Brodce 1.část

     Tak už to píšu podruhé a myslím, že to nebude tak dobré, jako ta první verze. Cosi jsem tam zmáčkla a celé se to vymazalo. A tak se začínám přiklánět k názoru, že když se něco píše na papír, pokud to nevyhodím, je to stálé. Ale nešť, zkusím to ještě jednou.

      Původně jsem chtěla přiblížit tuto dědinku podle informací nalezených v počítači, ale není o tom žádný podrobný popis, jen odkaz, že Brodce byly přiřazeny k Opatovicím a že leží mezi Třebíčí a Jihlavou. A já se k nim musím ještě vrátit, neboť to byly prázdniny mého mládí a později i mládí mých dětí.

      Neměla jsem babičku, ke které bych mohla jezdit na prázdniny, i když jsem zažila babičky obě. Ta první, tatínkova maminka žila v Praze a viděla jsem jí všeho všudy asi třikrát. Po prvé asi v šesti letech, kdy celá naše první třída se zúčastnila Československé spartakiády v Praze. Je to k nevíře, ale stále vidím naše úbory, bílé halenky, červené sukénky, bílé ponožky, boty…??? A červenou krychli. Tu mi dělal tatínek. Bydleli jsme  s tatínkem týden u babičky v Břevnově. Dokonce si stále ještě pamatuji  jejich celou adresu. Praha Břevnov, Šlikova 24. Pražský dědeček byl důstojník ve výslužbě a babička byla dáma, která mívala paní pro pomoc v domácnosti, bydleli v Kroměříži v kasárnách a odpoledne se paničky oficírů bavily hraním karet. Moje maminka vždycky zlostně odfrkla a řekla: „Taková, ta mi nepřekročí práh domu! Místo aby se řádně starala o rodinu (můj tatínek měl ještě dvě sestry), chodí po kavárnách, nebo hraje karty. Měla by se stydět!“ A taky je pravda, že vždy, když došlo k slovním půtkám mých rodičů a na přetřes přišla tatínkova maminka, bylo z toho hodně zlé krve. Jinak se moji rodiče nepřeli a s oblibou říkali: „ V dobrém manželství jsou hádky obyčejně kvůli dětem, jinak ne.“ Teprve v dospělosti mně maminka občas řekla: „ty seš celá pražská babička, jen bys hrála karty a furt někde lítal.“ Měla pravdu, karty hraji ráda do dnes a pokud mně nohy běhaly jako srnka, ráda jsem všemožně vymetala. Ale zpět k těm Brodcům.

     Do Brodců se jezdilo na etapy. Parta, která tam už byla odjížděla kolem desáté a ranní autobus přivážel nové zájemce o pobyt. V dobách mého dětství rostlo v lesích kolem tábora nepřeberné množství hub a moji rodiče byli jejich velkými znalci. Po nich jsem toto privilegium přebrala já, i když v dnešní době je to úplně o něčem jiném. A tak vždy před odjezdem domů jsme si přivstali a skočili si do lesa „k bedně“ pro pár hříbků, kuřátek, bedlí, růžovek, křemenáčů, holubinek a bůh ví čeho ještě. Ta bedna tam skutečně byla, na cestě, pro potřeby dřevařů. V deset hodin byl na konci Brodců  vždy velký mumraj, ti co odjížděli referovali svým známým zážitky ze svého pobytu a ti co přijížděli sháněli svá děcka a určovali, co kdo ponese, neboť do tábora to bylo dobrou půlhodinu svižné chůze. Měli jsme vždy tendence po anglicku zmizet, ale málokomu se to podařilo, neboť hlavy rodin byly ve svých požadavcích nesmlouvaví. A že bychom šli k táboru moc svižně se taky nedá říct,dnes, když zavřu oči, vidím ten roztažený průvod lidí vlekoucích bagáž, rance, tašky, děcka, nafukovačky, kytary, vozembouch, housle, ešusy a všechno možné potřebné k tábornickému životu. Jako kdybychom osídlovali nedotčenou, zaslíbenou zemi. Zavřu oči a jsem tam.

Cesta se vinula kolem dolního rybníka,  v jehož polovině byl pionýrský tábor. Strážní věže, před vstupem do tábora šraňky, dlouhý dřevěný barák pro menší děti a stany, pro ty odrostlé. Na stožáru československá vlajka. Pravá strana cesty byla lemovaná ušlapanou trávou nesčetných dětských nožiček, která přecházela pozvolna do rybníka s krásně písečným dnem Pravá strana rybníka byla lemována hradbou lesa, tu zachmuřeného blížícím se šerem, či prozářeného příslibem slunečného, teplého dne.

My jsme pokračovali dál, do lesa, s vonným jehličím, spoustou napadaných šišek a nápadně posplétanými kořeny, které vystupovaly z měkkého podkladu, jako dílo uměleckého kováře.

Na konci lesní cesty jsme vystoupili na začátek louky, s částečně zastřeným výhledem na tábor. Každý nedočkavě zrychlil a přes dřevěný můstek jsme pokračovali přes louku do tábora. Pokud bylo krásné horké léto, tak suchou nohou, pokud pršelo, louka byla nasáklá vodou jako školní houba. Dospělí se zouvali, my děti jsem spoléhaly na křídla své nedočkavosti a tryskem jsme probíhaly  přes mokrá místa. Letmý pohled někdy uklidňoval selský rozum o stavu terénu, aby se pak nelítostně vysmíval naší hlouposti, když jsme se začali čvachtavě brodit na druhou stranu. Prvním úkonem velitele tábora bylo rozdělení jednotlivých stanů příslušným rodinám. Každoroční návštěvníci dostávali přidělené stany, které užívali v minulých létech, nováčci po domluvě ty ostatní.

     A teď trochu odbočím. Jako první přijížděli ve dvou týdenních turnusech do tábora žáci

Učňovské elektrotechnické školy. Můj tatínek je učil topografii a základům přežití v lese a také vedl ranní rozcvičky. Vždy v sedm hodin vylezl ze stanu v modrých štráfkovaných trenýrkách, které mu šila moje maminka do foroty a bílém vasilku. Zapískal na píšťalku a hrozivě zařval: „Náááástup na rozcvičku, svižně, svižně!!!“ A že panečku uměl řvát. Příkladně, když mně vysvětloval matiku  typu:  – „vlak A vyjel ze stanice Brno rychlostí 60 km za hodinu a vlak B vyjel ze stanice Praha rychlostí 120 km za hodinu, kde a kdy se potkaly?“ Ačkoliv byla matika mým nejoblíbenějším předmětem, tak to nevím dodnes.

Bohužel. Kromě toho uměl taky příšerně chrápat a když se jednomu nepodařilo hned usnout, nepomohla ani peřina na ucho, ani vata do uší. Vůbec nechápu mojí maminku, dokud spolu spali, že to vydržela celý život. A byli manžele myslím že přes padesát let. Pamatuji si, že nejprve mlaskala, což pomohlo na chvilinku a pak s ním zatřepala. To obyčejně vyletěl jako čert ze škatulky a velice rozčileně a hlavně hlasitě začal hulákat: „Co je? Co se stalo?  Ale…

Nic, nic, jen hrozně chrápeš. Otoč se, vzbudíš celý barák!“ Neartikulovaně zavrčel, otočil se a po chvilce nasadil v jiné tónině. V Brodcích to bylo to samé, v bledě zeleném. A v tom lesním tichu a v tom malém stanu se to náramně pěkně rozléhalo a vyjímalo. Můj tatínek byl silný chasník a podle síly chrápání to bylo jasné celému táboru. Však si ho také dobíral jeho kamarád, který dělal mistra v učilišti. Když náhodou ubral na intenzitě, nebo zcela vzácně spal potichu, říkával pan Veselský mé mamince:“Poslouchej Máňo, není ten Vojta ve vexlu, že je tak potichu? Nebo jsi ho v noci přidusila polštářkem?“ Kde je jim dneska konec? Oba trempujou někde v nebeských lesích, zaujati krásou nedotčené přírody. Se všemi, kteří je na jejich životní pouti provázeli, lidé i zvířata.

A tak zapískal a za hodnou chvíli se začalo ozývat první bouchání dvířek od stanu a stádo rozcuchaných a rozespalých děcek se s hlubokým nesouhlasem  v očích a za hlasitého remcání dobývalo ven. Děda, pardon, tatínek potom za hlasitého popiskování a v poklusu odvedl žáky na louku za stany a začal s ranní rozcvičkou. Po půlhodině vzdychání, hekání, nadávání, zevlování a brblání táhle zapískal a vyzval děcka: „A teď trapem k první borovici a zpátky a pak se běžte umýt!“

Když jsem byla malá holka, považovala jsem to na rozdíl od těch žáků, za perfektní vstup do nového dne. Rovněž o několik let později moje děcka. Ale největší zážitek to pro nás byl v dobách, kdy do Československa přišli první Vietnamští studenti a taky začali do Brodců jezdit. Ale o tom zase příště.