Dopis na rozloučenou

Vítejte. Sama nevím, jestli je tohle podle etiky vhodné. Ale chtěla jsem se s vámi všemi tímto dopisem rozloučit.
Jmenuji se Kristýna Veselá, a je mi dvacet jedna let. Bydlím v malé vesničce u Šumperka. Vyučila jsem se kadeřnicí, udělala si nástavbu a začala jsem pracovat jako servírka (když na to školu nemám).
Přála jsem si aby ho tu přečetla osoba mi velmi blízká má teta Martička. Tímto ti teto velmi děkuji, že plníš mé přání.
Asi většinu z vás zarazilo, že na parte bylo napsáno, zemřela po dlouhé těžké nemoci.
Ano, měla jsem rakovinu. Pro některé šok, že?
O tom, že jsem nemocná věděla skutečně jen má rodina – tím myslím moji maminku, tatínka, sestru a jejího manžela. Skutečně nikdo jiný.
I když pár přátel poslední měsíce tušily, že se něco děje. A moc jim děkuji, že mě nechaly odejít bez lítosti a slz … Že dělaly jako já, že je vše v pořádku.
Vlasy mi vypadaly, ale všem jsem tvrdila, že už mě nebaví je česat – že jsem se jich chtěla zbavit.
Vím, že všichni jste tomu nevěřili …
Možná vás už štvalo, že sebou pořád tahám foťák a chci se s vámi fotit. Chtěla jsem mít památku.
A chtěla jsem, aby jste, ji měli i vy na mě. Aby, jste vzpomínali na mě jako na zdravou, veselou holku. Povedlo se …
Tenhle dopis píšu už asi po třetí. Pokaždé, když je mi mizerně jako dnes, sednu a píšu. A chci se rozloučit, pak se ráno probudím a je mi líp, tak ho vezmu a spálím, třeba i tenhle spálím – přála bych si to …

 Paní Marta zmlkne a začne hrát hudba – skutečně naplánovaný odchod. Blink 182 a
 jejich známá I miss you. Všichni sedíme mlčky a koukáme na plátno, kde míjí fotky. S ní, ona sama, ona s přáteli, ona s úsměvem, ona bez vlasů, strašně hubená ale – ona živá …

Ale je tu i možnost, že ho nespálím, že se skutečně neprobudím, že umřu.
 Že tenhle dopis, bude skutečně přečtený, před vámi, co jste se přišli rozloučit. Mrzí mě to. Bojovala jsem, jako býk! Do poslední chvíle, do posledního nádechu, chtěla jsem vyhrát. Chtěla jsem žít!

Paní Marta vzlyká, ale čte dál.

Maminko, tatínku, Pavlínko – moc vás miluji! A vždycky budu s vámi, budu kolem vás! Nevím co vám napsat, vše vám říkám desetkrát denně. Netrapte se, nechejte mě odejít – i tak budu u vás.
 Slibuji, že budu s vámi …

Paní Marta zase zmlkne. Další píseň. Tentokrát od Jany Kirschner – Pokoj v duši.
Mám pocit, že už to dál nevydržím. Sál je narvaný k prasknutí, mám pocit, že nikdo ani nedýchá.

Na všechny moc vzpomínám. Na mé tety, strejdy, sestřenky, bratrance, rodinné přátele, mé přátele, kamarády, kolegy z práce, sestřičky v nemocnici … Nemůžu ani všechny vyjmenovat …
Přeci jen se musím zmínit pár jmen.
Mé první lásce Petrovi. Který mi navěky zůstane v srdci.
Mé nejlepší kamarádce Barušce, která věděla, jak jsem nemocná, ale nemluvila o tom. Byla mi oporou ve všech překážkách, který mi život strkal pod nohy. Děkuji ti má princezno.
Mému bratránkovi – nebratránkovi Pavlovi – za klidné nervy, které se mnou musel mít, když mě učil na kytaru.
Mé kamarádce Martince, kterou znám už od učňáku. Se kterou jsem zažila nádherný roky! Která mi ukázala, že všechno jde – jen se musí skutečně chtít.
 Danušce,  Markétce, Gábince, Tomovi, Honzovi, Mirkovi, Lukesovi, Marice, Ondříkovi, Ivánkovi, Peťulce – mohla bych tu jmenovat hodinu …
Všem přátelům a kamarádům děkuji, za to, že jste! Děkuji vám, že jsem vás znala, že jsme se přátelili. Děkuji za hodiny smíchu, který mi život skutečně prodloužili …
Děkuji, že jsem mohla být do poslední chvíle se svými nejmilejšími.
Už pořádně nevím co psát, vše se mi slévá dohromady …
   
 Takže to utnu, byla bych rády kdyby jste mi jako poslední písničku nechali zahrát od Nirvany All apologis. Tu jsem totiž milovala.

Hudba se rozehraje, všichni stoupneme a koukáme jak se rakev spouští a nám mizí z očí. Skutečně umřela …

Všem vám děkuji, že jste se přišli rozloučit, doufám, že vás můj dopis za „ záhrobí“ nějak nepohoršil …
                                                        S láskou vaše Týna


Paní Marta odloží papír a na místo ní si stoupne postarší pán – už evidentní, že toto je jeho zaměstnání a vyzve nás ke kondolenci. Zvedáme se a jdeme vyjádřit upřímnou soustrast rodině.