Hlaváček

Skutečně se to tak nějak odhrálo a Milouš měl nakonec kamaráda - Gustu, na jehož porážce se tenkrát sešlo půl ulice. I dva pčíslušníci VB tam tehy byli ...:)

Hlaváček

Bylo to už před mnoha lety, když jsem ho potkal.

Kráčel tak, jak kráčí starší muž obutý do gumových galoší, které jsou větší tak o čtyři čísla.

Trochu předkloněný, jakoby něco stále hledal na zemi před sebou. Jeho  pátravý pohled stále a stále bloudil po okolí a nevšímavě se otřel i o moji maličkost. Jeho krok v těch botkách byl něco mezi sešoupnutím se a sehnutím po banánové slupce, kterou chce sebrat a začínajícím pádem vzad.

Zamrazilo mne.

Toho člověka už jsem někde musel vidět.

Byl mi povědomý od  prvního pohledu a přitom tak neznámý. Díval jsem se na něj znovu a znovu, a přitom z reproduktoru nad prodejnou ojetých cédéček zněla jedna z líbivých a evokujících melodií Franty Nedvěda.

Chůze toho chlapa byla nenapodobitelná a v mé mysli vytanula vzpomínka na bývalého souseda Hlaváčka. Není už mezi námi a pěknou řádku a zcela jistě pěknou řádku let tam nahoře chodí tou svou houpavou chůzí, s tělem předkloněným jakoby shlížel k nám dolů.

Ten chlap odkráčel a na místě zůstala jen vzpomínka na to, na co už jsem dávno zapomněl. Ta vzpomínka přišla vskutku neobyčejně, tak jak už vzpomínky přicházejí.

Ohrada z dřevěných kůlů a v té ohradě vepři. Tučná zvířata radostí chrochtala a kvičela, když nás tenkrát viděla. Muselo to tak být, protože vždy dostala něco dobrého, a tak nám byla i přátelsky nakloněna.

Jenomže tomu živočišnému přátelství nebylo souzeno dlouhého trvání, neboť od slov k činům není nikdy na vesnici daleko. Stejně tak jako padla dobrota pro vepře do ohrady, padlo mezi námi rozhodnutí, že ti vepříci nám naši dobrotu oplatí.

Vylézt na ohradu, přidržet se a skočit…

… a přistát rovnou na hřbetu toho nebohého tvora, který vyděšen neznámou zátěží pádí na druhou stranu ohrady jen proto, aby se opřel o kůly ve snaze zbavit se té zátěže. A stejným kvapíkem pádit na jiné místo, aby se na  tom místě své zátěže zbavil do toho, co tam on a jeho druhové při svém vyprazdňování zanechali. 

Ostatní skokani na ohradě vlivem vzniknuvšího zmatku v houfu vepřů popadali mezi ně - do toho kluzkého a zapáchajícího „velkého lejna“. A bylo to zrovna v okamžiku, kdy Hlaváčka, pečovatele vepřů,  aktivoval hlasitý kvikot a hluk z ohrady. Jeho velký bič, kterým mával nejen nad hlavou skutečně mistrně hovořil sám za sebe. Ostatně jeho účinky už někteří z nás pocítili nejen na zádech,  ale i o kousek níže a proto byl nejjistější útěk vrátky od ohrady s nezbytným šlehnutím bičíku pro toho, kdo nestíhal.

Byly to tehdy krásné časy.

„Hele, víš koho jsem nedávno potkal?“ povídám Pepovi, kamarádovi z dětství, se kterým jsem se potkal ve městě.

„Tedy šel přesně jako Hlaváček – ten od těch prasat. Ten s tím bičem - jak tě tenkrát přetáhl.“ , připomněl jsem mu.

 „Hele…můj táta má prase taky….“, zajiskřilo po chvíli přemýšlení Pepovi  v očích zřejmě s neodbytnou představou toho, že neprožil ještě ve svém životě všechna dobrodružství a  že byl v mládí o něco ochuzen. Ale zcela určitě to bylo také tím, že se s něčím musí vytáhnout před svým potomkem, což on dělal skutečně rád.

„V sobotu jedu za fotrem na vesnici a beru sebou synátora. Tak to můžem vyzkoušet znovu. Máš čas?“

„Potřebuju se odreagovat “ , dodal.

Nedokázal jsem si Pepu, jako programátora a odborníka na záležitosti kolem IT představit, jak sedí na vepři.

Tak tohle jsem si nemohl nechat ujít stejně tak, jako to, když jsme nedávno spolu lezli po půlnoci žebříkem do okna ložnice kamaráda Čudly a žádali probuzenou paní Čudlovou, aby Čudlu pustila s námi.

V sobotu Pepa přijel s velkou taškou a se synem, který byl na tu událost natěšený víc, jak na vánoční dárky.

„ Dědóóó´…táta bude jezdit na Miloušovi“, křičel běžící synek Pepy okamžitě.

Milouš – tak se ten vepř totiž jmenoval, ale všichni kolem věděli, že mu dědek říká ve skutečnosti Jakeši. To ale děda taktně vnukovi zamlčel, tedy - že se vepřík jmenuje po jednom státníkovi.

„ Tvůj tátá nedostane nikdy rozum!“ zavvrtěl děda hlavou a mávl rukou směrem k Pepovi, již oblečenému do kombinézy, která měla velký znak jeho firmy pod kterým byl text „…s námi jste v bezpečí...“

 Za několik okamžiků jsme všichni viděli, že jízda dospělého na čuníku  není to pravé ořechové.  Milouš byl asi potomkem toho bájného divokého kance Bivoje a v žilách mu musela kolovat krev dávných nezmutovaných potomků. Měl jsem dokonce dojem, že otec Pepy, vášnivý čtenář Mayovek tomu svému milovanému vepři ve svých volných chvilkách předčítal vybrané pasáže o kovbojích nasedajících na své koně. Vepřík se totiž již při zvednuté noze Pepy s moudrostí egyptského vezíra dal na útěk.

Marně.

Pepa totiž vytáhl kus mrkve, kterou prý Milouš rád a jakmile se do ní zakousl, Pepa mu sedl na hřbet.

Ty dva skoky kvičícího vepříka se zřejmě nedaly vydržet. Pepa se vší silou držel za uši sádelnatého svalovce, nohama se odpichoval od země, ale pak to zvíře raději objal kolem krku. Hned na první pohled bylo ale vidět, že Milouš  jeho láskyplné objetí neopětoval a beznadějným divokým klusem kolem malého výběhu se snažil schovat do svého chlívku, u kterého mu Pepy otec z jistě úsporných důvodů udělal dvířka tak akorát…ani široká, ani vysoká.

Těžko se opouští hřbet neosedlaného prchajícího vepře, když mu ležíte na zádech. Ale ještě hůře se opouští takovéto láskyplné objetí, když tomu brání prkno, které vše ukončí silným úderem do čela.

„Koukám, že zabíjíte Milouše sousede, co? Jen aby se to nedomákli policajti !“ s širokým úsměvem komentoval přes plot celé dění zvědavý soused, kterého zaujal kvikot, hluk z ohrádky vepříka a ležící Pepa před prasečím chlívkem.

 

---