Kterak Brutus vyháněl krále na oslavách prvního výročí založení francouzské republiky, část II.

Nazítří se všichni opět sešli na nádvoří a profesor Lasquieu řekl, že celou noc nedělal nic jiného, než že psal scénář a vyzval Fréderika Oliviera, aby přečetl všechny hlavní postavy, které měl za úkol zapsat.

Fréderic si důležitě odkašlal a začal číst:

 “Tyran Superbus…Brutus…Collatinus…Lucretie…a tyranův syn Sextus.”

 “Velmi správně, Oliviere,” pochválil jej profesor, “Rozdělíme si tedy hlavní role.”

Jakmile to řekl, strhl se takový hluk a pokřik, že nebylo slyšet vlastního slova.

Všichni – až na Philippa Guérina – chtěli být totiž Brutus.

“Pane profesore, pane profesore! Já budu ten nejlepší Brutus!” šermoval mu rukou před nosem zběsile Mathieu.

 “Ne!On ne! Já budu lepší!” volá přesvědčeně Francois.

“Ticho! “ překřikoval je Simon, “Já musím být Brutus, protože jsem mu nejpodobnější – dobře víte, že jsem byl tehdy v Konventu a sám jsem…”

Profesor Lasquieu okamžitě použil své těžce vydobyté autority a jedním pokynem je dokázal umravnit. Pokoušel se vysvětlit, že vůbec nezáleží na tom, kdo je přesvědčenější republikán, ale na tom, kdo si umí lépe zapamatovat text a správně a procítěně jej přednést. “A proto se Brutem stane ten, který mi nejkrásněji přednese ten úryvek z divadelní hry, který jsem vám minulý týden  zadal.”

Ten úryvek divadelní hry byl z moliérova Lakomce a protože si všichni mysleli, že se na to v tom oslavovacím zmatku dočista zapomene, nikdo nic samozřejmě neuměl.

 Opravdu nikdo? Ne, nenechme se zmást – Fréderic Olivier ano.

“Chyťte zloděje! Chyťte zloděje! Chyťte vraha! Stráž! Panebože na nebi! Je po mně! Zabili mě! Podřezali mě! Ukradli mi moje peníze! Kdo to mohl být? Kam se vrtnout, abych ho našel? Kam běžet? Kam neběžet? Není tamhle? Nebo tady? Kdo je to? Stůj! Vrať mi mé peníze, padouchu!”

Fréderic, pravda, by se svým přednesem v divadle asi neuspěl, ve snaze co nejvíce svou roli prožít klade důraz i tam, kde to doopravdy není třeba, koulí očima, až příliš piští a k tomu polyká konce slov. Zarputile však pokračuje dál:

“Fuj, to jsem já. Jsem z toho celý tumpachový..už nevím, kdo jsem, ani co dělám. Ach, peníze, penízky, vy moji zlatí drahouškové! Vzali mi vás! Jste pryč, a pryč je má opora, má útěcha, má radost! Pro mne je všemu konec! Nemám už, co bych na tomto světě pohledával! Bez vás nemohu žít! To je hotová věc, prostě nemohu! Umírám, jsem nebožtík, jsem pod drnem…”

“To stačí, Oliviére.” Zarazil jej ve snažení profesor. “Chyby tam byly, ale jsi moc šikovný a velmi jsi se snažil, to jde vidět. Máš u mne jedničku.”

 Poté se rozhlédl po zbytku třídy a jednoho po druhém vybízel, aby předvedli co umí.

Když už však asi poosmé uslyšel :

“Promiňte, prosím, pane profesore, ale já jsem na to asi..nějak..zapomněl..” , zeptal se raději rovnou, jestli to někdo kromě Oliviéra vůbec má připravené a jelikož nikdo takový se zde nevyskytoval, pokýval hlavou a prohlásil:

“Protože jediný Oliviér byl tak pilný a vše nám tu odpřednášel sám, je mi ctí prohlásit jej za Marka Iunia Bruta.”

Není divu, že na něj spolužáci dostali ještě větší vztek než jindy.

"Pcha!" odplivl si Mathieu tak, aby to profesor neviděl, ,,Když žaluje - no dobře. Když podlízá na každým kroku - no dobře. Aťsi je šprt jak je mu libo, ale aby nám vyfoukl takovou bezvadou roli?!"

,,C´est vrai," přitakal Honoré Dubois, ,,Beztak to Lasquieu udělal naschvál! Kdo to kdy viděl, aby jsme se teď, když jsme osvobození od vyučování, učili doma nějakýho lakomce!"

,,Na lucerny s ním!" použil Simon svou obvyklou frázi, otočil se na patě a následován ostatními se vrátil zpátky k profesoru Lasquiemu, který právě uštědřil výchovný pohlavek Damienovi.

Co provedl? To už se Simon nedozvěděl, jisté však bylo, že se Damien Géroux začal okamžitě domáhat spravedlnosti, protože to slovo, za které byl trestán, řeklo jeho dvojče Francois a on se cítil právem uražen.

Po peripetiích s obsazením Bruta šlo všechno celkem hladce, protože profesor Lasquieu vymyslel, že se bude demokraticky hlasovat. Obával se totiž, že pokud by použil stejnou metodu jako předtím, pravděpodobně by musel hrát celé představení Fréderic Oliviére sám.

Hlasovalo se tedy. Roli Collatina, tedy Brutova přítele a manžela zneuctěné Lukrécie, získal bez zaváhání Julien Hérbert, vypravěčem se nestal nikdo jiný než mluvka Arnau Furnier, po delším přesvědčování se se svou rolí tyranova syna Sexta smířil i Mathieu.

První problém přinesl svým dotazem až Bastiaque:

“Pane profesore, prosím, a kdo bude hrát Lukrécii?”

“Bastiaque!Bastiaque!” chopili se toho okamžitě nadšeně jeho spolužáci.

“Ať to dělá Arnau!” ohradil se Bastiaque, “Má nejdelší vlasy!”

“Jóó!” výskl Damien, kterému se to velmi zamlouvalo, protože byl na něj ještě naštvaný, jak se na něj včera vrhnul kvůli zrzavým vlasům.

“A uděláme mu ten..vrkoč!” zatleskal nadšeně Simon.

Nebohého Arnaua přepadaly mrákoty, při představě, jak se s drdůlkem a v šatech coby Lukrécie promenáduje před celou Paříží a tak se vztekle a rázně ohradil, že něco takového udělá leda přes jeho vlastní mrtvolu a navíc je to hloupost, protože nemůže přece hrát vypravěče a Lucrétii zároveň. Ani Julien Hérbert nebyl příliš nadšen představou, že bude mít za manželku Arnaua Furniera..

Tu jej napadl spásný nápad, že by ji mohla hrát jeho malá sestra Julietta. “A nebude mít strach? Nepoplete to?” měl obavy profesor Lasquieu, ale protože se malá Julienova sestra těšila velké oblibě všech jeho spolužáků, nakonec se nechal přemluvit.

“Zbývá nám jedna důležitá role!” zamával profesor rukama nad hlavou, aby opět zjednal klid. “Kdo se hlásí na Tarquinia Superba?”

Nikdo. Nikdo nechtěl být tyranem.

“No tak. Chlapci,” pobízel je profesor “Je to jedna z hlavních rolí..Všichni vědí, že to bude jen jako..Bude vám tleskat celá Paříž..Co třeba ty, Simone?”

“Já?!” vyděsil, se Simon, “Pane profesore, já nechci aby si mě ta celá Paříž pamatovala jako nějakého zlého krále!”

“Já myslím..” pronesl zamyšleně Bastiaque, “Že králem by měl být tady Louis..Je někdo proti?”

“Já jsem proti!” rozčílil se Louis-Maxime Mercrier. “Proč zase já?”

“Protože se jmenuješ Louis, proto!” pokrčil rameny Simon. 

Chudák Louis! Celá Francie jásá nad svou nově nabytou svobodou,neschopného krále Ludvíka XVI si už v lednu vyžádala madamme gilotina a  on se musí jmenovat zrovna po něm. Nu ale uznejte, jak mohl Alexandre Mercrier, už podle jeho příjmení bohatý obchodník s luxusními látkami, před jedenácti lety vědět, že se poměry změní? ,,Můj syn bude Louis, na počest krále Ludvíka!" říkal pokrytecky u dvora, i když doma na zmíněného krále a jeho ministry, kteří nadělali více škody než užitku, nadával téměř denně. (Kdyby pořád ještě někdo nechápal, tak Louis je francouzská obdoba Ludvíka). Protože nikdo ze třídy - až na nějakého vzdáleného Frédericova bratrance - žádného jiného Louise neznal, dělají si z malého podsaditého Mercriera legraci. Nemyslí to nikterak zle, ale když on se ten Louis vždycky tak hrozně rozčílí, že by jeden myslel, že vzteky pukne! Buď začne vztekle kopat kolem sebe, ječí a vrhá se z prudkostí zuřivého psa na všechny okolo nebo se přestane ovládat a rozbije vázu stojící vedle anebo se urazí, nafoukne se jako balón a s nikým ani slova nepromluví. To je nejhorší. To pak třídu přestane bavit ho škárlit, protože z toho nic nekouká.

“Prostě ať král je králem, no ne, klucí?” řekl Mathieu a zvedl ruku, jako že hlasuje pro.

Celé mračnou rukou okamžitě vystřelilo do vzduchu, jako když se napřimuje závora.

“To je nespravedlivý!” durdil se Louis. “Vždycky když je něco s králem, tak jsem to já! Nemůžu za to jak se jmenuju! Neštvěte mě! Třeba ty, Mathieu máš stejný právo být králem jako já!”

“Ne, to nemám Vaše veličenstvo!” poskakuje před ním třídní šašek Mathieu a vysekne mu pukrle “Vy jste královatější než jsem já, ubohý utlačovaný poddaný..!”

Louis zrudl a zakřičel : “Vždyť máme rovnost, ty tupoune! Jen si přečti ústavu, no jen si ji přečti!”

“Tak už ho nechte..” zasáhl Simon a předběhl tím profesora Lasquieua. “Hele ty, my jsme hlasovali a byl jsi demokraticky zvolenej, tak máš být rád.”

“Pěkně zvolen, spíš bych řek že demokraticky odsouzen!” vedl si dál svou Louis a dál si trval na svém, že už má všeho dost, nakvašeně kopl do lavičky jakoby si snad myslel, že může někam uletět a zaječel, že na celé blbé představení kašle, když jsou takoví..

Nebýt to Louis, už by od monsieura Lasquieua schytal pár rákoskou. Profesor však věděl, že se zatvrzelým Louisem nepohne ani párem volů, dokud se neuklidní a tak se raději dal do přemlouvání svých žáků, aby se nějak domluvili, a nedělali naší škole a jemu samotnému, proboha, ostudu.

Nakonec to byl kupodivu Simon, který se ,,obětoval", ale muselo se mu slíbit, že bude v novinách, které vydává Lucienův táta, monsieur Saint-Martin,  napsáno velkými písmeny : “VLASTENEC A REPUBLIKÁN SIMON LÉVESQUE SE S TĚŽKÝM SRDCEM UJME ROLE KRÁLE.”

O polední přestávce byl tento Lucien Saint-Martin – syn známého novináře,tiskaře a vydavatele – poslán s penězi domů, aby nechal osmnáctkrát namnožit scénář a - jak mu neopoměl připomenout Simon - aby vyřídil tátovi jeho vzkaz do novin. Jakmile všichni pojedli a vrátil se Lucien, který rozdal scénář, rozdělil profesor zbývající nevýznamné role - jako příklad uveďme Philippa a jeho veledůležitou roli nosiče křoví - a poté je pustil domů.

,,Svatá prostoto," posteskl si profesor Lasquieu, když se díval na spořádané nacvičování sekundánů na druhé straně dvora, ,,proč mám čím dál více pocit, že mi to direktor udělal naschvál.. "  (pokračování v části III.)