Kapitola 4 - Cesta do Ivančic

Cesta do Ivančic

Druhého dne zrána jsem odjel do Ivančic a začal jsem si hledat hotel - v prvním mě nějak nechtěli ubytovat a tak jsem začal hledat další, co možná nejzapadlejší. A povedlo se. Zabydlel jsem se v malém pensionku v místní části Ivančic Němčice. Byla to hezká stará budova, ale přišli sem jen ti, co chtěli bydlet vcelku levně a navíc věděli, že existuje. Majitel si přivydělával rozvozem obědů a byl rád, že sem někdo zavítal aspoň na jídlo.

Do kavárny na náměstí se mi sice chodit nechtělo, ale neměl jsem žádné další indicie. Nejprve jsem nahlédl oknem a co nevidím - u pultu sedí muž, jehož kartu jsem měl v držení. Sednul jsem si na vedljší okno a čekal až vyjde.

Stalo se tak za 10-15 minut. Začal jsem ho opatrně sledovat. Abych řek pravdu, tak jsem měl docela nahnáno. Po nějaké době chůze zašel do rohového domu naproti škole. Řekl jsem si, že tady samozřejmě bydlí, ale po chvíli jsem znejistěl - před domem stálo auto, o němž jsem byl přesvědčen, že patří druhému a ti dva rozhodně nevypadali jako příbuzní. Chviličku jsem z velmi ostrého úhlu sledoval dům a to se mi vyplatilo - v jednom z oken v 1.patře se zatáhl závěs. Pro jistotu jsem si to okno zakreslil do poznámek, pak jsem si ještě poznamenal jména obyvatel domu a SPZ onoho bílého Favorita stojícího před domem. Podle okresu Brno-venkov jsem si později oveřil, že pokud jeho majitel nebydlí v tomto domě, tak stejně asi nežije daleko. Pak jsem zahlédl holku asi tak mého věku - šla také do toho domu a tak jsem si říkal, jestli se jí nemám na něco zeptat, ale nakonec jsem se rozhodl, že ne - mohla by být třeba dcerou jednoho z těch dotyčných. To jsem ještě nevěděl, jak významnou roli bude v mém životě hrát. Elena - to jako ta neznámá holka - mi připomněla, že bych měl vlastně touhle dobou být ve škole, takže jsem cestou domů přemýšlel, jak to udělat, abych neměl dost velký průšvih. Nakonec jsem se rozhodl zavolat mámě, aby mě ve škole omluvila, že jsem nemocen. Ale co když to nebude chtět udělat? To by bylo pěkně v háji…

Doma jsem tedy zkusil zatelefonovat a dopadlo to přesně tak, jak jsem doufal - řekla, že když chci jenom jeden týden, tak to pro mě udělá, ale ať nečekám, že budu moct ,,ochořet” kdykoliv to budu potřebovat. Takže jsem měl čtrnáct dní volno - dalsí týden byly jarní prázdniny - a kdybych to nestihl, tak další čtvrtek začínaly velikonoce - na tuhle kombinaci jsem ještě minulý týden nadával a teď by se mi mohla hodit.

Čas by teda byl, ale já jsem asi zpátky na mrtvém bodě - mohl bych sice oznámit vraždu na policii a udat vraha, jenže to bych nechal zavřít jen poskoky a ne skutečného viníka. Nejvetší mou smůlou bylo, že táta měl všechny důležité informace v mobilu u sebe a ty méně podstatné v bloku, který si ti dva vzali. Abych zjistil to, co otec, to bych musel mýt ohromnou kliku, ale aspoň přijít na to o kom to zjistil. Začal jsem litovat, že jsem se o nic nezajímal - určitě bych aspoň něco věděl.

Rozhodl jsem se sledovat ten dům - hned ráno jsem se tam podíval, ale auto tam nebylo. Čekal jsem jestli někdo nevyjde, ale když asi hodinu nikdo nevyšel, rozhodl jsem se vrátit až odpoledne. Prošel jsem se po Ivančicích a zašel si domů na oběd. Pak jsem se vrátil a po nějaké době jsem uviděl Elenu a tak jsem ji oslovil a zeptal se jí na ty lidi. Evidentně jí na nich zrovna nezáleželo, protože jí stačilo, když jsem slíbil, že jí potom možná vysvětlim, proč ty informace chci a pověděla mi, co věděla.

Většině lidí bych asi nic neříkal, ale ta holka mi byla sympatická. Vzal jsem ji k sobě do pensionu. Měla samozřejmě různé zvídavé dotazy a teď si uvědomuju, že mi vlastně byla vždycky dost podobná. Potom, co jsme se dostali k věci jsem jí řekl úplně všechno - asi jsem se zbláznil. Bylo to ale užitečný, protože se zbláznila taky a rozhodla se mi pomoci. Dohodli jsme se, že když někdo něco zjistí, tak zavolá tomu druhýmu, ale jinak budeme pracovat nezávisle.