Arché

……ARCHÉ……

I.zpěv

Klidné mé tišiny sných krajů nádherných

ruší mi paprsku vábného zář,

nutí mne odejít do šířin tajemných,

ty patří mé mysli a nemají tvář.

Tu v hlubinách místa lesk blyští se hladiny,

v níž mísí se obrazy našeho žití,

vše jsou to symboly, hra s myšlenkou se stíny,

neznačí peklo, jen nádhera svítí.

Všude se rozléhá líbezné šeptání,

šeptání té, jež všemu tu vládne,

a slova její mi v uších vyzvání,

slyším je stále, jsou přímé a vlídné:

„Tvůj umrlý osud mne hluboce zajímá,

tvé bezcílné bloudění je bolestně dojemné,

žalostný hrot ti tvé srdce protíná,

rada má zní -  Tak nestůj a hledej mne!“

Tak pod chtíčem poznání své bujaré touhy,

jíž slovutným základem jest života nádhera,

nořím se do hlubin obrazů jezera…

[ já - ten  hlupák a mizera… ]

II.zpěv

Jsme jako struny, co napětí nemění,

každičká vydává svůj vlastní tón,

najdou se dvě a zaznívá souznění,

nádherný zvuk, jak věčnosti zvon.

Proč strunou jsem nehezkou?

Jen slzy, vzdech a duše se stydí,

hledám svůj smysl, důvěru pozemskou,

vyludím tóny, neb s odstínem šedi.

K takovým tónům se druhý nenajde…

…to jistě ne…

A šepot zní: „Tak hledej mne!“

Snad slepé a marné je moje hledání,

chci vidět její krás skvoucí tvář,

září z ní cit a života poznání,

co spatřím jest pravda - já nejsem lhář. 

Vidím, že pro mnohé je pouhým kořením,

jímž život svůj si pro radost zpestří,

bledavý chtíč, ten rozhodně necítím,

třeb je to chyba, třeb mi to patří.

Pro mne je vodou, základem života,

zrakem kde pohlédneš, tam jí je dosti,

kolem mne písek, písku tu potopa,

bloudím zde po poušti - poušti nepřitažlivosti.

V samotě místa,tam oáza nevzejde

…to jistě ne…

A v ovzduší šepot zní: „Tak hledej mne!“

Snad slepé a marné je moje hledání,

chci vidět její krás skvoucí tvář,

září z ní cit a života poznání,

co spatřím jest pravda - já nejsem lhář.

Ona je strom a my jsme ptáci,

my v páru kolem létáme

a v pestrosti dne i temnu noci

na její větve sedáme.

U kořenů stromu, já v klidu stojím,

stojím tu sám, křídla mám zkrnělá,

život či smrt - toho se nebojím,

jen vzletět to chci, co chudák já nadělám.

Do koruny stromů smějí jen letci,

ptáky, ty žebráky smrt v samotě nemine

…to jistě ne…

a z koruny šepot zní: „Tak hledej mne!“

Snad slepé a marné je moje hledání,

mívám už chuť svých snů se vzdát,

co zatím jsem viděl, mi zlostný strach nahání,

mnoho mám otázek, tak budu se ptát!

III.zpěv

Poraď mi vládkyně, jsi blíž lidské důvěry,

co napraví trápení skleslého srdce.

Snad kdyby oči mé tváře tvé spatřily…

Ukaž se! Odpověz! Prosím tě. Zjev se!

Všude se pojednou zastavil čas

a zdáli promlouvá šepotu hlas:

„Milence cit, ať vystoupí Ven,

 luzný tvůj žal mění cest osudu,

 ješitná čest v skromnosti obalu

              ničí tvůj sen

       a nechce tvou svobodu!“

Jako v té radě bylo co skryté.

Začátek bez konce?

Spolu jsou vryté.

28.10.2000