3 WITTGENSTEINOVA OLOMOUC

WITTGENSTEINOVA  OLOMOUC

Jedním ze záměrů tohoto filmu, jak již bylo možná řečeno, je ono cosi jako znovunávrat Wittgensteina do města, v tom smyslu, jak se obojím (oběma) vůči dějinám náleží.
Proto pro účel natáčení filmu bude v Olomouci inscenována socha, realizována v řádu wittgensteinovské tautologie, a to nejlépe samým Mistrem (o němž bude zmíněno podrobněji v příští scéně) na hlavní ulici, opodál kteréhosi mostu ve všedních dnech co nejfrekventovanějšího pěšími.
Socha vprostřed řečiště řeky Moravy, zevlounům jen zčásti viditelná z mostu, ovšem pokud se vůbec v jejich spěchu u zábradlí na nutnou chvíli zastaví.
A objekt shlédnou ze všech tří k pohledu nutných míst.

Záměr sochy vychází ze zkušenosti mapy, jež bude v přesném citátu topografie tohoto místa první součástí triády celého objektu – detail mapy (1:25 000) umístěn na pultíku, jak je obdobně, tedy analogicky, běžné i obvyklé i v případě popisků jiných pamětihodností, objektů a turistických rarit.

Každý ze čtenářů si v souvislosti jistě vzpomene, že řeky na mapách jsou pojmenovány nápisy jejich názvů umístěných uvnitř modrých barev toků. Z předešlé tradice plyne možnost, že se písmeny stejně tak (čili opět analogicky) označí říční tok uvnitř reálného řečiště. M O R  A V A .
Spolu s citátem z mapy těchto šest prostorově (tedy sochařsky) pojatých písmem, jejich význam stále opakujících, tvoří už 2 části tautologické triády.

Potřebný třetí díl nám opět zprostředkuje zkušenost mapy, která je obecně modelem jako pohledem na svět seshora.
Vedle citátu mapy tak bude instalována letecká fotografie, nebo obrazovka se smyčkou videa, dokonce je možný i monitor web kamery, tedy projekce kterékoli verze principu pohledu shora, a přitom i analogie třeba běžně všední praxe na Googlu. Použitý letecký snímek příslušné části města se vyznačuje zejména velmi čitelným nápisem z oněch již popsaných sochařských liter MORAVA, kterým je princip tradice trojičnosti starořeckých harmoniků v tomto dílčím detailu završen.
Tautologiemi a analogiemi generujícími se ze sebe a nahloučenými na jednom místě.

Sama Meg Ryan se k soše možná dojde podívat v kterési chvilce mezi natáčením, žádná se sochou související herecká akce ve filmu samém nebude. Pouze věcná zpráva o existenci věci, dokument.
O striktním dodržení jednoho z 35 pravidel vět o konceptuálním umění Sol LeWitta.

Nejprve věnujme pozornost tomu, co zde patří na první místo podle přirozené povahy věci.
Epika i básnictví tragické, rovněž i komedie i dithyrambická tvorba a většinou i hra na píšťalu a na kitharu, to vše je vcelku napodobování.

Byl-li zmíněn v této souvislosti Aristotelés, ano, v popsané olomoucké verzi se jedná o ilustrační ukázku onoho principu mimetického, klasikem vší estetiky popsaného před málem 2 500 lety, tedy i v tomto smyslu žádná převratná novinka.
Se stejnou ilustrativní mimetickou, tedy zpodobovací, věrností by namaloval tohle místo i zcela ten nejvšednější příležitostný nedělní malíř.
Klidně takového jednoho, mému režisérskému pohledu pro radost, můžu po celou délku záběru nechat sedět opodál před stojanem, štětci pomalovávajícím obdélník sololitu. 

Zvonění tramvaje.
Příští scéna jakoby sem pronikla z nějakého zcela jiného příběhového i vizuálního prostoru.
Namísto kulisáků, tedy techniků stavby dekorací, si příští dějiště připravují herci a členové štábu sami, jako při nějaké dávné brigádě akce Zet.
Jak jsou oblečeni ostatní, ve smyslu dobovosti, je ještě k uvážení, Meg určitě má na sobě cosi jiného nežli předešle: tedy nejlépe totéž, co v oné televizní reklamě na nátěrové barvy Dulux, v níž válečkem na tyči natírala doma v bytě plochu zdi barvou kanárkově žlutou, jak proto i dnes.

Ostatní z obou stran vedle Meg pokrývají každý jinou barvou další plochy jednotlivých polí plotu podél městské ulice.
Sledováni při práci, jak už to při takových natáčeních bývá, hejnem zevlounů i popisujícím komentářem všudypřítomného televizního reportéra Michala Krause.
Pokud se Mistr, k jehož nápodobě je ve slávě opakováno, natáčení dožije, jistě bude ochoten nejenom s Meg kooperovat, ale i výsledek jejího nátěru (i každého jiného jednotlivého pole) jako umělecky autentický v pravém dolním rohu žluté plochy podepsat a datovat.
Andy Warhol, například, pouze bez toho data, by učinil.

Pro účel natáčení v předchozích záběrech společnou prací zrekonstruovaný plot, reálně instalovaný nedávno u příležitosti výstavy konceptualisty pana Chatrného na jedné z olomouckých hlavních ulic v sousedství budovy zdejšího Muzea moderního umění, kamera klouže dlouhým pohledem od jednoho barevného pole k druhému.

Ty jednotlivé barevné úseky, plochy, například tahle zjevně červená, jsou každá opatřena názvem barvy jí opozitní – takže například červeň je červenými písmeny označená jako ZELENÁ.
– Naproti základní žluté se v triádě nalézá fialová a oproti červené zelená. Neboť vzniklá jako doplňková ze základních modré a žluté. Plus bílá a černá, sobě opačné, které snad ani nejsou barvami. Ale pozor na šedou!!! – zvýrazní Eliášek svůj výklad patřičným gestem: – Pokud obrátíme do negativu červenou, dostaneme zelenou, jak v tomto případě. Takže pojmenování lživým slovem rudá, napsaným zeleně, aktuálního stavu zelená, celá zelená plocha je vlastně vyjádřením potenciality a současně i prekognicí oprávněného výsledku budoucího převratu. ... Pravda tu tedy jakási je od samého začátku, a i jí je posléze svým vlastním opakem. … Pokud jsi sem, Meg, přijela kvůli Wittgensteinovi, tak tady máš hodně z toho, co myslel, jako na dlaní. … Bon joure, monsieur Chatrný, – pozdraví Eliášek stejně tak zcela samozřejmě kolem nich zrovna procházejícího klasika.
Tedy onoho již uvedeného Mistra.

A i kdyby se sám dotyčný starý pán nedožil natáčení, které se stejně nikdy dít nebude – byl jedním z těch dobrých, a proto tohle gauguinovské znění navěky zůstane. 

Jinak (bez přítomnosti klasika) se vrchem záběru prosmýkne průsvitný hnědý cár, tedy podoba, v níž se mi zrovna letos o prázdninách zjevil jakýsi jiný duch. A Eliášek stejně samozřejmě pozdraví i ten řídce letmý vjem.
– A ta šedá? – připomene se Meg.
– Ale když smícháme bílou s černou v poměru 50 na 50, šedá, která takto vznikne, je stále stejně šedá, dokonce i v opozici k sobě samé. …  Dějící se je pouze to, co je připraveno v každé chvíli ke svému opaku. –
A pak po chvílích tichých rozpaků dodá: – Ale sám nevím, zdali by s touhle definicí souhlasili starořečtí harmonici, kteří tuhle triádu smyslu dali dohromady... –

Jdou teď ulicí vedle sebe a jakoby v rychlé kadenci říkaných vět hráli spolu jakousi řečovou pingpongovou hru. V jejímž průběhu si občas přiskočí, nebo je cosi seshora poponese.
– Věděla jsi snad před hodinou o červené a zelené více než jako světlech semaforu? –
– Viď, že starořecký Pythagoras s tím jeho slavným pravoúhlým trojúhelníkem 3:4:5 byl rovněž harmonik? –
– Souhlasíš tedy, že příběh je možno vyprávět velice roztodivnými způsoby? –
– Jak však vyjádřit s otazníkem, že příběh se nemůže dít mimo nepřestupitelnou a přitom zdánlivě velmi omezenou praxi využívání pouze analogií a tautologií? –
– Řekla bys, Meg, že jsme se dívali na jenom tak ledasjaký obyčejný plot? –
– Že dokonce dívat se znamená zažívat očima? –
– Že dojít k plotu, který brání, a nemoci dál, může být někomu cestou vpřed? –
– Hned od zítřka proto všechnu tu šedou na sobě zruším a začnu žít v jejím barevném opaku. … Pokud opak šedé vůbec žít lze. –
Zde se Meg podívá z blízkosti do objektivu, jako v jakémsi brechtovském zcizení s pohledem na diváky pronese: – Teď ještě, kvůli nutné nenápadnosti ve svém okolí, nemůžu, ale omlouvám se za to všem mým fanouškům. –  
– Jééé... –
Vykřikne Meg překvapením, neboť na závěr tohoto jejich bezstarostného dovádění je v obraze přiznaný automobilový jeřáb vzápětí oba vynese o pár metrů k nebesům.
Nese je vpřed bezrozměrnou vzdáleností a oni občas vůči nebi rozhodí rukama jak loutky na drátkách.
Obloha s jejich siluetami je ovšem nebesky modrá.
BLUE.

Kam si napsat o autogram Meg Ryan???
ICM
C/O International Creative Management
8942 Wildshire Boulevard
Beverly Hills, CA 90211
USA

Ještě i dneska navenek vzhledem pořád dávné císařské nádražíčko, v tak velikém městě bys tak malé nečekal.
OLOMOUC–MĚSTO hlásá nápis na modrobílé ceduli a Eliášek při tomto pohledu dodává: – Tak zrovna sem přijel tenkrát v září v tom 16. roce Wittgenstein. Jestli chceš, podívej se dovnitř, už jenom zbytky dávno otřískané secese. V Kroměříži si vezmi hotel. Zítra se koukneš na obraz, projdeš město. Odpoledne můžeš odjet do Prahy. On sem přijel, ty odsud odjíždíš. To přece dává smysl... –
– Svět je vše, co je zkrátka tak, –  pronese s příležitostí Meg první větu z Traktátu.
– Jo, a nebo jak říkával tvůj děda: Camel take you trought your desert, – naznačí gestem prstů kouření, z něhož naprosto přirozeně zvedne ve známém gestu ukazovák.
Do této figury zazní z neviděna klakson příměstského motoráku přijíždějícího od stanice Senice na Hané, slyšíme jenom zvuk jeho dojíždějícího brzdění.

Zatímco Meg nastupuje do vagónu, Eliášek odbíhá před přední dveře soupravy a gesty rukou cosi domlouvá se strojvůdcem vykukujícím z bočního okýnka kabiny.

Panoráma starého olomouckého města na obzoru.
Vlak nyní zpomaluje a Meg oknem zevnitř jedoucího vagónu vidí pod tímto starobylým horizontem skupinu automobilů nahloučených před železničním přejezdem křížícím jinak dlouhou táhlou fádně prázdnou ulici a ukázněně čekajících nežli je mine dneska obzvláště pomalu projíždějící vlak.