5 29.01.2012 21:43:17 STVN KRITIK

29.01.2012  21:43:17  STVN  KRITIK 
MUSIM   RICT,  ZE  JSEM  SE  ANI  U  JEDNOHO  TVEHO  DILA  NECHYT.  JSEM  TOTALNE  ZTRACEN.  O  CO  JDE?




Na zadanou otázku jsem tazateli na Písmáku.cz ihned poslal odpověď přesně v tomto znění: No, určitě to nejsou esemesky, na které je zdejší obecenstvo zvyklé zejména. Nejspíš se jedná o cosi jako rozehrané parafráze Wittgensteinových citátů – tedy taky zkoumání/investigations svého druhu. Takové předběžné rozmýšlení i případně vzniknuvší vata, pokud, k doplnění literárního scénáře hraného filmu s Meg Ryan v hlavní roli. Tedy nic intelektuálně zásadního... Cosi ovšem v téhle domorodině děláno poprvé.
Odpověď bych po zhruba 2 týdnech doplnil pouze variantami tenkrát použitého slova rozehrané: rozehratelné, rozehrávané...

11. Pomysli na nářadí v nějaké skříňce s nářadím: je tu kladivo, kleště, pilka, šroubovák, metr, nádoba na klih, klih, hřebíky a šrouby. – Jak rozdílné jsou funkce těchto předmětů, tak rozdílné jsou funkce slov. (A podobnosti existují tu i tam.)
Co nás ovšem mate, je stejnost jejich zjevu, když se se slovy setkáváme jako s tím, co je k nám promlouváno, nebo v písmě a tisku. Neboť jejich použití nevyvstává před námi tak zřetelně. Zvláště ne, když filozofujeme!

Příběh, jemuž ne každý bude rozumět, začínám vyprávět ze tmy s časným letním ránem.
V polotmě svítání skupina vojáků v amerických pěšáckých kombinézách, v bílých helmách a s bílými pásky s písmeny MP na rukávech, postává kolem dvou zajatců v uválených italských uniformách.
Poněvadž se ve filmu ještě, nejméně, jednou objeví, dejme těm dvěma ustrašeným třicátníkům sedícím na zemi jména. Pietro. A druhému Paolo.
Vždyť je to zrovna Paolo, který celou dobu gestikuluje ke strážným o cigaretu.

Jitřní scéna na italském letišti americké základny v městě Foggia těsně před úsvitem dne 7. července 1944 pokračuje opodál skupinou mechaniků v overalech, kteří dotírají bílá písmena napsaná podélně za špicí trupu letadla bombardéru flying fortress Boeing B 17 G.
Z úvodní okolní tmy se odjezdem a panoramou postupně objeví od původně viděného slova MAN celý zcela jinak srozumitelný bílý nápis GERMANY.

Na nějž o nějakou tu hodinu později již za světla zálibně z povzdálí pohlíží i 10 mužů posádky bezprostředně připravené k bojovému letu.
Ve světle modřistých kombinézách barvy oblohy dosytosti napité kyslíkem. Přes ramena nebo na zádech už jsou naloženi baťohy složených padáků, rozvinutí jejichž bílých mráčků si v příštích hodinách přejí úplně ze všeho co nejméně.
– Jo, nevypadá to takhle špatně, – aby přišel na jiné myšlenky, pronese radši jeden z nich.
– Už vidím toho nácka, který to nahoře uvidí, jak zůstane v šoku, – předvádí jiný šilhání.
– Střílet do vlastního koše, tak to si bude muset chvilku promyslet. –
– A tenhle odklad bude stačit, abychom si zachránili životy, že, Bille, – obrátí se pilot Ray, který bude za pár hodin mým otcem zajat, na zadního střelce W. J. Macka, který naopak kdesi na Moravě dopadne jediný z nich na zem uvnitř vraku, už mrtvý nahoře náboji vystřílenými z kulometu německé stíhačky.
– Dostanu ho jako holuba na střelnici, krrrrch, – holedbá se v ještě dobré náladě zadní střelec seržant Mack a hrkavým gestem obou rukou předvádí střelbu kulometem.
– Jen aby si to náhodou nepřečet jako MEG RYAN, – podotkne skepticky jiný z nich.
– Jak to zas myslíš, Willy? –
– Po písmenech se to dá číst jako anagram. Zkus si to! –
– Hele, co to je anagram? –
– Slovo, ve kterém písmena toho původního jsou napřeskáčku. –
Po chvíli soustředěného ticha, kterýsi z nich hlesne: – Fakt. –
– Žádné nepřebývá a žádné nechybí... Meg Ryan. … Em, í... – kvůli vysvětlení kolegům ukazuje prstem a speluje.
Ověřují. Počítají na prstech.
– Meg, to je snad Margaret, že? –
– Jo, Maggie, dívka ulice. –
– Magii sem takhle poránu netahej! Nejseš zrovna čaroděj ze Země Oz, – zasekne nervózně kterýsi jejich zábavu.
– Nějaká kurva, jo? – snaží se křečovitě překonat náhlé mlčení jiný.
– Málo čteš. –
Jejich dalším případným výkladům a hádkám i jiným projevům nervů nadoraz napjatých před bojovým letem rázně zamezí náhle vystřelená zelená světlice, do jejíhož pádu oblohou první pilot Lindbloom pronese: – Tak jdem na to, chlapci! Třebas nás tam nahoře bude chránit nějaká nádherná holka! –
– Nerouhej se, – hlesne kterýsi, řekl bych, že zrovna zadní střelec seržant Mack.
Aby zjednal pořádek, velitel Lindbloom jenom sykne.
Jeden přes druhého tedy bezděčně pohodí záchrannými ranci na zádech a rozejdou se k letadlu.
– Hallo, Meg, – zasalutuje pilot Ray rošťácky a odhodí na cestičku prošlapanou v trávě napůl rozkouřenou cigaretu.

Při pohledu na zbývající délku toho nedopalku jeden ze zajatých Italů opodál jenom vzdychne.
Zatímco druhý je ráznou nadávkou až do posledního leteckého pekla prokleje.

Meg Ryan (* 19. listopadu 1961, Fairfield, Connecticut, USA) rodným jménem Mary Margaret Emily Anne Hyra je americká herečka a producentka.

Mary Margaret Emily Anne Hyra – Meg Ryan – v jejím oficiálním internetovém životopisu se uvádí i ona prototextovost anagramu GERMANY, související válečnou historku, jak i důvod návštěvy Meg Ryan v současném domorodém č(!)esku jsem si již vymyslel zcela sám: o okolnostech příběhu reálné posádky i konce reálné bojové bombardovací mise, která se skončila za zhruba tři hodiny letu rovnou čárou přes moře nad Slováckem, kde jeden z letců z poškozeného bombardéru seskočil tenkrát do polešovické luže zvané Kolébky, zbyly nějaké záznamy v územně souvisejících archivech.
Já si pohrávám s výmyslem, že jedním z členů posádky toho sestřeleného bombardéru tenkrát byl hereččin pozdější dědeček.

Předobraz, reálný válečný americký seržant, doskočil, shodou shod, jen pár desítek metrů nedaleko od kolejiště železniční tratě Krakov - Vídeň, po níž se čtvrtstoletí předtím kodrcával jednoroční dobrovolník desátník Ludwig Wittgensten na jeho stručných dovolenkových cestách do vídeňského rodinného zázemí, a hned po pár dnech na frontu do Haliče zas zase zpět.

Při prvním setkání s tímto příběhem mě zcela uhranula ona rovná linka přes Jaderské moře nad pozdější Jugoslávii, pár desítek kilometrů přes Maďarsko, trasu do katovického Dolního Slezka pak už snad odjakživa znám – ale bylo nutno takto nazvat, prostřednictvím letecké mapy, abych naráz prohlédl, v čem dalším dílčím mi do celého příštího života lhala škola, čím mě jinak zase ku zření světa záměrně amputoval bolševik. 
Nazváním se stáváme vidoucími, prohlédneme z kterési naší dílčí slepoty.
Vylétávali tenkrát o půl osmé a okolo desáté dopolední se už za nimi táhly bílé pásy kondenzovaných par vysoko na modré obloze nad plochami rovné Moravy. Okolo poledne mívávali  odbombardováno a čekaly je necelé tři hodiny cesty zpět...
Kdyby se někdo zajímal, a tedy pojmenoval, zjistí, uvidí, že těch letounů toho dne letělo pospolu několik stovek. V každém sedělo 10 mužů, v 6 střelištích. Létající pevnosti, flying fortress.
Připočtěme zhruba 500 jednomístných stíhaček doprovodu.

Jipijá jéj, jipijá jou, nějak takhle tenkrát lítávala americká 14. Letecká armáda.

Jimi nabídnuta svoboda by mi byla tenkrát jako klukovi za časů Zápotockého tak jednoduše a prostě vzdálenostně blízko, mnohem blíže nežli třeba rychlíkem do Prahy, a nikoli přes Alpy severní Itálie, přes Salcburk a Solnohrad, ale to všechno se nám ve škole nevykládalo a tedy zapíralo, že mi buráceli přímo nad hlavou, a většina mých dávných spolužáků se tohleto radostné evangelium nedozví ani až do konce jejich ukradených životů.
Neprohlédnou v této jednotlivosti, ani v jiných, o které je osud skrze jiné zločince obdobně vražedně připravil.

Nazvání mapou, nazvání jiným prostředkem, pojmenování slovem, určení jménem, souvisejícím slovem, ty jsi hřebík a ty zas šroub, může být v případě lidí zdrojem komplexů, traumat nebo defektů, vzcházejících ze jmen, která jim byly dána, jimiž byli i z nejlepších úminků rodičů pouze opatřeni, ale které/á jim nepřísluší, v nějakém ohledu jim samým později nesedí. Neodpovídají jejich naturelu, stupni živorodosti, a obdobně.
Sotva se člověk narodí, je úředně zaklet, zohýbán v hnátech to téhleté krabice, víceméně funusové truhly, ačkoli v jiné urně by měl mnohem lepší pohodlí, pozorovatel se nato ani nediví oné změně identit skrze slova, frekvenci přezdívek, nicků a přejmenování, s níž se setkáváme například ve svobodném prostředí sítě Internetu. 
Andy Warhol.
Vladimír Iljič Lenin.
Fredy Mercury.
Dubiouslowcheetah z dnešního rána, což je něco o pardálovi.
Atd.

Kladivo, kleště, pilka, šroubovák – jako předměty i názvová slova jsou to na první pohled od sebe odlišitelné entity. Pokud jsme ovšem Číňanem, takový nedokáže dané věci příslušnými slovy označené nazpátek určit, vzájemně je skrze slova od sebe odlišit. Zbývá konkrétní ukázání prstem.
Tomu rozumím.
Co nás ovšem mate, je stejnost jejich zjevu, když se se slovy setkáváme jako s tím, co je k nám promlouváno, nebo v písmě a tisku. Neboť jejich použití nevyvstává před námi tak zřetelně. Zvláště ne, když filozofujeme!
 Předešlému, nasázenému tučně, prozatím ovšem stále ne.

Nepokročím žádnou novou cestou, poněvadž i Wittgenstein kdesi poznamenal obdobné: Slovo je souhrn všech s ním souvisejících mytologií, popřípadě: vší s ním související mytologie.
Pokud tedy vyměníme jedno slovo (například v případě přezdívky) jako nazvání za jiné, při tomtéž označovaném objektu, novým slovem se změní jeho mytologie jako dané původní věci, předmětu.
S novým označením je původně totéž náhle jiné.

Člověk s jiným jménem je jiným člověkem.
John se nerovná Tom.
Na takové záměny bývají i detektivové občas krátcí.
Pojmenovaná Barbucha by mohla být čímsi jiným nežli křtěná Kateřina, pominu-li ještě všechny následné konotace spojené s tímto jménem, známe-li tradici Antonína Dvořáka nebo Williama Shakespeara.
Žádný český jazykovědec, etymolog, dosud nenapsal monografii o jménech přezdívek a alias estébáckých agentů.

Zdejší populace nemá dějiny.

Divák, veden mým scénářem, nejdříve uviděl slovo MAN, člověk, a posléze (ostrým střihem – neboť v čemsi takovém je podstata filmu jako kinematografie) celé správné slovo GERMANY, tedy jméno země, v níž ve zrovna tamté době ono označení člověk mnohé jeho mytologie ztrácelo, nebo je alespoň zaměnilo. A ti, co tenkrát ono červencové ráno do bombardéru nesedali, mu, slovu, letěli jeho původní význam vrátit.
(Ve středověkých ilustracích podobizen evangelistů bývá z nich čtvrtý, Jan, jehož dílo začíná berešitem Na počátku bylo Slovo, a to Slovo..., nahrazován symbolem orla. Anglicky řečeno eagle, když jeden z nich přistál tenkrát na Měsíci, malý krok pro člověka, velký skok pro lidstvo, in God we trust na každém dolárku. A to Slovo bylo u Boha...) 
Jenomže tento dílčí příběh je většině diváků i čtenářů zahlušen oný náhlým zjevením se další celé říše mytologie MEG RYAN, příležitostí s takovou náloží konzumentské senzačnosti, že ono původní odvíjení smyslu je zvědavci zcela pominuto, opuštěno, odběhnuto, související slovo jako významová celost zapomenuto, aby z něj v letmých myslích nezbyl  ani ten záhrobní stín.
Jeden se ani nediví, že jeho všednodenní sousedé žijí zcela bez dějin.   

Snad má na mysli Wittgenstein onu věcnost, nebezpečí, sledujeme-li pouze zápis. Odtržení pouhé jevovosti od podstatnosti, třeba proto Wittgenstein tolik lpí na onom slovu tautologie, které kromě jiného znamená i neustálé vyvozování smyslu ze sebe sama, jisté permanentní ujišťování se, že v úvahách jsme ještě stále nezbloudili od onoho nazývajícího to je to.
Svět je to, co je.
1 Svět je vše, co je zkrátka tak.

Jak však zahrát pimprlaty, co ani rukama nehejbaj a jenom mohou poskakovat po klávesnici (zdroji/stroji slov) noutbuku díky drátku zavedenému do jejich gypsových hlav kolmo sezhora, jak, jak, jak, s takovými štampilemi svého druhu sehrát teátršpíl o wittgensteinovských podstatách slov? 
Náhle jsem začal být zvědav, zdali klasik použil v celé délce jeho, mnou postupně sledované, knihy alespoň jednou slovo (vyjadřující svého způsobu zástupnost) loutka, ti, co obdobně rozebírají Bibli, Knihu knih, to mají snazší, k té alespoň existuje výkladový slovník, konkordance.