Snová Ona

Vrátila se, odevzdaně...

Co já?

Dnes, než jsem se probudil,

tehdy, kdy jedině žiju.

Poustevník se ze mě stal,

ženu ctím jako ideál,

a tak mi musíš prominout,

že tě vidím skrze.

Ty hledáš život, hltáš doušky duše,

já jsem navždy tvůj,

jen, prosím, nenuť mě k činu,

tolik mi trvalo, než jsem ho opustil

bez výčitek, schoulený, spokojený v beznaději.

Stálo mě to život, když naznačilas: promiň,

získal jsem ale sebe jako studnu,

jsem jako po obvodu, vše propadává dolů

a já to někdy na dně najdu, šátrám

rukama fantazie po ztraceném.

Jsem poustevníkem a jsem jím rád;

jsem já a tam kde povinnost není,

přesto leptá stěny zevnitř,

tak mi, prosím, odpusť, že vyvolávám tvého ducha,

tlačí mě na prsou a žádá si dialog –

dialektiku však neuznávám, je pouze dichotomie.

Sbohem tolikrát již řečeno, že změnilo se v pozdrav,

tak tedy vítej, malý námořníku, běž do svého pokoje,

koupil jsem ti nové hračky.