pojnt of vjú

Ahoj, hrál kdosi na hoboj, a boj – sa či nebojsa to byl, snil, pil. V dáli, zdali malý plamének uvidí, lidí stran, bez zábran, se vydá hejnu supů, pod lupu, všanc tlupu lapků lačných lupů. Trochu se to vymyká? Kde je ta pověstná nevěsta jazyka, rétorika, sestra Erika a Erotika? Původně milostný nápěv chytá zcela jiný nálev. Okurky, chlebové kůrky z hromové hůrky a muchomůrky v láku pro žaludky siláků. Co tím chce básník vyblít? Je to vůbec poéma? Stesk bohéma? Réuma myšlenkových pochodů? Do temných podchodů vydává se mysl, strádá, postrádá smysl, střádá výmysl za přímyslem a Přemyslem se neobírá, neb na ní není za mák masa. Někdo se domák že melasa je sladká a tak jej štěstěna vtělena do jelena vede tam kde končí zadní vrátka. Řiť svůj svět – tak jak ti velí Škoda Auto. Au to to to to to to, to je hovnivál tlačící kuličku z exkrementů. Dekrementů váhy potetovaných vytentovaných potentátů, tátů od rodin, kde splín ničí zhrzené manželky vlastnící jen padělky Norků na rozdíl od milenek, ušetřených nervů z plenek a červů hlodajících podezření, a jejich vzezření jak přestrojení pod nebagrovaným mejk apem, mejk opem, udělej se opicí! S opicí vstáváme, s opicí léháme – to nemóže byt mezi náma v jináči!!! Na to škola nestačí a-by ti tahači odtáhli starosti. Starosti jsou taky potentátové!!! Skáče po papíru kurzor, vzor všeho klidu i vrahounských kamenných dlát. Stačí jen psát. Papír tu není (metr iks)!!! Kde nic není ani chrt nebere králíka skokem, vždyť tímto sokem je pouze plyš, tím spíš si rozmyslíš zda víš co chceš. Pleš se rozrůstá a za chvíli si Tě Ona zavře do skříně. Je to jak na koncertě, v kině, líně beží pás, na pásu po pás nahý chlap, a od pasu dolů jakby smetiště. Tištěných tiskovin, novin a tak, netřeba litovat, vyrostou a zmizí i v krizi se lže jako když stiskne Print. A sprint koleček už vytáčí věneček písmen. Men is kus – proto může být mužem nambrvan z titulních stran. Chápem se lan. Laň to nechápe. Silan to vypere a remingtón vyžehlí. A jsme v suchu (v duchu ale víme, že to k sobje hrajem skvěle a pošlem se do pr a hý). Slehlí košilové hledají manželtky. Roznětky svých dní. Plynošlapy svých otáčkoměrů. Vytáčí je? Naháči se nestydí jít mezi lidi. Povalují se, zewlují a chytají své vlastní ocasy. Kde asi nechali svou njude pláž. Stráž u ní stojí, hlídá, komu stojí čumil opodál. To bych byl nepoznal v tom voji. Zdroji včelích žahadel. Trubači línají. A dělníky jsou pilníkovité. Sukovité Nožičky plné mozolů si pak léčí v Motolu a na molu chytají bronz. Což je slátanina, tedy slitina. A vidina třetího plácku je těší. Tak věší pyly do oblázků plujících po nebi. „Slepí“ žebrají chleby se salámem a šunkou a sýrem a rajčátkem a okurečkem a salátkem a kuřecími kousky housky. Fousky nemyté pět let pak zmastí výživnou slastí. A balasti náplastí žrádla ulpí na ty polévkové pádla plnovousaté. Polovousaté i odtučfousné. A když to zhoustne, tak je z teho tvaroh až za roh letí raroh a faraoh říká: „rarohu leť, ale šetři si pleť...“. Ve vzorníku vzorných chlapců vyprodali všechny s límečkem. A tím blbečkem movité dámy obšťastnovány jsa, zapomínají na pomni... a jiná jha. Mlha halí i belí údolí. Pak už nic nebolí. Může se stát cokoli a rokenroli valí kamení. Nikdo nezmění co se stalo, málo jsi se kál, kal sedá do vína a mamina vaří halušky. Z Dobřušky přijíždí pan Stebélko a chytá se jen sám sebe. Ze – be Te – be be – ze mně! A le – be – Ční nad-očnicové oblouky. Držte si Klobouky sjedeme Valašské skopce. V kobce pak přespíme na přistýlce – není místo, hlásí hrobník. Pomník už taky ošuměl – prostě se očuměl. Měl to být Pýcha našeho hřbitova. A zatím vdova doma háže do kouta utrženého vodovodního kohouta. Proutník je u vrby. A proutí koše-r pro Šer. Ta se vlní v rytmu mamby černé, jež je ovládána růžovou magií popového on-the-groundu. A další rundu platím Já, a Jáson a Agro-Nauti-Lus – první systém orání na dnech oceánů. Kolik lánů najdem pod fonduou. Sýrem smírem ahoj opět. Jdu si hovět k hoboji – ahoj, už je po boji.