To kdybych věděl

   V Louově domě bydlím teprve necelý týden, ale už jsem se stačil docela dobře zabydlet. Ven ale vycházet nesmím, prý abych na sebe zbytečně neupoutával pozornost. Těch pět dní mi už ale bohatě stačilo k tomu, že mám z tohohle místa totální ponorkovou nemoc.
   Lou bydlí v typickém činžovním bytě. Ten má dva pokoje, malou kuchyňku a koupelnu, která má asi tak metr krát metr. Kupodivu se tam vešel sprchový kout, umyvadlo (ačkoliv miniaturních rozměrů) a dokonce i záchod.
   Celý dům je zařízený v Louově tolik milovaném retro stylu. Má dokonce i černobílou televizi.
   Můj spolubydlící byl naštěstí tak ohleduplný, že mi přenechal svou ložnici a sám se přestěhoval do obýváku na gauč.
   V sobotu ráno mě Lou probudí už v osm hodin s tím, že si musí jít něco zařídit.
   „A v kolik se jako hodláš to, vrátit?“ zeptám se ho rozespale.
   V noci se mi zdálo cosi o tom, že jsem kosmonautem a řídím zmrzlinový vůz.
   „Do večeře bych měl být doma,“ odpoví Lou.
   „To si děláš prdel, že?“ vyštěknu šokovaně. Nějaká únava je v tu chvíli ta tam.
   „Klídek čéče. Máš tu telku, divko a ledničku. Co víc bys ještě chtěl?“
   „Třeba se trochu projít!“
   „Ale noták Zacku. Nezačínej s tím zase. Nechci, abys tu dělal nadbytečný  rozruch. Kvůli tobě můžu mít taky zatracený problémy, uvědomuješ si to?“
   „Jasně že jo! Ale ještě den v téhle králíkárně a scvoknu. Krom toho-nemyslíš, že mezi zdejší lidi zapadnu nejlíp tak, že je trochu poznám? Tím že tu budu sedět a čučet na Přátelé nebo Ztraceni si fakt moc nepomůžu. Prosím. Fakt už mi z toho nic nedělání hrabe, Lou.“ Hodím  na Loua svoje nejpovedenější psí oči. Ať už to způsobí ty oči, moje trefné argumenty, Louova lítost nade mnou nebo fakt, že Lou nemá rád hádky, rozhodne se nakonec, že mě vypustí z klece.
   „Jen to večeře! A budeš se chovat slušně!“ dodá ještě.
   „Jasná věc Lou. Jinak to přece ani neumím.“
   „Bojím se, že umíš…“
   Rozjařeně vyběhnu ze dveří, ale ještě než jima proběhnu, ukážu jsem na Loua vítězné véčko.
   Venku je krásně, celé město se usmívá a mě je prostě fajn. Jako první si zajdu na hambáč. Bufet je jen o ulici dál, takže mi netrvá nijak dlouho tam dojít. Tady v Tarkanu mají taky Mc’Dondu.  Rozhodnu se, že se najím venku, když je tak nezvykle hezké počasí. Posadím se na lavičku a s chutí se do burgeru zakousnu. Je výborný. Běžný smrtelník nemůže pochopit, co je to jíst tarkanský hamburger. Proti tomuhle se může jít BigMac zahrabat.
  Když dojím (krávu), všimnu si, že vedle mě sedí holka. Napadne mě, že spřádání sítí je výborným způsobem, jak zapadnout.
   Otočím se na ni a pořádně si ji prohlédnu. Je menší, ale pěkné postavy, ačkoliv je neuvěřitelně kostnatá a vyhublá. Na sobě má neforemné tílko, které ji padá z ramene a navíc úplně nezakrývá její…no však víte, podprsenku. Dále má černozelenou károvanou minisukni, kterou má oblečenou zatraceně nízko, na ní tři pyramidové pásky a taky spoustu sicherek. Síťované punčocháče má potrhané a na nohou má petrolejově zelené glady. Červené vlasy, které si právě namotává na prst se jí na slunci měděně lesknou.
   „Zdár..,“ pozdravím s úsměvem.
   „Nazdar,“ opáčí odměřeně.
   „Jak…jde život?“ zeptám se s nadějí v hlase.
   „Co ses tu objevil ty to jde od desíti k pěti,“ odpoví kysele.
   Sakra. Vypadám jako blb.
   Po chvilce nastane takové to trapné konverzační ticho, co by NIKDY, ale opravdu NIKDY nastat nemělo.
   „Ehm…a jakou máš přírodní barvu vlasů?“
   Hm, to by chtělo potlesk pane Cohene. Získáváte bod za trefně zvolenou otázku. Ale naopak vám strháváme asi deset miliónů bodů, protože JSTE ZE SEBE PRÁVĚ UDĚLAL TOTÁLNÍHO DEBILA!!!
   „Tuhle, blbečku. Chytřejší otázku nemáš?“
   Sakra. Moje první mezigalaktická konverzace s holkou a já ji totálně poseru.  Víc jsem to fakt podělat nemohl.
   „Ne to je dobré. Už mám všechno, co jsem chtěl zjistit pro svůj článek na téma ,Feministky a frigidy-ztracené existence‘.“
Zklamaně se zvednu a začnu se šourat ulicí dál.
   „Áu! To od tebe nebylo vůbec hezké. No tak počkej přece! Přece to tak rychle nevzdáš!“
   Slyším, jak se Ta holka zvedá a doběhne mě. Mile se na mě usměje (světe zboř se hajzle spadni) a podá mi ruku.
  „Jessie. Jessie Flaunders. A ty? Nech mě hádat! Boris Čajkovskij? Hubert Zálesák? A co takhle Dick Jean-Paul?“
  „Dick Jean-Paul? Proboha, který tyran by tak mohl pojmenovat své prvorozené dítě?“
   Jessie se ještě více usměje a odhalí tak dvě řady krásných rovných zubů.
   „Vlastně se jmenuju Zack Cohen. Ano, jako první tě samozřejmě napadne Sacha Baron Cohen. A ne, nemám s ním nic společného.“
   „Ve skutečnosti mě jako první napadl Zack Efron, ale to je asi stejně jedno…“
   „No to si děláš srandu? Nee! Už teď tě nenávidím, ať jsi kdokoliv!“
   Se smíchem si schovám hlavu do dlaní a na oko začnu brečet. Jessie se rezřehtá a šťouchne do mě pěstí.
   „Já tě nenáviděla už od té chvíle, co jsem tě viděla jíst ten hamburger. Dělal jsi mi strašné chutě!“
   „Vážně? Tak co, kdybych tě na jeden pozval?“
   „Jo, to by bylo fajn.“
   Jessie se sladce usměje a za okamžik později už její krásné zuby koušou do hovězího hambáče. Já si tentokrát objednal jen ledový čaj.
   „Stejně ti nemůžu odpustit tu feministku,“ zamumlá Jessie s plnou pusou.
   „A frigidu,“ dodám kousavě.
   „Ty hajzle. Hned co dojím ten žvanec tě rozdrtím jak hada.“
   Hlasitě si usrknu čaje a sladce se usměju. Je zvláštní, jak rychle jsme si s Jessie padli do oka.
  „Kde vlastně bydlíš?“ zeptá se Jessie, když dojí a my sedíme na lavičce poblíž bufetu.  
    „Vlastně bydlím u kámoše. Jmenuje se Lou Spacek.“
   „U toho? To mě teda poser. Ve skutečnosti se jmenuje Alois Špaček, ale asi se mu to dvakrát nezamlouvá.“
   „Asi to má podobně, jako ten Dick Jean-Paul.“
   „Jo, to nejspíš jo,“ zasměje se Jessie.
   „No a kde bydlíš ty?“
   „Já bydlím s rodiči. Fakt nechutná záležitost. Nemůžu se dočkat až vypadnu. Jak ty vycházíš se svým téčkem a emkem?“
   „Mojí rodiče…oni jsou mrtví. Letecká havárie.“
   „Je mi to líto…promiň, omlouvám se. Musí to pro tebe být určitě strašné.“
   „To je v pořádku. Jo, je to ještě hodně čerstvé.“ (Až příliš, napadne mě.)
   „Hele, jestli budeš chtít, tak se můžeš kdykoliv stavit. Stejně se flákám…do školy už dávno nechodím. No jo, ale ještě abys věděl, kde bydlím, že? Hm…co bys řekl tomu, kdybys u nás dneska poobědval? Aspoň by sis už pamatoval cestu.“
   „Jasně, proč ne. Ale právě jsi dojedla. A já koneckonců taky…“
   „Pohoda. Domů je to ještě dlouhá cesta. A mimoto cítím, že bych ještě něco zakousla.“
   Pozoruju, jak se Jessie směje a divím se, jak toho může tak hubená holka tolik sníst.
   „Pojď, jdeme. Musím ti toho u nás tolik ukázat!“
   Zatímco nasedneme na podzemku, přemýšlím o tom, jak je Jessie odvázaná, šílená a…tak vůbec. Neznám jediného člověka, který by k sobě pozval člověka, kterého zná sotva pár minut. Jessie ale vypadá, že mi naprosto věří. To mě trochu šokuje.
   Podzemka zastaví a my vyjdeme ven. Když vycházíme schody do ulice, přistihnu se, že se Jessie dívám na zadek. No co, co oči nevidí, to srdce nebolí.
   „Hele ty úchyle, nečum se mi na zadek!“
   „Ale já se ti tam nedívám,“zamumlám zaraženě.
   „A krom toho-nejsem žádný úchyl.“
   „Když já můžu být feministka a frigida, tak ty můžeš být úchyl.“
   „Když chceš…“
   „Cože?“ Jessie se otočí. Ve tváři má usměvavý a drzý, až vyzývavý výraz.
   „Říkal jsem, že když chceš.“ Do tváře se mi nahrne ruměnec a já se nesměle podívám do země. Nesnáším, když se na mě někdo dívá vyzývavě. Ne že by se mi to stávalo kdovíjak často, ale vždycky mě to uvede do rozpaků.
   „No ne, tady se nám někdo červená!“ Jessie se překvapeně zařehtá.
   „Tak jdem už?“ zeptám se spěšně. „Z meter jsem nervózní,“
   „A očividně ne jenom z nich,“ zašeptá Jessie a nebezpečně se ke mně přiblíží.
   Stojíme tu, jen tak, lidi, co vycházejí z metra nás obcházejí, ale my je nevnímáme.
   „Máš strach?“ zeptá se Jessie.
   „Já? Strach? Pche!“ Moje odpověď ale vůbec nezní přesvědčivě. Ve skutečnosti jsem podělaný strachy. Mám strach z Jessie, z toho co se může stát, z toho, že už ji neuvidím, možná i z toho, že neumím líbat. je toho spoustu.
    „Víš, že jsi první kluk, s kterým jsem se kdy líbala, aniž bych ho znala?“
   „Cože? Ale vždyť-
   V tu chvíli mě Jessie opravdu políbí. Leknutím trochu nadskočím, ale ona mě chytí a stáhne mě k sobě. Je to zvláštní chvíle. Může to trvat pět minut, nebo hodinu, ale ať to trvá jakkoliv dlouho, vychutnávám si každičkou sekundu. Vychutnávám si každičký kousek Jessie, na kterýsi v tu chvíli můžu šáhnout.

   Když se od sebe konečně odtáhneme, Jessie se na mě doširoka usměje.
   „Tak vidíš, že to ani tak moc nebolelo.“
   „Vlastně to vůbec nebolelo,“ namítnu.
   „Každopádně tě musím pochválit. Vedl sis na jedničku.“
   Při těch slovech se znova začervenám. Ach jak já to nesnáším!
   „No ták. Už zas se červenáš,“ usměje se Jessie.
   „Tak. Teď půjdem k našim a dáme si oběd. Pak uvidíme,“ mrkne na mě.
   Věta „pak uvidíme“ se mi ani za mák nelíbí. Nedokážu si pod tím představit nic jiného, než muchlovačku u ní v pokoji. Nebo ještě hůř-že bysme zašli až na čtvrtou metu. Nic takového nepřipadá v úvahu. Já…bych to asi psychicky nezvládl. Musím se usmát při představě, že bych se už nečervenal, ale rovnou se proměnil v jedno velké rajče.
   „Taxi!“ Jessie mi otevře dveře a já nasednu. Hm…Jessie je gentleman, napadne mě. Musím se tomu začít smát.
   „Proč se směješ?“ zeptá se překvapeně Jessie.
   „Kam to bude lidičky?“ otáže se vesele řidič.
   „K radnici, prosím.“
   „Vaše přání je mi rozkazem.“
   Jessie se na mě pořád tázavě dívá, ale ví, že odpovědi se už nedočká. Místo toho si položí hlavu na moje rameno a ruku dá na mé stehno. No výborně, proč ne. V taxíku jsem zatím ještě nerudnul. Koneckonců, všechno je jednou poprvé. Dneska jsem těch poprvé zažil až až.
   „Jsme na místě, mláděži. Bude to pět třicet.“
   „Zacku, mohl bys…?“
   „Samozřejmě!“ řeknu spěšně a vytáhnu si z kapsy prachy, abych to zacáloval. Ještě že jsem od Loua Aloise dostal kapesné.
   „Díky Zacku,“ poděkuje mi Jessie venku. „Víš, jsem teď tak trochu na souši, takže...“
   „To je v pohodě Jessie. Nevadí mi to. Chápu to. Pohoda,“ ujistím ji.
  „Stejně ti děkuju.“
   Jak jsem později zjišťuju, Jessie bydlí v malém rodinném domku spolu se svými rodiči a mladší sestrou. Jessie se mi svěřila, že má ještě jednu sestru. Ta s nimi ale nebydlí.
   „Chovej se nenuceně, prostě pohodička.“
   To se ti řekne, řeknu si v duchu. Jdu na oběd k rodičům holky, kterou vůbec neznám a celé je to jako v nějakém filmu. Vzpomenu si na film Scott Pilgrim vs. The World. Tam se vlastně taky líbali hned první den. Nebo druhý? Už v tom mám trochu zmatek…
   Jessie odemkne otevřela dveře a v tu chvíli nás ovane vůně pečeného kuřete. Ačkoliv jsem do teď  neměl na jídlo ani pomyšlení, najednou dostanu šílený hlad.
   „Nazdar rodino. Jsem doma! Hlavně se nelekněte, mám tu sebou i svého rukojmího.“
   Ke dveřím okamžitě přiběhne celá rodina, aby si mě prohlédla. Bezva, ušklíbnu se v duchu.
   „Mami, tati, ségra, tohle je Zack. Zacku, tohle je jistý nevydařený genetický experiment, který se s úspěchem již celých šestnáct let vydává za mou rodinu. Tolik k představování. A teď se chci najíst!“
   Nesměle vkročím do domu Flaundersových a potřásnu si rukou nejprve s hlavou rodiny, panem Peterem Flaundersem,  potom s Jessiinou matkou Katherine a nakonec trochu rozpačitě potřásnu rukou Jessiině čtrnáctileté sestře Judith.  
   Judith je tak trochu…jak jen to říct…kvítko. Má neuvěřitelně dlouhé a husté tyrkysové vlasy, oči barvy fialek a její největší slabostí je japonský harajuku styl. Podle toho taky vypadá. Má na sobě nesčetně barevných věcí.
   „Tak lidi, sedáme! Mám hlad jako Godzilla.“
   Paní Flaundersová donese na stůl dozlatova upečené kuře a bramborovou kaši. Bože, jak dlouho už jsem neměl bramborovou kaši!
   „Nalož si, kolik chceš, Zacku.“
   „Děkuju, paní Flaundersová.“
   Celou dobu u stolu panuje odlehčená atmosféra. Dozvěděl jsem se, že pan Flaunders pracuje jako vědec v sousedním městě, kde vyrábí všelijaké robotické vymoženosti  a vychytávky. Jessiina máma je ženou v domácnosti
Po skvělém obědě mě Jessie vytáhne do svého pokoje. Je celkem malý, ale útulný. Po zdi má vylepené plakáty punkových a metalových skupin a všude má poházené všelijaké krámy. Prostě dokonalost.
   Sotva se za náma zavřou dveře, strhne mě Jessie na svůj gauč. Úplně mě tam přiková, protože si na mě ještě sedne.
  „Jessie?!“ Vyjeknu šokovaně. „Co si pro svatého křečka Huberta myslíš, že děláš?“
   Jessie se zasměje a skloní se nade mnou.    
  „Dneska máš štěstí, protože mám chuť.“
 „Chuť na co?“
 „Na tebe…“
   „WTF?! Ne já…nejsem připravený a…neznám tě a…proboha Jessie!“
   „Když myslíš…“ zasmutní Jessie a s odfrknutím se posadí. Cítím , že z její strany erotické napětí definitivně vyprchalo.
   „Jessie? Ne-neurazila ses, nebo tak?“
   „Ne proč?“ zeptá se zklamaně.
   „Hele promiň…já…nevím, jak to tu u vás chodí. Nevím, jestli tu všichni spí s každým na potkání, nebo co. Ale já z ničeho takového nepocházím…pravda se má tak, že jsem…odjinud. Ve skutečnosti jsem navíc z jiné planety, ale to není podstatné. A krom  toho jsem pořád ještě panic. Ne že bych si to schovával nebo bych byl frigida nebo co.“ Při těch slovech jsem se uchechtl. „Vlastně si to vůbec neschovávám. Je mi 17…nejsem na to hrdý. Ale zkrátka…jsem prostě ten typ, co se začervená jen při pohledu na tvoje tričko. Nevím, jestli mě chápeš, ale…“
   „Z jiné planety?“
   „To ti vysvětlím někdy jindy…já…už musím.“
   „Dobře…tak…můžu ti dát aspoň pusu?“
   „Můžeš cokoliv, kromě čtvrté mety, zlato.“
   Jak se brzy ukázalo, Jessie to vezme tak doslovně, že se toho dne dostaneme ještě na třetí metu. Naprosto nechápu, jak se to všechno odehrálo a jak je možné, že jsem se neproměnil v rajče, ale stalo se to. Dostal jsem se na třetí metu s holkou, kterou neznám!!! Kam ten svět spěje…každopádně to bylo mnohem lepší, než jsem si jen dokázal představit.
   „Chceš doprovodit domů?“ zeptá se mě Jessie mezi dveřmi.
   „Raději ne, mám strach, že bysme skončili v posteli ještě u Loua.“
   Oba se tomu zasmějeme a rozloučíme se dlouhým, slastným polibkem.
   „Ty už jdeš?“ zeptá se mě Judith, když vidí, že odcházím.
   „Vlastně jo. Musím se domů dostat ještě před pátou.“
   „Ach jo. Tak když musíš…hele a nechceš doprovodit domů?“
   „Díky, ale už jsem to odmítl Jessie.“
   „Tak půjdem obě! Že jo, Jessie? Stejně musíme vyvenčit Ali Babu…“
   „Ali Babu? To je kdo?“ zeptám se překvapeně.
   „To je náš panter. Bude se ti líbit!“
   „Panter? Ale to…vždyť…co když mě zabije? Já…“
   „Neboj! Počkejte tady, hned ho dovedu,“ mrkne na mě Judith.
   „Neřekla jsi mi, že máte pantera,“ pípnu na Jessie, když Judith zajde na dvorek.
   „Nepřišlo mi to důležité,“ namítne Jessie. „Každý má přece domácí zvířátka, ne?“
   „Jo, ZVÍŘATA. Rybičky, kočky, morčata, křečky…ale pantery? Leda tak cirkusáci nebo hvězdy pop-music.“   
   Sotva to dořeknu, ze dvorku se vyřítí Judith, v ruce svírá silný ocelový řetěz, na kterém je připnutý Ali Baba. Když ho spatřím, na čele mi vyraší kapky potu a chloupky na pažích se mi postaví do pozoru.
   „Zacku? Je mi ctí ti představit našeho milovaného kocourka Ali Babu.“ Při těch slovech se Judith hrdě usměje.
   „Ali Babo?“ otočí se na pantera. „Tohle je jakýsi Zack. Nevím, jakou roli pro nás hraje, ale fakt je, že s náma teď nejspíš bude trávit dost času.“
   Při slovech „s náma“ se Jessie nakvašeně ušklíbne. Ali Baba se nedůvěřivě přikrčí a pomalým krokem ke mně vykročí.
   „Jste si jisté, že  mi nic neudělá? Chci říct, netváří se zrovna dvakrát nadšeně, že mě vidí.“
   „Jinými slovy jsi posraný až za ušima, co?“ kousne si Jessie.
   Vrhnu po ní vražedný pohled a dál se soustředím na Ali Babu. Ten ke mně dojde, stále tím nejistým krokem a očuchá mi nohavici. Chce mě sežrat! Napadne mě. Začne od nohy…a pak mě sní celého. Místo toho se Ali Baba o mou nohu otře hlavou a vydá u toho zvláštní zvuk. Zdá se mi to, nebo ten PANTER vážně zapředl?
   „Výborně. Vypadá to, že se Ali Babovi líbíš, Zacku,“ usměje se Judith.
   „He…čím to vůbec krmíte?“ napadne mě.
   „Nekrmíme,“ opáčí Jessie. „Je to robotický panter.“
   „Robotický? Nějak ho napájet musíte, ne?“
   „Taky že jo. Živí se myšlenkovou energií, která proudí z lidí.“
   „Tak to je hodně sci-fi,“ vydechnu obdivně.