Bajka o brněnském drakovi

Pověsti nabízí

několik variant

kdo že byl ten náš drak

a kde bral proviant.

Proto to zjevíme

českému národu

ať není pomýlen

když máme svobodu…. slova

     Tajemné, nepoznané, záhadné jsou pověsti o brněnském drakovi. Už asi nezjistíme, která varianta je ta pravá, tak si vyberu jednu z možností.

     Na kupeckou cestu se zvolna snáší večerní šero. Zpěv ptáků utichá, větřík naposledy prolétne listovím a rozezní něžné modré zvonky na nedaleké louce. Stráň voní mateřídouškou a rmenem. Vedle cesty tiše pospíchá řeka Svratka ke svému cíli a něžně laská šťavnaté traviny kolem břehů. Hladina zrcadlí stříbro zapadajícího slunce a sametovou modř letního nebe. Ve stráni za ohybem cesty dutina. Střapaté křoví zakrývá vchod: „Mordsec hadry, to mně kručí v břiše! Mám hlad, jako vlk!“ Ukrutné zívnutí rozezní ozvěnu sluje, sprška kamení se rozkutálí všemi směry: „Kde jen ti zatracení kupci dnes zase vězí?“

     Po kamenité stezce, vinoucí se podél řeky, jede nevelký průvod. Vůz naložený mnoha proutěnými koši a pytli s různým zbožím táhnou dva voli. Ztěžka klopýtají po kamenité stezce, unavené nohy s námahou hledají schůdný terén. „Zpropadená práce, den uléhá za obzor a věže Brna nevidět,“ říká jeden. Kůň kupce Petra zastříhá nervózně ušima a prohodí:“ Nic nereptejte kluci, den dva a budeme v teplé maštali chroupat slaďounké seno.“

     Z dáli doléhá k sluchu Petra cval kopyt a procesí dojíždí druhý kupec. I jeho kůň projevuje určitý nepokoj. „Kamarádi, nastanou nám horké chvíle, ve vzduchu cítím smrad.“ V tom z nedaleké sloje vyleze obrovský ještěr. „No konečně, kde se ksakru tak dlouho couráte. Z toho hladu už pomalu ani nevidím.“  Nelení, hbitě skočí na prvního tahouna a zahryzne se mu do hřbetu.

Koně se vzpínají, kupci strachy křičí a marně se snaží ještěra odlákat. Poraněné zvíře zkaleným zrakem přehlídne krajinu, několikrát hrábne nohou a bezmocně se poddá svému osudu. Kupci zběsilým tryskem míří k Brnu.

     Drak řádí ve svém teritoriu neutuchající silou. Marná je snaha o jeho likvidaci, nikdo neví, jak s nezvaným tvorem zatočit. Až jednou napadla jednoho mladého kupce spásná myšlenka. Zabije tele, zašije do něj nehašené vápno a návnadu pohodí nedaleko sluje. Nacpaný drak spí tvrdým spánkem několik dní, když tu ucítí jeho nos libé vůně. Začichá, otevře jedno a pak i druhé oko a pomalu vyleze s díry. “ Ježkovy voči, co to tu tak pěkně voní, až se mi sliny sbíhají.“ Uvidí tlusťoučké tele, zamlaská, nelení a kvapem milé zvíře sežere. Slastně se rozvalí na pažit a začne chrápat.  Vzápětí jej však probudí ukrutananánská žízeň. „Hergot, zas abych musel vstávat!“ Pomalu se postaví na nohy, sleze k řece a pije hlubokými doušky. Blahodárná tekutina mu proudí do hrdla, když v tom….. „Ouha, jaké křeče mně ničí útroby. To je bolest ouvej, ouvej…“hlasitě kvílí.  Voda v jeho útrobách zvolna hasí vápno. V tom „řach“ drakovi praskne břicho a on v bolestech umírá. (Ještě že v té době nefunguje liga na ochranu zvířat). Chasník vyskočí zpoza křoví, naloží mrtvého draka do vozu a veze jej k Brnu. Je jen otázkou času, kdy jeden šikovný řemeslník stáhne kůži  z mrzkého tvora, vycpe jeho útroby.  Na oslavu je pak netvor pověšen do průjezdu Staré radnice.  Kupecká stezka je znovu bezpečná.

Motto: Štěstí přeje připraveným.