli mě zastřelí tady nebo jinde? Udělají to tak jako tak. Nemíním se jim podřizovat ani v posledních minutách. Tenhle se ale zase nehodlal podřizovat nám, jelikož si zavolal pomocníka. Byl to podobný hromotluk jako ten první, ve stejně odporné uniformě. Popadl muže sedícího u zdi, zřejmě donedávna spícího, a vlepil mu takovou facku, že jsem se bál, aby nedostal druhou od zdi. Plácnutý se na hromotluka zamračil a chtěl mu říct něco pořádně od plic. Pak se ale zarazil a pokorně sklonil hlavu. V tom, jako vlašťovka do teplých krajin, odlétla má poslední kapka naděje na možnost přežití.
Museli jsme všichni vyjít ze sklepení po schodech někam nahoru. Bylo to přesně šedesát tři schodů, jako když jsem kráčel do vězeňských hlubin. Když jsme vyšli na povrch, objevili jsme se v obrovské hale s jediným velkým stolem, za kterým seděl úředník s hákovým křížem na krku. Něco pečlivě zapisoval do papírů a ani k nám nevzhlédl, neukázal nám svůj vystrašený obličej. Jestli nacisté mají samé takové ustrašené příslušníky, pak není divu, že naší zemi mohou tak snadno demolovat. Ustrašence jde ovlivnit nejsnáze!
Celá hala byla zahalena pachem kovové vůně. Rozhlédl jsem se ještě jednou kolem sebe a zahlédl na druhé straně haly podivně vypadající černé pytle. Byly asi jen tři nebo čtyři. Když jsem se na jeden zadíval pozorněji, sevřel se mi žaludek a měl jsem štěstí, že jsem v noci nic nepozřel, jelikož by to nedoputovalo tam, kam mělo. V černých pytlích ležel náš osud. Vycházelo z nich silné aroma, aroma smrti.
Zřejmě si těch pytlů všimli i ostatní, protože všichni byli zaraženi víc, než předtím. A kdo by taky nebyl?! Nebo snad někdo z nás chce opustit rodiny, práci a celý svět?! Nikdo se nezajímal o naše děti, manželky, sestry a matky! O naše otce, kteří nás budou oplakávat s hořkou nenávistí vůči režimu, i s našimi bratry. Snad ale neumřeme marně, snad se jednou lid vzbouří s protestantskou myšlenkou a činy v holých, zato poctivých, rukou!
Chlap, který nás sem přivedl, nám začal rozdávat černé pytle. Nepochopil jsem, na co nám jsou, jestli snad, až nás oddělají, do nich máme sami naskákat a ulehčit jim ohavnou práci. Vedle mne stojící žena s uslzenou tváří začala lézt do pytle a někteří to dělali po ní. Pak se šli poslušně seřadit podél zdi. My, co jsme na ně jen hleděli s kyselou tváří, jsme hodili pytle před sebe a odmítali se obléknout do „roucha smrti“. Byla mezi námi i žena, která se modlila v temném koutě se svým manželem. Opatrně jsem přešel k nim. Žena mě jemně vzala za ruku a zašeptala: „Nebojte, modlila jsem se za nás za všechny. Tam nahoře,“ ukázala prstem k nebi, „sedí Bůh a ví, že jsme nic zlého neprovedli. On nám vysvětlí, proč jsme museli odejít tak brzy.“
Její muž se na mě smutně usmál a bylo vidět, že se za moment sesype, přestože svou ženu stále konejšivě hladil po rameni. Ta se na něj podívala a s očima naplněnýma slzami, bolestí a takovou dobrotou, že by se železo tavilo, tiše dodala: „Bůh existuje!“
Bůh nemůže existovat, protože jinak by MUSEL následující ničivé tragédii zabránit. Muž v černém obleku a pistolí zamířil, vystřelil, trefil a zabil! Bez mrknutí oka poslal všechny lidi v pytlích na věčnost. Sklopil jsem hlavu, zavřel oči, zatnul pěsti a čekal. Prásk! Prásk! Prásk!
Když jsem se odvážil rozhlédnout kolem, neudržel jsem slzy, všude kolem leželi bez jediné známky života mí spoluvězni. Spali navždy. Zůstal jsem jako poslední.
Muž v černém obleku se díval na mě. Nehezky se usmál, potřásl hlavou a řekl: „Pozdravuj ode mě andělíčky!“ V hlavě jsem viděl jedinou bytost, to jediné, nejlepší a nejdražší, co jsem za celý svůj život měl: Růženku, mého anděla.
Bolí to? Pak jsem si řekl: „Já se nebojím! Pá, Růženko, sbohem světe! Jsem Josef Adámek, čerstvě zastřelen.“ Prásk…