Kapitola 6 - Smíření

Smíření

Milada dělala vše proto, aby Tomáše našla, a to déle než bývalo obvyklé, byť na konci v tom již byla sama. Dokonce několikrát navštívila Matouše, ze kterého dočasně udělali vedoucího půlsměny, protože by asi nebyl schopen těžké práce a také bylo třeba, aby měl maximum času na schůzky s Miladou, která, poněvadž Tomáše velmi dobře znala a byla vystudovaná psycholožka, byla shledána za nejvhodnější pro hledání možného směru Tomášova útěku - to samozřejmě prosadila sama.

Po několika schůzkách výborně poznala i Matouše a ke konci, ve zmiňované době, kdy už jen sama pátrání nevzdávala, se vlastně snažila také něco zjistit o případu, pro který byl Matouš ve vězení. Teprve teď pevně uvěřila v Matoušovu nevinu; ač byla skvělá psycholožka, nebyla si dosud jistá, zda Tomáš skutečně říká úplnou pravdu a ona profesionálka, která Tomáše vyslýchala, byla přesvědčena, že lhal. Teď už se Miladě Tomášův obraz složil dohromady a ona pochopila, proč utekl a snad aspoň kouskem své optimistické mysli věřila, že žije a opravdu je někde schovaný. Nebylo však v Miladiných možnostech, aby se snažila vyřešit vraždu Daniely Tréglové.

Když vedení věznice usoudilo, že by Matouš měl být schopen normální práce, přeřadili ho zpět na manuální práci. Dosud Matouš pracoval tak, aby se zbytečně nepředřel, ale teď už mu na ničem nezáleželo a začal v práci utápět svůj žal; jestliže dosud platil za spolehlivého pracovníka, nyní již byl tak ceněný, že dostával i o něco více volna, aby byl udržen ve formě. Když už Matouš neměl syna, se kterým by se scházel, začal se docela pravidelně vídat s Miladou, od níž alespoň dostal nějaké informace o dění venku.

20. srpna 1993 dostal Matouš Trégl dopis. Byl to první dopis pro něj od synova zmizení - kromě Tomáše mu nikdo žádný dopis neposlal. Dopisy se rozdávaly spolu s jídlem - vedení postupně došlo k tomu, že se tím ušetří nejvíc práce - každý se prostě před jídlem podíval, zda mu něco nepřišlo a u výdeje si o dopis řekl. Občas se někdo zapomněl podívat a takovým byl zbylý dopis jednoduše předán po vydání jídla.

Matouš nečekal žádné psaní a vůbec ho nenapadlo podívat se na seznam. Překvapilo ho, když se od výdejního pultu ozvalo:

,,Matouš Trégl tady má dopis!”

Matouš se pro dopis pomalu vydal, neslibuje si od něj vůbec nic. Cestou ke stolu se na něj sotva podíval, ale posadiv se, přece se nad ním zamyslel. Adresa byla napsána hůlkobým písmem a už to Matouše zaujalo - byl to úplně stejný styl, jaký používal Tomáš. Na razítku stálo Choceň 19.8.1993. Teď už ani sám Matouš nevěděl, co si o dopisu myslet; jen ho musel rychle otevřít.

Ahoj tati.

Odjel jsem a nemůžu Ti napsat kam, nehledej mě, nenajdeš mě. Mám se dobře, jsem dobře zajištěn. Původně jsem chtěl být v Praze a zjistit, jak to tenkrát bylo, ale nějak jsem to nedomyslel, a tak jsem tam, kde jsem.

Pošli potom tenhle dopis také do dětského domova, na jméno Milada Planá, to je naše ředitelka, ať ví, že jsem v pohodě. Ať ho taky ukáže Markovi, se kterým jsem byl na pokoji.

Doufám, že se to dá ve vězení vydržet, teď se dlouho neuvidíme, ale pořád na tebe myslím.

Tetě Míle bych chtěl poděkovat za všechno, co pro nás v domově udělala, doufám, že jí nikdo nedělá moc velké problémy.

Na Marka si také každý den vzpomenu, snad se spolu ještě někdy uvidíme.

Zatím se všichni mějte dobře.

Zdraví vás

Tomáš