Kapitola 7 - Bernard Stránský

 

Bernard Stránský

 

Jen málokdo z nás si dovede představit, co Matouš pociťoval po ty čtyři měsíce, než mu přišel onen naprosto nečekaný dopis. Jak to bylo v té době s Tomášem si snad povíme níže, nyní pokračujme v příběhu Matoušově.

Jednoho zářijového dne, tedy přibližně měsíc potom, co se dověděl, že Tomáš žije, jel Matouš ze šichty vzpomínaje na spoustu věcí. Teď už ho Tomášův osud netrápil, říkal si, že když něco takového napsal čtyři měsíce po svém útěku, snad se má opravdu dobře. Samozřejmě se také nedávno znovu setkal s Miladou. Dnes byl den v měsíci září naprosto běžný, Matouš trochu propadnul vzpomínkám - jak rád by si vyšel do lesů kousek od Prahy, jaké by bylo sledovat v mírném předpodzimním větru barevné stromy v naší krásné krajině. Být cesta o něco delší, snad by mohl i usnout - nikoliv z únavy, ale z toho zasnění.

Když transport zastavil, Matouš se vydal ven - tak jako vždy. Vystupovalo se u vchodu z Táborské ulice; před věznicí zde byla vyhrazena místa ,,jen pro vězeňskou policii”, naproti ulice klesala do podjezdu, a tak proti vratům ani nebyly vstupy domů; pokud však transport zastavil ve druhé polovině vyhrazeného stání, již se vystupovalo proti rampě k ulici Pátého května, u které stála normální zástavba.

Jak Matouš vystoupil, všimnul si, že strážník u vozu vůbec nedává pozor - koukal úplně jinam. Byl to snad pud, snad intuice, něco prostě Matouše přimělo nepozorovaně přeběhnout docela rušnou ulici a ukrýt se za jedním z aut u domů na protější straně. Dveře sousedního domu se zdály být pootevřeny - jaké štěstí v tom pro Matouše bylo! Rychle, ale bezpečně do toho objektu vstoupil. Za dveřmi ležely na zemi klíče od domu a bytu. Matouše ještě napadlo zavřít dveře, pak vzal klíče a zamířil po schodech vzhůru - nezapomínejme, že měl ruce spoutané za zády.

Cestou nikoho nepotkal, zastavil se tedy až u dveří na půdu, kde nebyla velká hrozba setkání s kýmkoliv. Chtěl si alespoň přetáhnout ruce přes hlavu dopředu, ale nešlo mu to; tak se svalil na záda a nyní uspěl. Nohy protáhnul před pouty a tím se stal maličko svobodnějším.

Nyní se Matouš jal zkoušet klíče do jednotlivých zámků. Uspěl ve třetím z pěti pater. Opatrně otočil klíčem v zámku, pak zvolna otevřel.

Chodba byla velmi tmavá, byť nebyly ani tři hodiny; Matouš ji však stihl rychle přehlédnout a zamířit, opatrně zavřev dveře, ke kumbálu nalevo. Byl to skutečně kumbál a Matouš se tam mohl schovat, dokud si sem někdo pro něco nepřijde.

 

Z kumbálu se dalo podle zvuků sledovat dění v sousední kuchyni, na chodbě a přirozeně i na záchodě. Matouš tak vypozoroval, že v bytě budou dva lidé. Devítiletý Libor, asi o patnáct měsíců mladší než Tomáš, a jeho matka Petra, ta byla o čtyři roky starší než Matouš. Z poslechu tedy Matouš zjistil, že se jedná o docela normální rodinu; také zvěděl, že právě Petra ztratila ty klíče za vchodem, protože o tom telefonovala s manželem. Kolem páté hodiny přišel i otec rodiny, Bernard. K rodině Stárských patřila ještě dvanáctiletá Lada, která však dnes přijít neměla.

Matouš chtěl v kumbále vydržet do tmy, docela se bál, aby ho nikdo nenašel, ale neodvažoval se pohybovat po bytě.

Když se setmělo, Matouš se přiblížil ke vstupu do kumbálu a začal se více zajímat o rozložení bytu a děje na chodbě. Naproti kuchyni, od Matouše tedy skoro jen přes chodbu, byl pokoj Liborův; Matouš si jej zvolil a když měl tu možnost, přeběhnul chodbu, vklouznul do vyhlédnuté místnosti, porozhlédl se po ní; byla docela velká a vedle kanape byl stolek s ubrusem skoro až na zem. Ten se Matoušovi hned zalíbil - neměl pod ním sice extra pohodlné ležení a na užší straně již ubrus tak nízko nedosahoval, Matouš však neočekával lépe skryté a zároveň v jeho situaci dostupné místo; rozhodl se tak strávit noc pod stolkem a zítra přes den si rozmyslet, co dál.

*****

Když se Libor vrátil do pokoje, ničeho si nevšimnul; lustr vrhal stín ubrusu tak, že z Matouše nebylo z většiny pokoje vidět vůbec nic. Vše pokračovalo tak, jak si to Matouš přál, až do chvíle, kdy šel Libor definitivně spát. Tehdy se Matoušovi definitivně ulevilo.

V noci nebyla úplná tma; ve městě do bytů vždy proniká nějaké světlo z okolí a ani zde tomu nebylo jinak. Je to zvláštní, ale to světlo spíš dodává místnostem na strašidelnosti; v souvislosti s nějakým divným pocitem tak Libor snad Matouše zahlédl. Asi ano, proč by se jinak díval pod stolek? Jelikož počítal se strašidlem, nedošlo u něj k úleku, když Matouše spatřil.

Víc se lekl Matouš a chytil Libora za ruku, kterou Libor nadzdvihl ubrus.

Na takový krok existují dvě možné reakce, naprosto protikladné; nemůžeme čekat, že by to od Matouše bylo v oné situaci promyšlené, ale nic lepšího asi udělat nemohl; a měl štěstí, i proto, že z jeho dotyku Libor ucítil klid.

,,Neprozraď mě,” řekl tiše Matouš nakloniv se k Liborovi.

Libor si už na Matoušovu přítomnost zvyknul. Z Matouše šel klid a Libor mu snad věřil; mohl ho buď okamžitě prozradit, nebo se s ním dát do tichého hovoru. Zvolil druhou možnost.

,,Kdo jste?” začal.

,,Jsem Matouš Trégl. Utekl jsem z vězení,” řekl Matouš.

,,Za co vás zavřeli?”

,,Za něco, co jsem neudělal.”

,,To se stává. Táta dělá ve vězení.”

Matouše se zmocnil ještě zvláštnější pocit. Je v bytě vězeňského zřízence! Ale co, že je vězeň na něm beztak lze zjistit na první pohled. S Liborem si docela rozuměli a nakonec se Matouš aspoň mohl natáhnout na kraji Liborova pokoje.

*****

Matouše probudilo zazvonění budíku; Libor ho zastavil a Matouš se Libora zeptal:

,,Nemůže sem přijít třeba máma?”

,,Neměla by,” odpověděl Libor.

Sice by bylo bezpečnější se schovat, ale Matouš si prostě jen sednul do rohu pokoje kam ode dveří prakticky nebylo vidět a řekl si, že počká, až všichni odejdou.

Stala se však nečekaná věc. Během toho Matoušova sezení v koutě kdosi otevřel dveře; Matouš se nemohl nikam přemístit, aniž by tím na sebe upozornil.

Do pokoje vstoupila Petra Stránská. Chtěla něco říct, ale zavírajíc dveře si povšimla muže ve vězeňském mundúru a s pouty na rukou sedícího na kraji pokoje. Úlekem vykřikla, načež tu už byl její muž.

Objal svou manželku a současně obrátil zrak na Matouše. Matouš se zatím pomalu postavil.

,,Kdo jste?” zeptal se Bernard.

,,Matouš Trégl,” řekl tiše Matouš, teď už mu bylo jasné, že se rychle vrátí za mříže.

,,Znám vás,” řekl Bernard.

To všechny přítomné překvapilo; všichni najednou ztuhli a čekali, co přijde. Bernard již jen jednou rukou držel Petru přes ramena, jinak byl úplně napřímen. Naprosto klidně pokračoval:

,,Slyšel jsem, že jste utekl.”

,,Ale ty bys ho taky měla znát,” obrátil se Bernard k Petře. ,,Bylas se mnou na jednom jeho soudě.”

,,Máš pravdu!” řekla Petra s úsměvem vzpomněvši si na Matouše. ,,Matouš Trégl, tomu přece zabili ženu a tamti ho pak za to odsoudili!”

,,Přesně tak,” potvrdil Bernard stále stejně klidným hlasem Petřino tvrzení.

,,Hovada justiční…” uzavřela Petra.

Nastalo ticho. Matouš se s úlevou opřel o zeď. To ticho mohl narušit jen Bernard a také to udělal.

,,Nedáte si s náma snídani?” navrhl.

Matouš přijal. Petra Stránská toho dne přišla do práce o něco později, ale to nebylo podezřelé.

*****

Z práce a školy se všichni vrátili rovnou domů, nečekaným návštěvníkem byla překvapena hlavně Lada, která se, spavši u kamarádky, s Matoušem ještě nesetkala.

Bernard Stránský skutečně pracoval ve vězení, avšak nedělal dozorce, byl zpracovávatelem pošty. Petra pracovala na ministerstvu vnitra, ale příliš se tam nesetkávala tajnými informacemi, byť si musela udělat bezpečnostní prověrku; to místo jí sehnal Bernard, ale i předtím dělala ve státní správě, což v Praze není nijak neobvyklé. Obě děti navštěvovaly základní školu.

Bernard se zajímal o mnoho kauz a velmi rád sledoval soudní procesy, pro něž si někdy bral i volno. Od začátku věřil v Matoušovu nevinu, nyní považoval za svou povinnost mu pomoci; vlastně byl rád, že dostal tu možnost. Už po Matoušově nástupu do vězení se mu podařilo zajistit, aby každý, nebo skoro každý, Matoušův dopis dovnitř i ven cenzuroval právě on a kdyby se snad Matouš chtěl pokoušet o domlouvání útěku, možná by riskoval nejen své místo, ale i svou svobodu, aby mu pomohl; je ale pravda, že Matoušovy dopisy by bez problémů procházely rukama všech cenzorů.

Bernard byl sice formálně normálním zaměstnancem, ale měl větší slovo než ostatní - k tomu mu pomáhaly 3 věci: za prvé patřil mezi služebně nejstarší; za druhé si uměl o něco říct; za třetí byl velice inteligentní. Z Matoušových dopisů chtěl Bernard i něco zjistit o Matoušovi a jeho okolí, takže vlastně věděl o všem, co se stalo a četl i Tomášův poslední dopis; i on věřil, že Tomáš žije a ten dopis mu dal skoro až jistotu.

 

Když Bernard odpoledne přišel domů, řekl Matoušovi:

,,Navečer nám někdo přijde říct, že jsi utekl; to se dělá vždycky, aby se dotyčný nemohl skrývat v okolí věznice.”

,,Ale nebudou vám prohledávat byt.”

,,Ne. Pokud jim nenaznačím, že by tu třeba někdo byl.”

,,Jsem rád, že jsem se dostal zrovna k vám, ale taky musíme vymyslet, jak se zbavit tohohle.” Tímhle Matouš samozřejmě myslel pouta, která měl stále na rukou.

,,To jsem zařídil,” řekl mu na to Bernard, ,,zítra dostanem klíč. Požádal jsem jednoho strážce, aby mi půjčil náhradní železa, to se občas dělá a nikomu to není podezřelé. A všechny klíče od pout jsou stejné.”

,,Spíš musíme zařídit, aby Matouš mohl taky někdy ven,” vstoupila do hovoru Petra přisedší před chvílí ke stolu.

,,Tomu musíme dát aspoň měsíc nebo dva, dneska by ho někdo mohl dost lehce poznat,” pravil Bernard.

,,Já ho předělám tak, že ho nikdo nepozná, ale chvíli mi to bude trvat,” řekla Petra.

Tak nějak hovor pokračoval, nakonec se všichni shromáždili u stolu a hlavně Matouš vyprávěl o svém předchozím životě. Bernard se rozhodl, že bude sám pátrat po vrahovi Daniely Tréglové, klíče od bytu Tréglových by měl mít soused, kterému je Matouš dal, aby je prostě pro každý případ někdo měl; pro Bernarda by neměl být problém získat je, neboť měl průkaz věznice a mohl tak tvrdit, že jde byt prohlédnout kvůli pátrání po utekším Matoušovi - policie měla samozřejmě klíče vlastní, ale to bude soused těžko vědět; až Bernard klíče získá, bez problémů si nechá udělat kopii a dostane tak trvalý přístup do Matoušova bytu.

Večerní návštěva zřízence věznice proběhla bez problémů, Bernard ho dobře znal, tak se pozdravili a on odešel k dalším bytům.

---