Barevná

Dnes ráno těsně před probuzením jsem se naladila na zcela jinou frekvenci než je ta při které usínám. Teprve tehdy dokážu vnímat, že jsem pokaždé jiným člověkem. Usínám jako larva a probouzím se jako motýl a přesto jsem to stále já. Jsem bílá a přesto barevná. Tohle není báseň, zdání klame, slova mohou být vedle sebe ve větách, za kterými nikdy nechybí tečka. Mohlo by následovat, že máme doma křečka, ale my ho doma nemáme. Teď lžu. Mohu si dovolit lhát? Ano, jsem člověk. Lidé klamou a nejhorší je, když klamou sami sebe. A nedělají to záměrně. Proč se tedy tvrdí, že nevědomost je sladká? Život je jen pestrá mozaika tvořená zhmotnělými slovy, která už kdysi někdo vyslovil. Všechny ty pravdy, lži, důvody, křivdy, naděje a příčiny, všechny ty lásky, vášně, polibky a posmrkané kapesníčky, ztráty, setkání třetího druhu, nenávistné pohledy, rozpolcené svědomí i chybějící sebevědomí, rozbitá zrcadla a křivé úsměvy, zdání o stmívání při čekání na svítání, všechny ty stížnosti a přesvědčení, marné snahy o začlenění, anarchie, systémy, touha po dokonalosti. Všechny ty zlosti, rozprášené kosti v bezbřehosti. Všechna ta jablka s otisky zubů Evy, protože není možné, aby dopustila, že by si Adam kousl jako první. Kdo namaloval rajskou zahradu? Mohlo to být autistické dítě! Třeba mělo okousané pastelky s polámanými špičkami, třeba ztratilo strouhátko nebo mu je snědla kočka. Mám ráda pastelky, kočky, oheň v krbu, děti, které jsou více než malými lidmi, mám ráda vodu a vítr, sněhové vločky na konečcích prstů a hořkou chuť na jazyku. Mám ráda hory, skály, louky, potůčky a lesy. Mám ráda celý barevný svět tvořený z mnoha dílků skládanky. Všude je spousta barevných čísel, slov a vět. A Bůh je chameleon v krabičce od lentilek.