Má autorská ppohádka

            Kdysi dávno, když jsem byl ještě malý, věřil jsem na pohádkové bytosti. Trpaslíci, elfové, princezny a princové, ale také lesní víly, hobity a zlí trolové, byly  mí přátelé i nepřátelé v mém imaginárním světě. Snil jsem o takovém světě, ve kterém bych si užíval různá dobrodružství a navazoval neobvyklá přátelství. Postupem času tento svět se vytrácel z mé mysli. Až se jednou stala neuvěřitelná věc.

            Šel jsem opuštěným lesem, zasněženým, a vločky poletovaly kolem mě. Naproti mně zrovna vyběhlo malé stvoření. Mělo na sobě zelené kalhoty, zelený kabátek s černými knoflíky a tvář pokrytou plnovousem. Na hlavě se mu kývala čapka do špičky. Stvoření v ruce drželo sekyrku a pomalu se ke mně blížilo. Leknutím jsem upadl. Stvoření podobné skřítkovi stálo už nade mnou. „C c c co se to stalo?“ Vykoktal jsem ze sebe. Nevěřícně jsem se rozhlížel kolem sebe. Zpoza stromu se objevovali další skřítci a plížili se ke mně. „To bych se měl ptát já, kdo jsi,“ zadíval se mi do očí. Nad hlavou mi proletělo cosi svítícího a tichým hláskem se zahihňalo. Pomalu jsem vstal a skřítek byl dvakrát měnší. Ihned mě zezadu chyili a přivázali ke stromu. „Jsem Artuš“ a skřítek se ptal dál. „Co tady pohledáváš a co to máš za nevzhledný kroj na sobě. S nedůvěrou se na mne podíval. V tu chvíli mě napadla bláznivá myšlenka. „jsem v pohádkové zemi,“ zamumlal jsem. „Cože?“ vyhrkl na mne skřítek. „jsem z daleké budoucnosti říkám. Najednou se zdálky ozval hluk a řev. Zhlubin lesa se vyřítil zelené potvory s velkými zuby. Začal boj a já toho využil. Lehce jsem se odvázal z lana a utíkal pryč. Proběhl jsem kolem potoka, u kterého stál kůň. Doběhl k němu, nasedl a spatřil jsem krásnou dívku s udiveným výrazem. Kopl do slabin koně a ujížděl jsem dál. Když se tu přede mnou snášel zářicí pták. „Fénix,“ vzdychl jsem a spadl na zem. Omdlel jsem.

            Probral jsem se až v nemocnici a všem vyprávěl svůj příběh a od té doby mě pokládali za blázna