Oko za oko - HALLOWEENSKÁ NOC

 

Čas nikdy nesmyje naše hříchy.

Ten, komu jsme ublížili, jen tiše čeká, než upadneme v zapomnění, aby poté mohl udeřit v plné síle. Někteří budou čekat navždy.

Jindy nás ale čeká odplata. S úroky.

Charlotte se rozesmála nad vtipným článkem v časopise a na tvář si nanesla další dávku fialových party třpytek. „Dnešek bude prostě bezva. Musí být.“

Ostatní členky party, Pat, Sheila, Clarisse a Mona, souhlasně přikývly. Brzy se chystaly jet na Halloweenský večírek, který pořádala jejich škola.

„Zavři oči,“ pobídla Clare Sheilu. „Nanesu ti ty stříbrné stíny.“

Od té hrozivé události o Halloweenu už uběhl přesně rok. Málokdy jim myšlenky utekly takhle daleko, a když už, okamžitě je zapudily.

Pat se právě soukala do kožených krátkých kalhot, které si šetřila právě pro tuto příležitost. „Sakra. Já se tam snad nenarvu,“ stěžovala si.

Charlie pomalinku položila třpytky na stolek a zamračila se. „Možná jsi špatně odhadla svou velikost.“

Clare viděla svou příležitost zalichotit Charlotte a chopila se jí. „Jo, od května uběhlo už hodně času a moc jsi nechodila do posilky.“ Palcem ruky, ve které svírala kazetku se stíny ukázala na Patin zadek.

Pat se zatvářila sklesle. „Ehm...“

Charlie se na ni už ale dávno nesoustředila; zírala na Monu. „Mono? Máš v plánu prosedět celou noc na okenním rámu a civět na měsíc?“

Mona odtrhla zrak od úplňku. „Jasně že ne.“

„No to je dobře,“ prohlásila Charlie výhružně. „Protože to není jen Halloween, co chcem oslavit. Jde o víc.“

Clare přestala věnovat pozornost Sheilině očnímu víčku. „Charlie-“

„Chápete, že už je to rok od té nehody?“ nenechala se Charlotte vyrušit. „Berme to jako znamení. Nikdy nás nechytnou!“

Sheila se mračila. „To nevíš jistě,“ utrousila. „Vždycky je tu možnost že-“

„Že co?“ ušklíbla se Charlie. „Bylo to uvnitř zapadlýho krámku – žádní svědci.“

Sheila otevřela pusu, ale hned ji zase sklapla jako rybka lapající po dechu.

Mona stále seděla na okně a vycítila, že je čas změnit téma. „Pat?“ řekla rychle. „Chceš pomoct s těma kalhotama?“

„Děkuju, Monni!“ vyhrkla Pat vděčně. „Jinak budu muset jít na večírek v pyžamu.“

Společnými silami se jim podařilo kalhoty zapnout.

„Do těhhle kalhot musíš vždycky zatáhnout břicho,“ vysvětlovala Mona a sama si oblékala bílé saténové šaty na kostým nevěsty. Vypadaly úplně obyčejně... až na to, že byly místy tu a tam červené jako od krve.

„Máš i závoj?“ zajímala se Clare.

Mona přikývla. „Jasně. Ve vaku někde bude.“

„Co jsi ty?“ Charlotte zírala na Sheilu.

„Jsem Arwen,“ odpověděla Sheila. „Víš, Pán Prstenů.“

„A elfí uši jsou kde?“ Charlotte si sama upravila flitry posázené fialové minišaty.

Sheila pokrčila rameny. „Vypadalo by to snad líp, kdybych si koupila ty plastové v hračkářství?“

Charlotte neodpověděla a začala si do vlasů zaplétat fialkové pramínky.

„Tvůj kostým představuje koho?“ vyzvídala Clare.

„Mě,“ odpověděla stručně Charlie. „Holku, co dneska sbalí Dustina - pokud ne, tak ať se propadnu.“ Povytáhla si dolů už tak dosti hříšný výstřih.

Pat si nasadila motorkářskou bundu a pracovala na rozbitém zipu. „Fakt samý šunty,“ nadávala rozčileně.

„Vypadá to líp možná takhle,“ poznamenala Mona a vytáhla z vaku neposkvrněný průsvitný závoj.

Charlotte zatleskala aby jí všechny holky věnovaly náležitou pozornost. „Dámy, je čas. Měly bychom vyrazit.“

Mona si uvědomila, že je asi o deset centimetrů vyšší, než normálně. Okamžitě tu záhadu vyřešila – Charlie měla na nohou vysoké semišové kozačky na klínovém podpatku.

„Vy ostatní pojedete s Claudií,“ organizovala, „a já a Mona pojedem mým kábéčkem.“

Kábéčko byla přezdívka, kterou si Charlotte vymyslela pro svůj kabriolet.

Za chvíli už se zbytek party mačkal v autě Clarissiny sestry Claudie a Mona s Charlotte se pohodlně usadily na prostorných předním sedadlech červeného kabrioletu. Claudie si na poslední chviličku vzpomněla, že si vevnitř nechala „něco důležitého“ a nechala holky namačkané jako sardinky o samotě.

„Víte co? Jedu první,“ houkla velitelsky Charlotte a vyrazila.

Mona zavřela oči a cítila, jak jí noční vichr cuchá vlasy. Bude vypadat ještě víc jako mrtvá nevěsta, s těmi zacuchanými světlými vlasy, které se v měsíčním světle zdály být skoro bílé.

Charlotte zastavila na jedné z mála křižovatek ve městě a najednou zalapala po dechu.

Mona okamžitě oči otevřela. „Co je?“

„Ten krámek,“ koktala vyděšeně Charlie. „Je... je otevřený. Ten krámek. Zase.“

Mona v reakci tiše vyjekla. „Proboha.“

Pohledem sjela až k malému starožitnictví, které bylo po celý rok zavřené. Od té doby, co se tam o loňském Halloweenu stala nehoda. Až doteď.

Výloha byla osvícená maličkými žárovičkami. Většinu místa zabíraly staré hodiny, umělecké kousky.

„Jeď blíž,“ pobídla Mona Charlotte tiše.

Charlotte beze slova přikývla a šlápla na plynový pedál.

Nemohly odtrhnout zrak od jedněch hodin uprostřed, na malém podstavci.

Pod kulatým ciferníkem, úplně dole, byl vyrytý nápis.

ČAS JE NEÚPROSNÝ.

Dívky si vyměnily pohledy.

„Tohle se mi vůbec nelíbí,“ řekla Charlotte. „Je to divný.“

Cink. Dveře krámku se pomalinku začaly otevírat. Když světlo zvenčí ozářilo osobu, která v nich stála, obě holky zaječely.

Stál v nich seschlý drobný muž, jenž vypadal starý jako sám čas. Jeho ústa se pomalu zvlnila v úsměvu. Artikulovala jedno slovo.

Moně až za chvíli došlo, které. Čas.

Stařec zavřel dveře a zvonek se znovu tiše rozcinkal.

„Čas...“ řekla si pro sebe Mona tiše.

A ten muž, on vypadal úplně stejně, jako ten... jako ten, co tu už nemůže být. Rozhodně tu nemůže být.

Že by se nějak vrátil?

Když je mrtvý...?

 

„Taky jsme to viděly,“ přikývla Clare, když se dívky setkaly před školní budovou. „Říkaly jsme si, že je to zvláštní.“

Sheila byla bledá jako stěna. „Třeba zase otevřeli ten případ.“

Charlotte potřásla hlavou. „A to ještě nevíte všechno.“

Mona si oprášila šaty, které byly špinavé schválně a nervózně na zídce, na kterou se posadila poposedla. „Viděly jsme ho, toho chlapa.“

„Cože?“ vyjekla Pat. „Toho, co má být mrtvej?“

Charlotte přikývla. „A pokud to nebyl on, byl mu rozhodně extrémně podobný.“

„To je možná řešení,“ souhlasila Pat. „Chápejte, rodinnej krámek a tak se brácha po roce vrátí, aby se o něj postaral.“

Sheila se kousla do rtu. „Kolik mu může bejt? Osmdesát, sedmdesát? Kdo by se dobrovolně v takovém věku vracel do prťavýho městečka, kde ani nemají pobočku KFC?“

Clare se ušklíbla. „Proč by takovýho páprdu zajímalo, jestli tu máme KFC?“

Tím uvolnila atmosféru a holky se rozhodly, že i když je momentálně situace dost prekérní, mohou problémy řešit až zítra a dneska si párty pořádně užít.

Charlotte se podařilo za několik málo minut dostat vysněného Dustina a za chvíli už tančili v těsném objetí.

Clare a Mona je chvíli pozorovaly od pultu s občerstvením a upíjely punč, do kterého jakýsi dobrodinec přimíchal vodku.

„Myslíš, že si Charlie odpustí pití, vzhledem k tomu, že má řídit?“ zauvažovala Clare.

Mona se zasmála. Vypadalo to obzvlášť zlověstně, s těmi zakrvavenými šaty a účesem ala racochejl. „Pochybuju,“ odtušila.

Sheila se nechala svými spolužačkami z deváté třídy přemluvit, aby si s nimi zkusila zahulit vodnici. Oddusaly do sklepa z dohledu všetečných učitelům a dlouho se chechtaly každé pitomosti, na kterou jim padl zrak.

Pat se nenechala zahanbit a řádila jako správná dvacítka utržená ze řetězu.

Tu noc zkrátka teklo pivo proudem...

„Pozor!“ hlásil starý rozhlas po celé škole. „Všichni studenti ať se okamžitě dostaví do tělocvičny k vyhlášení výsledku volby o nejzajímavější pár večera.“

Clare si upravila cop a stiskla ruku svého partnera Natea Brockglasse. Ten byl převlečený za Davida Bowieho. Clare se líbilo, že měl tak výjimečný nápad – a navíc se jejich kostýmy k sobě docela hodily.

Ředitelka stála na vyvýšeném pódiu vyhrazeném pro kapelu a v ruce držela tenkou bílou obálku.

Charlotte hrdě postoupila vpřed, jakoby už předem věděla, co na lístku uvnitř stojí. Díky osvětlení v tělocvičně se zdálo, že kolem sebe šíří jakousi barevnou záři.

„A párem Halloweenu se stávají...“ ředitelka vytvořila chvíli napětí, „Clarisse Craftová a Nathan Brockglass za velice originální kombinaci Lary Croft a Davida Bowieho!“

Nathan překvapením upustil sklenici. „No teda.“

Charlotte zůstala rozzuřeně stát na půli cesty k pódiu. Připadala si jako Carrie od Stephena Kinga. tonemůžebýtpravdatonemůžebýtpravda

Zbytek gratulací, které směřovaly převážně na Clare prožila jako ve snách.

„J-je to úžasnej pocit!“ zakoktala se špinavě blonďatá Lara Croft, když se po chvíli opět setkala se vzrušenými kamarádkami. „Hustý.“

Charlotte stála poněkud stranou a se svraštělým čelem se okousávala nehtovou kůžičku.

Jedna z jejích kamarádek roztleskávaček, Nadia, jí poklepala na rameno. „Charlie? Co se děje?“

„Přijde mi to divné,“ odpověděla se zamyšlenou tváří dívka. V mžiku ji napadl pomstychtivý plán. „Víš,“ začala medově. „Sheile to dneska opravdu slušelo, nemyslíš? A všichni jí to i říkali. A potom se stane královnou plesu nějaká pseudo Lara Croft? Zvláštní, nemyslíš?“

Nadia se na ni zkoumavě zadívala a tuctový obličejík, ve kterém se zračila touha o drbech, se jí zkřivil rádoby starostlivým výrazem. „Opravdu podivné. Máš nějaký teorie?“

 

O několik mil dál vkročila žena středního věku do starožitnictví a rozhlížela se po zboží.

„Dobré jitro přeji,“ pozdravil majitel obchodu hlasem připomínajícím šustění balícího papíru.

„Ach-“ zarazila se žena. „Omlouvám se, tak nějak jsem se lekla. Zdravím.“

„Máte nějaké konkrétní přání?“

„Ne,“ odpověděla návštěvnice. „Vlastně jsem byla zvědavá, víte. Tenhle krámek má totiž poněkud,“ ustala v řeči a hledala správná slova, „černou minulost. Jste zdejší?“

Starý muž se usmál. „Ne. Bohužel se mne ta černá minulost, jak říkáte, dotýká více, než bych si přál.“

„Takže víte o...?“

„Ten prodavač byl můj bratr. Bohužel jsem nedávno nuceně přišel o práci kvůli svému věku – a na nějaký důchod se ještě necítím. Myslím, že mám ještě na světě pár záležitostí k udělání.“ Stařec zamrkal.

Žena potlačila nutkání odvrátit se. „To mě velice mrzí. Vím, jak je těžké přijít o někoho z rodiny.“

„Byli jsme si velmi blízcí.“

Návštěvnice cítila, že je ten správný čas na změnu tématu. Rychle přelétla pohledem po místnosti. „To jsou nádherné hodiny!“

Oba dva pokročili ke středně velkým hodinám z mahagonového dřeva ve výloze. Prodavač je otočil a odhalil zlacený ciferník a černé tepané ručičky. Pod nimi byl zlatem vyražený nějaký nápis. „Umělecký kousek,“ poznamenal muž. „Vkusné, zdobené, ale ne tuctové.“

„Ano,“ přitakala žena. musímpryčmusímpryč

„Čas je podle mě na světě to nejvíc fascinující, víte. Jakmile se narodíte, začnou na světě tikat vaše hodiny. A jednoho dne se zastaví.“

„Zajímavá teorie. Asi už ale budu muset jít,“ vymluvila se v rychlosti. „doporučím váš zajímavý krámek známým!“

Starý prodavač pozoroval jak odchází a chvatně nasedá do auta. Z kapsy košile vylovil zažloutlý papír. Na něm byl seznam několika jmen.

„Pošetilé lidství,“ utrousil potichu. „Vaše hodiny pořád tikají. Ale já jsem Hodinář.“

---