Kapitola 6 - Cesta do Tišnova

Cesta do Tišnova

Tišnovská papírna se nacházela v historicky nejvýznamnější části města - v Předklášteří - a byt naší známé dvojice opodál. No a před domem povědomé auto. S ním ale naše první otázky nesouvisely: Jak dokázat vinu někomu jako je ten ředitel? Kdo nám to bude věřit?

Rozhodli jsme se jít do objektu papírny. Dostat se dovnitř nebyl žádný problém - laxní vrátný vypadal, že ho od oběda nevyruší snad ani rána z děla, natož pak někdo procházející zcela mimo jeho zorné pole - pochopitelně jsem ho nijak dlouho nesledoval, nicméně nikdy nezapomenu na ten pohled na vrátného zažraného do oběda…

Tak jsme byli na dvoře. Nacházelo se tam několik domů - to se dalo čekat, ale hlavní budova byla na první pohled rozeznatelná. Luxusní automobil před domem poukazoval na přítomnost ředitele. Zašli jsme do skladu, abychom se v klidu domluvili, co dál. Přišli jsme na to, že bude nejlepší podívat se, jak se lze dostat do hlavní budovy. Dveře byly na normální zámek a navíc odemčené - nic jiného by stejně nemělo smysl, neboť odtamtut každou chvíli někdo vyšel. Když byl ředitel uvnitř, tak bysme tam stejně nic nezjistili a tak jsme během čekání přemýšleli, co vlasně hledáme. Schovával by snad člověk jako ředitel nějaké důležité věci ve vlastní kanceláři? Asi nic nenajdeme, ani kdybychom šli do jeho bytu, kam by se ovšem asi nedostal ani takový klikař jako já. Nojo - když na to teď myslím, docházím k závěru, že, přes občasnou, avšak ohromnou, smůlu, jsem vlastně veliký klikař.

Jedinné místo, na kterém by se tu asi dalo něco najít, bude byt dvojice. Nebo jejich kancelář(e). Tak jsme se rozhodli, když už jsme byli v papírně, podívat se jestli tu nějakou tu kancelář nemají. Naštěstí jsme se do hlavní budovy dostali bez problémů a na tabuli jsme našli jméno Tomáše Mladého - jednoho z ,,dvojice”. Měl kancelář 112, hned naproti ředitelově. Jak ale zjistit, jestli je někdo uvnitř?

Zaklepal jsem na sto dvanáctku a rychle zdrhnul, pak jsem to ještě párkrát opatrně zopakoval a když pořád nikdo nevycházel, vzal jsem za kliku: zamčeno - takže teď se tam stejně nedostanem. Došlo mi, že mohou nastat akorát dvě možnosti - buď bude někdo uvnitř, nebo bude zamčeno, tak jsem to řekl nahlas a Elenina odpověď mě skutečně udivila:,,Takže musíme počkat, až nastane druhá možnost.”,,Druhá možnost byla zamčení!” odvětil jsem ,,Já vim,” řekla Elena ,,Ale teď je zamčeno!” divil jsem se stále víc té podivuhodné řeči, ale Elen řekla jen ,,Hm” a vytáhla jakési dva kusy drátu.

Za okamžik jsme byli v místnosti, kde pravděpodobně sídlili oba z dvojice - jméno druhého jsem dosud neznal. V kanceláři jsme opatrně prohledali snad všechny skrýše i neskrýše, ale nic jsme nenašli. Zavřeli jsme tedy dveře a zamířili ven. Cestou nás málem nachytal jeden člověk z přízemí, naštěstí z přízemí, ale s vrátným opět nebyl žádný problém. Pak jsme zamířili k domu dvojice, ale protože před domem stále stálo auto, rozhodli jsme se počkat, až odjedou.

Procházeli jsme se po městě a občas se vraceli k domu, jestli se situace nezměnila. Ale když se nezměnila do večera, museli jsme jít hleda místo, kam lze hlavu složit.

Já jsem chtěl začít u hotelů, ale to mi Elen nedovolila. Bylo úplně jasno a noc někde v lese byla podstatně levnější. Tak jsme si koupili nějaký salám a chleba k večeři a vydali se na nejvyšší vrchol nad městem - Květnici ve výšce 469,5 metru nad mořem a vzdálenou takové čtyři kilometry od náměstí. Mě by taková šílenost v životě nenapadla, ale paradoxně jsem se vyspal snad nejlíp ve svém dosavadním životě.

Ráno bylo snad ještě příjemnější, než večer. Byla sice docela kosa, ale šlo to přežít. Přežít ale nešlo to, že se známý bílý Favorit nehnul z místa. Celý den jsme chodili po městě i okolí, až jsme večer opět ulehli pod skoro jasnou oblohu. Počasí už ale tentokrát nechtělo být jen slunečné a bez mráčků, a tak začalo po pár hodinách našeho spánku mírně poprchávat. Byl jsem trochu nevrlý, že jsme raději nešli spát do hotelu, ale po chvíli jsme spatřili pěknou malou jeskyňku. Déšť pomalu zesílil až na průtrž a padal až do ,,oběda” - v úvozovkách, neb jsme žádný neměli, což se dalo spravit jedině cestou do města. Pochopitelně jsme chtěli jít nejdřív do obchodu, jenže po cestě byla i papírna a byt dvojice, před nímž nestálo žádné vozidlo. Já jsem měl hlad a rozhodně jsem neměl chuť na to, na co jí měla Elen dostatek.

Bez problémů jsme vstoupili do domu, zjistiji jsme, že byt je opravdu prázdný, Elen ,,odemkla” a vstoupili jsme.

Byl to malý byteček 2+1 bez většího zabezpečení, ovšem s ohromným bordelem, jaký by musel každého druhého zloděje vyplašit a zahnat na útěk.

Po krátkém hledání jsem objevil útlé desky formátu A5 s cedulkou ,,Alexandr Breichaistol”. Po rychlém prohrabání jsme nic dalšího nenašli, ale tento úlovek se zdál být dosti hodivý. A byl.