4 MOC JSTE MNĚ POTĚŠIL

MOC  JSTE  MNĚ  POTĚŠIL  -  A  DOKONCE  TŘIKRÁT.
ZDRAVÍ  S  DÍKY  JIŘÍ  FIALA

Milý pane Fialo, vzápětí sám nejlépe posoudíte, jak se i z vašeho mailu dalo pokračovat jiným wittgensteinovským směrem; a aby bylo příští i pro představu jiných co nejzřetelnější, ihned jsem z něj, mailu, udělal vzhledem docela slušivý titulek. Téhle další wittgensteinovské tautologie.
V pořadí čtvrté.
Z takových účelových kapitol psaných průběžně by potom mohl vzniknout literární scénář hraného filmu složený i z dalších podobných příštích dílčích epizod. Pro pokus hodím ty první 3 (co znáte) dneska na Písmáka.cz – vždyť ostatně přímo sám Wittgenstein, v autorském úvodu na začátku FILOZOFICKÝCH ZKOUMÁNÍ, soudí o stylu svých zápisků jako o albu.
Takže poděkováním jste se sám vlákal do pasti, která vlastně ani původně léčkou nebo návnadou nebyla, řečeno s Franzem Kafkou: [moje každodenní] klec si sama vyšla ulovit ptáka.
Dvojpyska ptakopyska – vzpomenu-li si na vnější vzhled úvodního duckrabbita.

Ovšem s tak výhodnou návnadou jakožto příležitostí si vás dovoluji prosit, abyste mi dopříště skenoval a posílal citáty z Wittgensteinových knih, které vám samému připadají potenciálně vizuální, nebo nějak záhadné, významově zastřené. Jakož i ty vám nějak individuálně bytostněji závažné, jak mně už pár roků ten o Číňanovi. Nebo kterým nerozumíte; nebo které by se daly herecky rozehrát.
Takové, jak zmiňuji poslední, zejména.

Dokonce loutkově. Poněvadž už nějaký čas nosím v hlavě nutkání, že si opatřím pimprlata, z nichž jedno musí být kopie Meg Ryan, a že s nimi budu hrát před kamerou, dokonce na klávesnici noutbuku s monitorem jako vyměňovanou kulisou, nějaké stručné scénky, ó, jak by se mi hodily případné Wittgensteinovy dramatické pokusy a zlomky, které však snad ani jeden nenapsal.
Ale co kdyby bylo cosi dialogizovaného v jeho LÍSTCÍCH, které snad česky ještě ani nevyšly, nebo v ZÁPISNÍKU před rokem 1916, který taky v češtině není, tady byste mi svými znalostmi i případnými witgensteinovskými zdroji moc pomohl. 

To se ví, ví, já budu taky hledat – a především: pokud půjde nebo půjdou, posnažím se citáty přepisovat do scénářové podoby.

Jen jsem slíbil a hned začal, lehl si s noťasem na břichu zády na půlstoletí mnou proléhávaný gauč, ihned jsem ve FILOZOFICKÝCH ZKOUMÁNÍCH narazil na první nápad, a víceméně proto, že jsem si při zbrklém čtení spletl vytištěné slovo “písmo“ se slovem “písmeno“, jak být sice nemělo, ale já si (skrze omyl či nedorozumění/ne dorozumění) podle dávného filozofova pokynu představil písmeno A. Literu A.
A jako Alef, písmeno začátku abecedy, ale též symbol vzduchu, povětří a tarotového Blázna, ale pokud už mluvím o začátku, hodilo by se užít spíše bláznovské veliké B, odedávně věkovitě známé jako počátek všech počátků, tedy berešit. Počátek též jako kojná ňadra, s nimiž se mi škodolibě rázem vybavují ony bubny s činely z jedné Čapkovy povídky...
Bubny s binely z bedné Bapkovy bovídky...

Takže kdybys tu, Meg milá, někde za mými zády byla, posadil bych tě kolmo proti bílé zdi, aby sis v takovém kině lépe představovala, dokonce v asociacích vybavovala, všechno analogicky nutné, poněvadž návazností lze s touto příležitostí zmiňovat habaděj, a pak bych, namísto k sobě, co nejblíž k tobě takto promluvil:
„Vidíš? Černý tvar velkého písmena na bílé ploše? Plochu oproti ploše? Ve chvílích takového soustředění, projevovanou zaujatostí, krásníváš... Ne, neruš se ještě chvíli chvílí, ještě nevstávej, jen si poposedni s židlí o přesných devadesát stupňů, jen se neboj, nezačnou se ti vařit místa, co ti zrovna dlaněmi pod průramky trička hladím, k pólu ňadru se prsty nevydám a ani tě nelákám pod kapnu, pouze se snažím být ti co nejdůvěrněji nejblíž, poněvadž prostřednictvím vlastní blízkosti ti chci vnutit představu, že zrovna ono písmeno už teď vidíš z boku, dokonce ve všech vrstvách, z nichž je složeno.
Jakoby bylo z profilu vyřezáno z vrstevnaté břidlice nebo naskládáno z mnohačetných papndeklů nalepených na sebe. Představila sis? Máš ukotveno v představě? Máš?“

4. Mysli si určité písmo, v kterém by se písmen používalo k označení hlásek, ale také k označení přízvuku a jako interpretačních znamének. (Písmo lze pojímat jako řeč sloužící k popisu zvukových útvarů.) Představ si nyní, že by někdo toto písmo chápal tak, jako kdyby každému písmenu odpovídala prostě jedna hláska a jako kdyby písmena neměla i zcela jiné funkce. Takovému příliš jednoduchému pojetí onoho písma se rovná právě Augustinovo pojetí řeči.
 
„Zkus si po tomto citátu myslet, že dané konkrétní písmeno občas má, nebo připomíná, i celý příběh. Že nevěříš, že kňouráš, že to nejde, tak ještě chvílí takhle milá vydrž, zkusím ti takový jeden vyprávět.“

„Původní fotografie, jíž se snažím, miláčku, o rozšíření tvé představivosti, pochází, milá, též z Wittgensteinovy doby a je na ní zpodoben fotoaparát na skleněné desky výšky dospělého muže. Kterých se, ostatně, musela okolo tohoto kolohnáta motat celá pracovní skupina, aby monstrum připravili alespoň k jedinému záběru, pro jedinou momentku, jak se říká, cvak, které však předtím  předcházely dlouhé minuty namáhavého úsilí ze všech sil.“

Připomenu v souvislosti, že výroba takových kolosů (po lašsky pajadel), jako vnější manifestace a oslava technické dokonalosti té doby, byla tenkrát běžná i v jiných oborech, vzpomenu-li na ono ohromné dělo umístěné na železničním vagónu, kanón více nežli metrové ráže určený pro obrovský náboj, zbraň na víceméně jedno použití, kterou celá četa vojínů daleké kilometry za frontou nabíjela a cpala střelným prachem ve speciálně vybudovaném tunelu. Z něhož hlaveň vyjížděla na místo střelby tlačena lokomotivou. Venku si s ohromným rámusem jednou houkla proti nepříteli a vezla se zase zpátky na příštího půl dne do tunelu nabíjecího depa.

„Doufám, že jsi tím vyprávěním získala onu nutnou představu, o niž se mi jedná: ohromný fotoaparát se zaostřoval ohromným měchem složeným z ohromných záhybů, jak kdyby se užívalo obrovské harmoniky, popřípadě ohromného měchu kolosálních varhan. Pomiň svou případnou náhlou připomínku starořeckých harmoniků, světelných pián i barvových klavifonů, náhlý dojem, že fotografie z jednoho pohledu není nežli hudba, obdobně jako vůně tvého parfému. Ale nerozptyluj se nepodstatnostmi, zásadní v tomto případě jsou ony vrstvy, jež tvoří celek, zvýrazněny, zveličeny, přibližně potřebně k mému účelu.“
 
Zepředu ploché písmeno A, při pohledu ze strany kolmě vrstevnaté.

„Představ si ještě, miláčku, pro chvíli ty postupné záhyby harmoniky kdyby byly naskládány nejtěsněji za sebou z velikých dominových kostek, nebo ještě lépe jako jedno za druhým za sebou těsně nařazena jednotlivá křídla venkovních oken, jak je znáš ze všedních pohledů na fasády městských domů. Představ si je za sebou, ta okna, natěsno naskládaná, rozměrově stejná, jedno za druhým, skla v dřevěných rámech, vidíš tu jejich průhlednost pohledu, vždycky stejně nekonečnou, i kdybys jich za sebou nastavěla celá sta?“
 
„Pokud tvoje představa uchopila tohle schéma, tento koncept, řekl by ti jinak na mém místě možná jiných chlap, já vím, nevrť se, já přece nežárlím, že pusu, tak jo, ale malou … hlavně se nerozptyluj a nalep na jednu stranu každého toho skla siluetu písmene A, do přesně téhož místa, v tomtéž grafickém formátu, na každém skle postupně na přesně totéž místo, vždyť celek všech týchž liter za sebou musí zařezávat při čelním pohledu do ostrého obrysu naprosto jednoho jediného písmene.“

Athanasius Kircher (1601 or 1602–1680) (sometimes erroneously spelled Kirchner) was

„Jasně, naopak, nebude na škodu, jen to první, čelní, písmeno ať je celé černé, pokud další budou všech barev, nebo namalovaná, polepena novinami, vyřízlá z textilií s pestrým vzorkem, nebo třeba natřená mýdlem, záleží přece jenom na tobě, co si vymyslíš, jo, staniol taky můžeš, každé to písmeno uvnitř ať je jiné, každé tvoří samostatnou významovou, dílčí sdělovací nebo příběhovou vrstvu původního písmene, už mi rozumíš?
Jeden identický vnější tvar, avšak různorodé uvnitř dílčí významy, navíc na sobě zvrstvené nebo se dokonce prostupující. No jasně, že už se můžeš u toho ohromného aparátu (camery obscury s ostřícím měchem) postavit, jo, dobrý, jen s trošku větší grácií, jak nějaká modelka, to snad svedeš, ať si tě i já na památku cvaknu, trochu víc vytoč ramena, to gesto ruky je dobrý, to tam nechej, jen si přelož přes sebe v lýtku nohy, víc se usměj, i když jsem to jenom já, výrazněji zahrej svoji pýchu, jak jsi dokázala být i tentokrát chápavá.“

Namísto nějakých příštích jízlivostí vy si, čtenáři, radši představte výstavní síň, v ní jako exponát dnešní mou popsanou nápodobu této dávné komory laterny magicy ze starodávného obrázku zvnitř sejfu jedné z knih dávného generála jesuitského řádu pátera Kirchera.
Tohle zařízení je vzácně zázračné, neboť jako technická tradice stojí na začátku každé rozumudbalé kinematografie.

Třebaže se nikde nezachovala jediná zmínka, jak či nakolik nadšeným filmovým divákem býval Ludwig Wittgenstein osobně, a nebo jestli naopak naprosto do biografů nechodil, nebrání mi, abych plochu písmene A v mnohých dalších vrstvách týchž exemplářů na sklech natěsno za sebou zepředu kolmě čelně osvěcoval jakýmsi ostře světelným zdrojem – a jako statickou stínohru je promítal na bílou zeď za artefaktem.
Byla-li by ovšem světelným zdrojem například blikající baterka, stroboskop, nebo bude-li zapínání spínače řízeno generátorem pravděpodobných čísel...

„Kolik je to už, Meg, v jednom jediném písmenu dílčích příběhů?“

„Že ti je líto té báječné harmoniky jako zdroje zvuků, která nám mezitím kdesi zanikla?“
„Nic nezaniká bez následku, namísto nemotorných vehiklů oken si představ dřevěné rámky obepínající polepená skla. Zepředu osvětlována, můžeš je z řady průběžně které chceš vytahovat a zaměňovat a tak měnit jejich celkovou sestavu, interaktivně, zvýznamňovat něco oproti jinému. Získávat nové vnitřní významové vazby.“
„Jasně, první kamery byly také dřevěné, jen občas nějaká součástka blyštící se mosazí.“
„A pokud bychom měli jeden z nás technický talent, rámky v těsné řadě bychom usadili na podélný pojezd, a ty bys mohla točit klikou, rámky by se jako díly měchu harmoniky pohybovaly vzájemně od sebe a k sobě.“
„Ano, úplně stejně jako v mechanické dílně nějaké staré továrny.“

Zepředu je to obraz, vzhled, při pohledu ze strany hudba.
Zážitek uvnitř obsahující tisícero příběhů.
Pouhé první jedno písmeno abecedy – kterých ta jich má něco přes 20.

„A já bych točila tou mosaznou klikou úplně stejně jako kameramani tamtěch dávných prvních filmů, na bílém plátně zdi výstavní síně by se promítal děj filmu s názvem třeba VÝCHOD PÍSMENE A ZROVNA Z MÉ HLAVY, pokud ti ovšem nevadí, jak jsem si tu vlastně tvoji story, tedy příhodu, přisvojila, viď, že ne?“
„Kdepak, poněvadž já už mám nachystáno jiné vyprávění o písmenech z Wittgensteinových časů. To se ještě knihy před tištěním sázely, z jednotlivých písmenek, z jejich hmot každé zvlášť po sobě. Cos potom četla, sazeč vzal předtím do prstů.“
„Jako zahradník třeba zrno po zrnu.“
„Hm.“
„A co má jako být, proč najednou nic neříkáš?“
„Víš, Meg, přesně za tohleto tě miluju, že mi rozumíš? Že dokonce moje myšlenky občas předbíháš...“
„Jo? … Ale v čem jako, teď teda nechápu...“
„Vždyť jsi vlastně jednou větou vymyslela celou performanci, stačí, abychom zítra vyšli a sázeli veliká polystyrenová písmena verzál do jakési pláně. Jako nějaké keře, a nebo naopak pinzetou, jak zahradníci při nějakém pikýrování zrovna vzešlých sazeniček do nějakého truhlíku.“
„A mohla bych já?“
„Samozřejmě, bylo by mi ctí, kdybych při tom mohl takovou superhvězdu natáčet zrovna já.“

Hajaja.
Huyuyuyh.