6 INTERMEZZO: MILÁ BARBUCHO

INTERMEZZO: MILÁ BARBUCHO

Pokud snad mímí kdokoli pokračovat i nadále v tvrzení, že, například, špekovou kůži nejde (popřípadě nelze) stříhat manikýrovými nůžkami, tak: snadno. Před chvíli jsem si to ze zcela náhlého popudu tvořivosti zkusil. Moje stříhání předuzeného koncentrovaného vepřového kolagenu se dělo zcela samozřejmě zlehka, naprosto samozřejmě přirozeně, jen ten experimentální materiál jsem si (a dokonce původně ze zcela jiného důvodu, neboť v polévce) zhruba půlhodinu předvařil.

Ve včerejším mailu jsem dívce s rudou hlavou Barbuše naznačil, že bychom se mohli pokusit o cosi, co jsem ihned nazval korespondenční kinematografií, tedy dát pospolu autorsky dohromady v systému víceméně kolchozní spolupráce několik minut (prozatím jen čehosi) – a přihlásit to jako zcela vážně míněný artefakt do přehlídky výtvarného bienále v Cieszynie na polském břehu řeky Olzy.
Řeka sama se česky jmenuje Olše, vzpomeňte si s příležitostí na sochu z písmen v řečišti jiné řeky, Moravy, totéž je zde přímo v městě Těšíně (kde žije polská menšina) v každé ze dvou řečí pojmenováno jinak, přitom název umanutě hájen nacionalisty z jedné i druhé strany. Zde v českém Českém, i za pouhou vodou: v polském městě.
Žiju, tedy mám adresu, zhruba 150 metrů od té řeky, kroků pár, a jsem tak každý den osudem umístěn přímo v centru jazykové hry jako vystřižené z Wittgensteinova pojednání, a tedy nazvání.

Bienále, k účasti na němž jsem byl neformálně pozván předevčírem, se má uskutečnit v půli dubna, na případnou výrobu artefaktu máme tedy s rudohlavou Barbuchou pospolu ještě času dost.

A přitom již toho o příští věci víme!
Máme stanoveno dějiště, tedy klávesnici noutbuku, jeviště pod nohama, místo písmen, z nichž bývají sestavována slova, následně texty, a touto scénou připomínáme a evokujeme (alespoň těm myslivějším) psaní jako proces, i když třeba hned Wittgenstein tak činil rukopisně, inkoustovým perem, jestliže nebudu později usvědčen, že pouhou tužkou. Nedaří se mi totiž vybavit si podobu škrábanců jeho zápisků – které navíc znám jen pouze z tištěných a skenovaných reprodukcí.
Pozadím, kulisou, scény bude obrazovka monitoru, kterou, jako její scénografické možnosti, znám velmi důvěrně z těch nesčetných hodin každodenních obcování: umožňuje projekci fotografií, animací, videí, slejdšou v pozadí hry loutek, dokonce významovou spoluhru různorodých dílčích významových ploch s těmito protagonisty.

Protagonisté. 
Červenovlasá Barbucha slíbila, že je vyrobí: tedy vymačká a uvaří z moduritu, barevně pojedná a oblékne do hadříků, tento slib se týká tří kusů s drátky kolmo z hlav vzhůru v následujících fyziognomicky co nejrealističtějších podobách: světoznámá filmová superstar Meg Ryan, filozof Ludwig Wittgenstein podle fotky z internetu, představitel iluzivních projekcí, dvojník králíka (Wittgensteinovým českým překladatelem označovaným jako Z) i kachny (K) současně, jehož již čtenář zná ze samého úvodu první kapitoly tohoto traktátu pod jménem Duckrabbit. 

Nežli ode jmen a zevních podob protagonistů přímo předejdu k tomu, co budou hrát, jen v ozdobné piruetě, v takovém cosi co baletní arabesce, stručně naznačím, že se k scénické produkci, či reprodukci, nabízejí všechny se Z-K související Wittgensteinovy poznámky ve druhé části jeho FILOZOFICKÝCH ZKOUMÁNÍ, a nikdo tedy nemusí mít obavu, že snad vhodného repertoáru bude mít zrovna tohle panoptikum v jeho nejprvnějších začátcích nedostatek.
„Naopak, přátelé, tento ústav, má možností k reinkarnování na roky!!!“

S takovouto nadějnou vyhlídkou se mohu oddat líčení a stanovování jevovosti onoho pojmenování korespondeční kinematografie, který se mi z říše možných smyslů zcela náhodně on zrovna včera vynořil.
Zásadním předpokladem představou navržené praxe je Internet, a zejména, a proto již zde tolikrát opakovaná, k osobě červená hlava dívky Barbuchy, pokud se v slovu nemýlím, v repertoáru slangu podbíječů kolejnic její jméno barbucha znamená ohromné kladivo.
„Dívka s indiánským jménem Rudé Kladivo, popřípadě Červený Buchar, ne, přátelé, s čímsi takovým ve výbavě ti dva nemohou jejich kolchozní záměr prohrát, to mi snad dřív spadnou při tangu kalhoty!!!“

Na stránkách HK univerzity nelze nikdy najít potřebné informace, v případě našeho oboru to platí dvojnásob, jelikož jej v průběhu našeho studia začali upravovat a různě přesouvat. Jmenuje se to tedy Jazyková a literární kultura, a kupodivu nás ty rozbory a vývoj divadla a filmu učí( ale rozhodně to nebude příliš obsáhlé),protože nikdo vlastně neví, co bychom měli vědět. Tak víme všechno a vlastně nic.

1/ Studentka Barbucha slíbila o víkendu vyrobit loutky.
2/ Já budu zítra pokračovat ve skládání této kapitoly tím způsobem, že do ní vmontuji první zárodky případných scének, která by mohla Barbucha těmi 3 loutkami rozehrát.
3/ Ona tuhle nabídku dramaturgicky zanalyzuje a pošle mi nazpátek pokyny k případné nutné podobě dekorací na monitor jejího noutbuku.
4/ Já je hned pozítří vyrobím a ihned pošlu nazpátek ke konzultaci, přičemž již ihned teď včil zdůrazňuji, že Barbucha musí mezitím pořídit printscreenem formátovou podobu její obrazovky, abychom si sjednotili rozměry vyráběných dekorací.
„Takto připraveni, takhle vybaveni, přátelé, ti dva romantici pak mohou s klidnou myslí vstoupit do vzájemného kolchozu, žádnou překážku na jejich cestě nevidím, ale opravdu ne, a to se přitom koukám do jejich budoucnosti naprosto zavřenýma očima! Vždyť přece k jasnozřivému zření očí netřeba!!!“   

Obdobně navrhuji i zacházet s výsledkem.
Co Barbucha s loutkami natočí, to mi zašle prostřednictvím kteréhosi internetového úložiště.
Já odeberu, uložím do noutbuku, a potom tuhle surovinu vrhnu do střižny, kde s ní budu nakládat podle filmařských pravidel v té mé vůbec nejvyvrhelovatější verzi úvah o obecných kánonech filmovosti, zatímco Barbucha bude paralelně v jejím noutbuku stříhat sametově holčičí verzi svoji. Z téže suroviny, z analogicky zmíněné špekové kůže, nám vzniknou dva zcela jiné vizuální světy, tím jsem si jist, a to je ten zásadní důvod někde v sekci videoartů je na onom připravovaném bienále paralelně vedle sebe vystavit.

Včetně dokumentace jejich vzniku a průběhu jejich výroby – proto (z konceptualistického ohledu) je nutný deník a co nejpodrobnější průběžná fotodokumentace. 

Predikát. Judikát.
Pojď si, holka,
s filmem hrát!

„Ovšem tohle, zaznamenali jste rovněž, takové paranoidně obludné paradigma, přátelé, jak mi autor vysvětlí důvod, proč se sem odněkud vmíchala jakási karetní hra, nebo co vlastně, tak takovéhle syžetové kotrmelce mi moje vyhlášená kritická hlava již poněkolikáté prostě nebere!!! Čehosi tak nebezpečného elemetárnímu principu rozumnosti já se již jen pouhou četbou odmítám dál účastnit!!!“

Na obrazovce noutbuku Světelná show, avi.
Před ní vskočí loutka DUCKRABITTA.
DUCKRABBIT    Dobrý den, dobrý den, to jsem se nejdřív lek, jaký tady bude ticho, a ono ne, děkuji vám všem, přátelé, za potlesk! Jsem prostě šoumen, každý mě zná! Vždyť mám taky něco za sebou! Ptáte se, kolik mi je? Přátelé, však mě znáte! Jsem tak starý, že už si na chvíli vlastního narození naprosto nevzpomenu! Ale bylo to v roce 1899! Je mi 113 let! Jmenuji se DuckRabbit! Pocházím z jedné ze stran knihy německého psychologa Jastrowa! … Vítám vás v mé DuckRabbit´s Show.
Na obrazovce noutbuku obrázek Jastrowovy verze.
To jsem já! Prostě celej já, jak mě všichni znáte! Zleva kačer, zprava králík.
Černobílý gif Duckabbit Tam a zpet.
Zprava králík, zleva kačer. Zleva kalík, zprava kráčer!
Avi Duckrabbit Tam a zpet.
Vítám ve studiu první hosta mé dnešní šou, vítám mezi náma, slavného filozofa pana Ludwiga Wittgensteina! /k Wittgensteinovi/ Plný sil? … Ale nejdříve prosím film, abyste viděli, jak si mně tenkrát tento klasik vlastnoručně nakreslil.
Avi Duckrabbit uvod.
A kdybych se vás, pane filozofe, zeptal „Co to je?“, nebo „Co tady vidíš?“, co byste mi teď na takovou otázku odpověděl.
Na monitoru je teď statický obrázek Witgensteinovy kresby.
WITTGENSTEIN    Na takovou otázku bych určitě odpověděl: „Tak tady vidíš obrázkového zajíce.“ … No a pokud by měl takový zvědavec snad málo, tak bych mu na vysvětlenou ukázal na různé obrázky zajíců, možná i na skutečné zajíce, nebo alespoň vycpané, hovořil bych o životě těchto zvířat... … Na otázku „Co tady vidíš?“ bych už tedy neodpověděl: „Vidím to teď jako obrázkového zajíce.“
Na monitoru se objeví obrázek Wittgensteina s ušima zajíčka z Playboye.
Nebo bych je imitoval.
DUCKRABBIT       No a co byste, pane filozofe, odpověděl na stejnou otázku „Co tady vidíš?“ právě teď. 
WITTGENSTEIN   V žádném případě se nejedná o zajíce, stejně jako v obdobném smyslu o mne. Nejlépe snad bude, když tuto příležitost nazvu slovy Meg Ryan.
DUCKRABBIT       Meg Ryan? Ta herečka? Tak teď vám opravdu nerozumím.
WITTGENSTEIN    Přece nemůžete upřít, že to ve svých časech býval rovněž docela pohledný zajíček.
Na pozadí 1. a 2. obrázek Meg Ryan s ušima zajíčka z Playboye.
Přesto je tu možný stále někdo druhý, kdo by o mně mohl říci: „Vidí ten obrazec jako obrázkového zajíce.“ … A to dokonce i v případě, že bych můj vjem popsal opět slovy i ukázkami. Že bych tuhle hereckou hvězdu v míře mých hereckých možností předváděl. … Musíme být prostě rozhodnuti vnímat stejně tentýž vjem.
DUCKRABBIT       My mne snad, pane filozofe, chcete přesvědčit, že k tomu, abychom viděli, se musíme tak nějak sami v sobě umluvit?
WITTGENSTEIN    Přesně tak. A dokonce si můžeme naše tvrzení ověřit přímo zde, na příkladu Meg Ryan.
DUCKRABBIT       To se opravdu přiznám, že jste mě opravdu překvapil... Cosi takového opravdu ve scénáři napsáno nemáme. Ale pokud to chcete zkusit... Diváci jsou samozřejmě pro... Sledujete přece s nimi moji známou DuckRabbit´s Show.
Na obrazovce noutbuku Světelná show, avi.

Kdo nevěří, malověrný, tomu připomenu, že stejně jako v pracovnách divadelních dramaturgů se obdobně tak v hereckých šatnách traduje, že na jevišti lze sehrát jakýkoli text, a dodává se, že například telefonní seznam.
Inspirován předešlou pověrou, sám jsem se kdysi pokusil s klienty odvykacího centra inscenovat pohybovým scénickým čtením jízdní řád jednoho ranního dělnického vlaku na trati Stod - Plzeň.
Zřizovatelé provozovatelům dotyčného antidrogového zařízení dali tenkrát ihned vybrat: buď já – a nebo suma 80 000 Kč roční dotace na další činnost.
Aby si obojí nelámali zbytečnostmi hlavu, poradil jsem jim (zřizovatelům i provozovatelům) jedno z mravně rozumných východisek: Já jdu pryč. Pro své poučení od té doby vím, jakou mám zhruba cenu; v dolarech, byť uprostřed 60. let kdosi vypočítal, že kdybychom si pořídili nadrobno v drogerii chemické suroviny, z nichž jsme jako těla složeni, bývalo by nás to tenkrát vyšlo na víceméně dolarů 35.
Zatímco lidská duše, jak známo z kteréhosi amerického laboratorního průzkumu, váží zhruba 28 gramů – chemický ekvivalent však zřejmě nemaje.
35 $. 28 g. Tolik k člověku.

Lidské tělo je nejlepší obraz lidské duše.
Ludwig Wittgenstein, FILOZOFICKÁ ZKOUMÁNÍ, strana 225.

Ještě věta k děvčeti, nazývanému mnou Barbucha: www.barbusina-dokumentace.blog.cz – nabídla se, přidala se, proč tak učinila, jak se její snaha rozvíjí, můžete dopříště průběžně sledovat v jejím, k účelu 3 loutek (Duckrabbit, Wittgenstein, Meg Ryan), čerstvě založeném deníku; dokonce se zde i tázat, ptát, ti vůbec nejodvážnější Barbuše s rudou hlavou jí i případně pomáhat.
Ale takových v této zemi nebude... Jejich, zdejších domorodců, vnitřní váha bývá mnohokrát menší nežli těch pouhoulinkých 28 g.
Tolik k loutkám, i člověkům.