U slepé kočičky

Většinou se probouzím tak kolem šesté odpolední, dnes to bylo tuším už v pět, poslední dobou nemůžu spát. V rychlosti si dopřeju něco k snědku a pak už jen cesta smradlavou městskou a noční bar u Slepé kočičky. Majitel se pěkně vyřádil na názvu i na barmankách. Nenávidím ten lacinej obleček a ještě stupidnější mi přijdou ty kočičí ouška, ale je to ta lepší varianta, jak sehnat nějaký peníze.

 Jen otevřu bar, volá majitel, že mám vyhnat všechny hosty, že prej přijde pár gentlemanů. Tyhle typy znám. Chovají se slušně, ale jen co jim odejdou manželky, začne je přímo magicky přitahovat můj vocas a pět minut po tom už si platí druhej tanec na klíně.

 Nahodím úsměv zkušené barmanky a vykopu to stálý zákaznictvo ven na dlažbu. Právě v čas. Za pár minut si to do baru napochoduje banda noblesně oblečených snobů a všichni chtějí pít.  Za tu dobu, co dělám za barem, už mám takovej čuch na lidi. Tihle mi smrděli sotva překročili práh. Navíc věřím na dobrou a špatnou energii v lidech a i když to zní duchařsky, při té špatné vždycky začne blikat žárovka nad vchodem. A když přišli ty lidi, rozblikala se tak, jako by místo baru byla „kočička“ diskotéka.

 Jenže co můžete dělat, když jste ženská s vocasem a kočičíma ušima a ještě k tomu k službám veřejnýmu potěšení. Tak si dál nevšímám všech těch znamení a začnu nosit panáky jeden za druhým.

Za dvě hodiny jsou všichni ti gentlemani v černém vožralí jak českej pepík v hospodě Na růžku. Už se pomalu těším, jak všechny ty nóbl ksichty vykopu na ulici. Žárovka se ale znova zblázní a dveřma si to šine procesí dalších nobles s rakví uprostřed. Dělám jako, že jsem z ničeho nic slepá, protože jsem si dobře všimla, že snad polovina je ozbrojená a hosté jsou najednou podezřele střízliví.

 Když položí rakev a sundají víko, jako by to bylo něco naprosto normálního, je toho na mě už trochu moc. Píšu zprávu šéfovi. Odpověď přijde hned: „Jestli potrebuji noze, pujc jim ty z kuchyne.“  V hrůze sleduju, jak pokračuje pitva. Jen tak pro formu, a abych nezešílela, dolévám průběžně černým, co zůstali sedět u baru, a sleduju, co se děje u stolu. Z toho, co spíš tuším, než vidím, je mi na zvracení.

 V okamžiku, kdy se na stole začnou vršit sáčky s bílým práškem a nebožtík má najednou o dost lehčí břicho, začne mi to všechno docházet. I to, že jsou všichni tak klidní a vůbec si mě nevšímají. Přistoupím na jejich hru, a když jdu kolem stolu, jeden pytlíček mi jakoby náhodou skončí v kapse. Při pohledu do tváře toho, co zbylo ze zesnulého mi bleskne hlavou, že tohle by si asi nikdo jako posmrtný život netypoval. Místo ráje dodávka na heroin. Zajímalo by mě, jestli se na jeho pohřbu farář modlil za lepší fet pro celou rodinu.

 Vracím se na bar a horečně přemýšlím, jak z tohohle místa mého očividného budoucího spočinutí zdrhnout. Hlavně se pořád usmívat, tvrdá výchova za barem mi hraje do karet. Nenápadně se vytratím na záchod pro zaměstnance a pak přes zadní dvůr. Hlídací čokl Amálka je naštěstí dost závislá na zbytcích z „kočičky“ a pozná mě po čuchu. Když přelízám plot, vocas vezme za své. Hned za nimi letí i moje kočičí ouška.

 Když konečně dorazím na hlavní ulici, vypadám stejně jako ty kurvy, co tu postávaj noc co noc. Směny maj volnější a občas si to i užijou. Asi jsou i horší varianty, jak sehnat peníze. Každopádně na gentlemany v černém tu snad nenarazím.