Kapitola 5 - Jinak než ostatní

 

Jinak než ostatní

 

Přešly prázdniny, během nich se nic zajímavého nestalo; byl uspořádán třítýdenní tábor a jinak se většinou bylo doma. V září pak všichni nastoupili do školy, Tomáš do jedné třídy 4. ročníku spolu s Markem a Romanem. Škola Chvaletická byla veliká, její potenciál vycházel i z dětského domova; děti z domova byly úmyslně rozděleny do různých tříd.

Tomáš a Marek ve své uzavřenosti sledovali okolí. Začal s tím Tomáš; snad podvědomě hledal nějaký výsledek, možná ho to jenom bavilo. Samozřejmě, že jedním z hlavních témat jejich hovorů bylo chování Romana a Jana k ostatním spolubydlícím; nejhorší bylo, že nikomu z nich nemohli pomoci a byli jen rádi, že agresoři neútočí na ně samé.

 

Jednoho dne se ale Tomáš dostal do složité situace. Byl zrovna venku s Markem, ale najednou se rozhodl dojít si pro něco do pokoje; s tím však nepočítali Jan a Roman.

Tomáš otevřev dveře pokoje uviděl oba své dravé spolubydlící a v jejich společnosti chlapce, který do domova přišel teprve před pár měsíci; Tomáš o něm moc nevěděl, ale jeho situace asi byla s Tomášovou docela srovnatelná. Roman a Jan samozřejmě nikdy neměli jen jeden cíl, naopak - snažili se podřídit si dobré dvě třetiny chlapců, u nichž to bylo možné, a dokonce si troufli i na některé holky. Vyděšené oběti agresory nikdy neudaly a znalost situace by zřejmě také k ničemu nevedla.

,,Zavři,” řekl Roman.

Tomáš vstoupil a řekl:

,,Co to tu děláte?”

,,Drž hubu!” odsekl Roman, oba stále drželi svou bezmocnou oběť opřenou o stůl.

,,Pusťte ho,” řekl mírně Tomáš, ale Roman na odpověď jen praštil loktem do své kořisti.

Tomáš se zamyslel a pak zaútočil na Jana, stojícího napravo. Pak se mu podařilo hocha uvolnit a tento svižně zmizel. Tím ovšem Tomášův úspěch skončil.

Roman s Janem se na něj vrhli a jsouce naštváni ho zbili nedbajíce, zda na něm bude něco vidět.

 

Když odešli a Tomáš se trochu vzpamatoval, vzal to, pro co přišel, a vydal se najít Marka. Potkal ho na chodbě, kterak jde k pokoji; když totiž Marek viděl vycházet Romana s Janem, došlo mu, proč se asi Tomáš tak dlouho nevrací.

,,Řeknu to ředitelce,” prohlásil Tomáš vypověděv Markovi, co se stalo.

,,To bych nedělal,” oponoval mu Marek. ,,Jestli to neví, stejně s tím asi nic neudělá.”

,,A myslíš, že si toho na mně stejně nikdo nevšimne. Určitě nečekaj, že to nikomu neřeknu. Možná proto si předtím na nikoho z nás netroufli. Známe je i jinak než jako agresory, a navíc jsme teď dva.”

,,A co když změní názor?”

,,Tak budeme v prdeli.”

,,Přesně tak.”

,,Když v tom pojedu já, tak ty taky.”

,,Znám tě.”

,,A?”

,,Když s něčím začneš, tak toho nikdy nenecháš.”

,,To máš pravdu. Ty se bojíš?”

,,Ne. Já vím, že to dopadne špatně, nebo to nedopadne nijak.”

,,Takže myslíš, že do toho nemám chodit?”

,,To ne.”

,,Tak až přijde ředitelka, tak za ní zajdu.”

*****

Milada toho dne přišla až tři hodiny po oné události, a tak si samozřejmě stačila jiná vychovatelka všimnout známek po Tomášově nerovném zápase se šikanéry. Tomáš jí však řekl, že se nic nestalo a ona se s tím spokojila, neboť věděla, že v dané situaci není dobré naléhat. Tomáš se ovšem také zeptal, kdy přijde Milada a krátce poté, co se objevila, ji zašel navštívit.

,,Dobrý den, paní ředitelko,” řekl Tomáš vstoupiv do Miladiny kanceláře.

,,Co se ti stalo?” zeptala se Milada pohlédši na Tomáše.

,,O tom jsem s váma chtěl mluvit. Byli to moji spolubydlící - Honza a Roman. Víte o nich něco?”

,,Vím,” připustila ředitelka, ,,ale myslela jsem, že tys s nima problémy neměl.”

,,Dokud jsem je nevyrušil při jejich praktikách.”

,,Chtěl bys přeložit na jiný pokoj?”

,,To rozhodně ne. Ale chtěl bych proti těm dvěma něco dělat.”

,,S nima je lepší si prostě nic nezačínat. Na ně neplatí žádný trest a my jim některé radši ani nedáváme; třeba když jim zakážeš chodit ven, tak akorát způsobíš, že si od nich ostatní vůbec neodpočinou. Můžeme je hlídat, ale víš dobře, že na to není čas a chytit je skoro není možné. A do žádného specielního zařízení je dát nemůžeme; za prvé to nejde udělat jenom kvůli šikaně, a navíc vlastně ani nemáme žádné důkazy; jedině kdyby někomu způsobili vážnější zranění, ale to oni nedělají.”

,,A co kdybyste je aspoň rozdělili.”

,,Do jiného domova nám nikoho nevezmou, s tím už máme zkušenosti; a dát jednoho z nich na jiný pokoj, by přineslo jenom další problémy pro jejich nové spolubydlící. My jsme už chvíli hledali někoho vhodného k Markovi, protože když byl s nimi sám, báli jsme se, že by se na něj mohli taky zaměřit; ale to se snad nestalo. Měli jsme dojem, že vy oba jste proti nim docela odolní. Teď se bojim, že jsme se rozhodli špatně.”

,,To určitě ne, paní ředitelko; já jsem je sám vyprovokoval, ale nelíbí se mi, co dělají ostatním.”

*****

Často se stalo, že z domova někdo utekl, ať už z různých důvodů. Vždycky však byli utekší nalezeni a vráceni. Jednou se rozhodl utéct právě Roman, opět neúspěšně. Když se vrátil, rozhodl se Tomáš zjistit, proč ho chytili.

,,Vždycky tě chytí,” řekl mu Roman, ale Tomáš nevěřil, a tak naléhal:

,,A jak tě našli zrovna teď.”

,,Kdybych nechtěl, aby mě našli, tak mě taky nenajdou,” prohlásil Roman sebejistě, ale Tomáš to nechápal:

,,Proč ses teda nechal chytit?”

,,A proč bych žil někde na ulici?”

,,Takže tys utekl jenom ze srandy?”

,,Chtěl jsem si od toho tady odpočinout.”

Taková informace Tomáše velmi překvapila, a tak se rozhodl vyzpovídat co nejvíce utekších; jako by snad měl nějaký cíl.

*****

Byl konec dubna roku 1993, Tomáš byl oblíbený v kolektivu, byť se od něj sám spíše izoloval. Ve škole měl skvělé výsledky, se svými spolubydlícími neměl žádný problém, byť by je nejradši přivázal ke stromu a nechal každého, ať si s nimi dělá, co chce; to by si plně zasloužili.

Tomáš si ke svému záměru vybral dobré období - už nebyla příliš velká zima a další byla daleko. Vzal batoh a do něj umístil většinu svých věcí; především 10 000 Kč, které dostal v hotovosti od otce ještě než na něj byla uvalena vazba. Když měl hotovo, zamyslel se, zda ještě něco nezapomněl. 10 638 Kč, zbytek měl našetřený z drobného kapesného, které v domově dostávali, nůž, teplou deku, oblečení univerzálního druhu, lahev s pitnou vodou a pár dalších věcí. Pak odešel. Bylo odpoledne, pěkný, běžný den, nikdo ho neviděl a bylo možné, že si jeho odchodu nevšimne dost dlouho. Markovi schoval do postele dopis, nechtěl, aby ho našel moc brzo a doufal, že se nebude divit, že Tomáš není k nalezení.

Vyšev z domova zamířil Tomáš k tramvajové zastávce Sídliště Hloubětín, kde nastoupil do tramvaje a dojel k vysočanskému nádraží. Víme, že se v Praze vyznal, a navíc svůj útěk chvíli plánoval; chtěl se rychle dostat co nejdál, pomáhalo mu, že z Prahy lze bez problémů dojet snad do všech českých měst, a tak nebylo pravděpodobné, že by někdo zjistil, kam zamířil; navíc je spousta míst, kde mohl nastoupit do autobusu nebo vlaku a i kdyby se jim podařilo najít správné nádraží a nějak se stalo, že by si někdo všimnul jedenáctiletého chlapce a ještě si pamatoval, kam odjel, bylo skoro nemožné zjistit, kam šel opustiv nalezený spoj.

Konstatovat, že měl Tomáš štěstí, když 13 minut po jeho příchodu na nádraží odjížděl rychlík na Hradec Králové, by bylo neobjektivní, neboť odtud každou chvíli něco odjíždí; Tomáš si okamžitě sebevědomě koupil jízdenku do Hradce, samozřejmě přibližně věděl, kde to je, a podíval se do jízdního řádu, kdy vlak přijíždí. Teprve když už jel mu došlo, že všichni, s kým o útěcích mluvil měli pravdu. On sice původně měl větší důvod než ostatní - nalezení vraha své matky, což byla jediná cesta, jak dostat otce z vězení -, jenže to bylo neproveditelné, pokud se nemohl skrývat v Praze nebo okolí a to nemohl, neboť by byl určitě nalezen. Změnil tedy svůj cíl, rozhodl se být pryč tak dlouho, jak jen to bude možné a třeba se po návratu pokusit opravdu něco zjistit; vždyť měl u sebe stále klíče od svého bytu, kde by mohl za nějaký čas, až se na něj zapomene, začít bydlet. Když o tom tak přemýšlel rozhodl se šetřit prostředky tak, aby se mohl vrátit do bytu, kde jistě nalezne dalších pár korun, za rok. Než ale trávit zimu někde v přírodě, bylo by lepší přeci jen si najít nějaké vhodné bydlení. Tomáš dobře věděl, že kdyby se chtěl vrátit, nic mu v tom nebude bránit.

*****

Krátce po Tomášově útěku ho Marek začal hledat, a tak se začalo připravovat pátrání po něm.

Marek se útěku divil a Milada ho vůbec nemohla pochopit. Jak šly hodiny a později dny a měsíce, kdy Tomáš nebyl k nalezení, smiřovali se všichni s tím, že Tomáše už asi nikdy neuvidí; jen Marek věřil, že Tomáš dosáhne svého cíle, dokonce byl přesvědčen, že není příliš daleko, jen si dává pozor, aby ho nikdo nenašel.

---