Arn Dresko V. Jako Fred

Rozhodně jsem ji nechtěl nasrat nebo ztrapnit, ale byl to prostě jeden z těch dní, kdy si dělám, co se mi zachce, ať už je to sebe větší demence.

Sebral jsem pakl peněz a zavolal si taxíka. Bylo sice teprve něco kolem šestý, ale byli jsme domluvení, že se sejdeme před hotelem, kde se ta šaškárna konala, už v sedm a dovnitř půjdeme společně. Jenže já měl před sebou ještě fůru práce. Musel jsem zajet do půjčovny oděvů pro frak, cylindr a vycházkovou hůl; a do hodinářství pro kapesní hodinky.

Nemoh jsem tomu prostě odolat. Usnul jsem totiž u zapnutý televize, když jsem přijel z města, a zdálo se mi, že jsem na takovým tom černobílým bále, kde maj všichni fraky a cylindry a starší vážení bankéři a vévodové svírají šklebícíma se očima monokly. Ženský měly perlový náhrdelníky, natočený vlasy a celý se třpytily. Hrál big band a já uměl tančit. Klouzal jsem po parketu v rytmu dusajících bicích a řinčících trumpet. Saxofonista někdy jen občas něco prsknul a jindy se urval ze řeťezu. Vzduch v sále byl těžký, prosycený vůní doutníků a cigaret, a sladký od parfémů dam.

Pak jsem procitnul do starýho filmu s Astairem. Nemůžu si pomoct, ale ten chlap má vážně hlavu jak žárovka. Z týhle éry mám nejraděj Audrey Hepburn. Děsně mě bere ta její křehkost a rošťáckej, ale děsně vzešenej, pohled – zvlášť, když kouří cígo a kolem krku má ty perly. Je to otřesně uhozený, ale já z tý fotky vážně umírám.

 

Přijel jsem s půl hodinovým zpožděním. Psal jsem jí, že tam nejspíš nebudu tak docela včas, ale neřekl jí proč. Dovnitř jsem ale nijak nespěchal. Dal jsem si venku ještě cígo. Stál jsem u vchodu v tom fraku a cylindru, pod paží svíral vycházkovou hůl a každýmu, kdo kolem mě šel, jsem musel připadat jako naprostej vůl. Ale já si to užíval a zvedal klobouk na pozdrav a před dámami se ukláněl.

Dokouřil jsem, hodil cígo na zem, šlápnul na něj špičkou boty a švihácky se na ní vytočil směrem dovnitř.

Lobby toho hotelu byla celkem honosná. Mramorový sloupy, pozlacený zábradlí a kliky a tak.

Seděla v křesle, cucala nějakej koktejl a docela jí to slušelo. Měla černý úsporný šaty a nějakej nesmysl kolem krku. Cígo kouřila skoro stejně jako Audrey. Zdála se mi docela otrávená a nasraná z toho čekání.

Vykračoval jsem si k ní jak nějakej prostopášnej anglickej gentleman. Právě pokládala skleničku, když ke mně zvedla oči a strnula. Já si to k ní přišpacíroval, uklonil se a políbil jí ruku.

„Hezký večer přeji a mohu-li, opovážím se poznamenat, že vypadáš nádherně. Nadpozemsky! Étericky!“

„Dost, že jdeš.“

Vytáhnul jsem cibule, podíval se na čas a děsně distingovaně se omluvil, že musela čekat.

Už nebyla tak nabroušená.

„Pojď ty šašku.“ A zavěsila se do mě.

„Potřebuju drink.“

„Snaž se to, prosím tě, nepřehnat. Bude tam spousta pro mě důležitých lidí. Radní a tak podobně.“

„Já ti nevím, kotě. Po tom krabičáku bych si potřeboval pořádně spravit chuť.“

„Tys pil krabicový víno?!“ Tvářila se upřímně zděšeně.

„Měl jsem dneska děsně sentimentální náladu.“

Já jí toho o svým životě nikdy moc neřekl. Když se ptala, čím se živím, řek jsem jí pokaždý něco jinýho, jako že jsem hazardní hráč, drogový dealer, pašerák alkoholu, nájemný vrah nebo gigolo a sňatkový podvodník. Vždycky jsem si vymyslel nějakej příběh, aby to bylo věrohodnější. Něco jako že si mě právě vydržuje jedna ženská, která si přes net objednala vraždu svýho manžela a že já jsem ten assassin a ona to neví a že navíc zároveň dealuju kokain tomu jejímu manželovi, se kterým jsem se seznámil při hraní pokeru v jednom takovým zapadlým skladišti, kde se pančuje pašovanej alkohol.

„A co to máš proboha na sobě?“

„Frak.“

„To vidím, ale proč?“

„Znáš mě…“

„Neznám. Nikdy mi nic neřekneš.“

„No ale teď, kotě, víš, že si na sebe sem tam rád vemu frak.“

„Arne, já vím, že seš jinej, ale to je tak všechno. Kdo si, prosím tě, bere na raut frak?“

 „Tak já ti to řeknu: Jsem výstřední lord. Teda byl bych, kdybych nebyl bastard. Táta, lord, mě uklidil sem, aby nebyl průser doma, na panství. A tohle je pro mě způsob, jak se občas ztotožnit se svým urozeným původem.“

„Výborně. Tak přesně takhle to říkej.“

„Budu. A třeba přihodím i nějaký peprnější historky ze života šlechty.“

Proti nám se ze schodů hrnuly dvě hrany v koženejch sakách a hnaly před sebou nějakýho rádoby společensky oblečenýho frajera. Ten výjev mi naprosto zničil tu moji iluzi nějakýho starosvětsky honosnýho a elegantního večírku. Věděl jsem, do čeho jdu, ale prostě jsem si myslel, že mi vydrží až do chvíle, kdy vstoupíme do toho sálu plnýho papalášů, lobbistů, podnikatelů a hvězd televizních estrád a kabaretů. Vždycky jsem měl děsnou chuť někoho z nich zfackovat a říct mu, ať se probere. Neudělal jsem to jenom z ohledu na její kariéru. Dokonce by se to nejspíš nedostalo ani do bulváru, protože tyhle její pracovní večírky byly pokaždý děsně přísně střežený.

Sotva jsme vstoupili, přiřítil se k nám takovej vymydlenej třicátník a byl otřesně afektovanej. Já ze srdce nesnáším tenhle druh lidí. Byl oblečenej v podstatě dost podobně, jako chodívám běžně já, ale na něm mi to přišlo odporný. Bylo na něm něco neupřímnýho, vychtěnýho.

„Čau kočko! Tak seš konečně tady.“ Povídá ten dement a dělá, jako bych tam ani nebyl. Byl jsem si jistej, že s ním spala. Normálně by mi to nevadilo, ale že šlo o takovýho idiota, za to jsem ji skoro nenáviděl.

Představila nás.

„Těší mě.“

„Potěšení je zcela na mé straně vážený pane.“ Pokusil jsem se dostat se zpátky do tý svý iluze, ale v tu chvíli to bylo definitivně pryč.

Teprve tehdy si mě opravdu všimnul. Z očí mu šlehala přezíravost, zatímco jeho držka se chystala začít metat rádoby vtipný bonmoty mířený na můj outfit.

„Tohle je raut a ne maškarní bál.“ Na víc se ten čuráček nezmohl.

„Drž hubu nebo ti narvu tuhle vycházkovou hůl tak hluboko do prdele – “ tahem mi dala najevo, že by bylo lepší jít dál, ale ještě jsem na odchodu stihnul namířit na něj tu hůl, vrhnout nebezpečnej pohled a doříct, „ – že ti, kurva, prorazí spodinu lebeční.“

 

Táhla mě k baru. Cestou jsem si zapálil cígo., který mi sebrala, tak jsem si pro sebe zapálil další.

„Spíš s ním?“

„Cože? Ne! Nespím s ním. Co to do tebe, kurva, vjelo?!“

Bylo to ode mě děsně nefér a taky dost zbytečný. Pravdivost záporný odpovědi na takovouhle otázku stejně nakonec závisí jenom na tom, o čem jste už ve chvíli, kdy ji vyslovíte, dávno přesvědčený.

„Sorry. Přehnal jsem to. Kašli na to.“ Cylindr jsem si položil na bar, objednal jí koktejl a sobě whisky s vodou.

„Kašli na to?! Víš, kdo to byl?“

 „Mně nevadí, jestli s ním spíš. Je to tvoje věc.“

„Co to s tebou je? Stalo se něco?“

Barman přede mě postavil panáka a já ho okamžitě kopnul a zapil vodou.

Podíval jsem se na ni a napadlo mě, že mě snad vážně miluje. Nedívala se už na mě nijak vyčítavě ani naštvaně, ale ustaraně, jakoby jí na mně vážně záleželo. Byl to strašnej pocit, protože jsem si ten den, už od rána, čím dál víc uvědomoval, že tenhle můj novej život musí každou chvíli skončit, že mi to už nemůže moc dlouho vydržet - je jasný, že je to taky tím, že vím, co následovalo a jelikož paměť je kreativní proces, mý vzpomínky na ten den mají tenhle osudovej nádech.

Položil jsem jí dlaň na tvář a políbil ji na čelo.

„Omluv mě,“ a nechal jsem tu dlaň sklouznout do pohlazení a odešel na záchod.

 

Pocákal jsem si obličej studenou vodou, jen protože se to tak dělá. Jenže já tak strašně nesnáším studenou vodu, že jsem si okamžitě po tom připadal děsně trapně.

Skláněl jsem se nad umyvadlem a z obličeje mi stékaly kapky ledový vody. Čekal jsem, že mě snad něco napadne, že se dám do cajku, ale hovno.

Díval jsem se na sebe do zrcadla a snažil se zorientovat. Tyhle scény jsou děsně provařený a uhozený. Jenže to není tak, že bych se nepoznával nebo tak něco. Já si jenom přišel zatoulanej jako pouliční pes na výstavě yorkshirů. Byl to tam samej smeták, ale v tom jejich chcípáctví byla jistá privilegovanost a elitářství.

Nepatřil jsem tam.

Řek jsem si, že jestli to má být poslední večer s ní a vůbec mýho tehdejšího života, tak ať to za to, kurva, stojí. Ať na mě vzpomíná v nejlepším dobrým i zlým. Prostě na vrcholu.

Chtěl jsem si narazit cylindr a vyrazit zpátky, jenže jsem ho zapomněl na baru.

Na odchodu jsem holí třísknul do zrcadla. Ne abych se moh ráchat v tom roztříštěným pohledu na sebe sama nebo tak něco. Já se na sebe v tý pavučině ani nepodíval. Měl jsem prostě chuť něco rozbít.

 

Vrátil jsem se do sálu a zamířil k baru. Cylindr tam nebyl. Objednal jsem si další whisky a vodu a zapálil si. Bylo to už děsně dávno, co jsem si naposled cígo balil. Bylo to ten večer, co jsem loupil.

Někdo balí na backa, aby nekouřil zbytečně moc papíru. Mně to bylo vždycky fuk nebo jsem byl línej naučit se to. Těžko říct co z toho. Oboje každopádně vyžaduje určitou dávku zručnosti a cviku. Když se to ale naučíte, vypadá takový balení cigarety docela elegantně.

Kouřil jsem a rozhlížel se po sále. Hrála hudba, ale nikdo netančil. Lidi postávali u stolů s jídlem a futrovali. Ti s nacpanýma talířema se srocovali do hloučků, kde nejspíš řešili obchod a politiku.

Když jsem ji našel, kopnul jsem panáka, zapil ho vodou, típnul cígo a vyrazil k ní.

Stála u sloupu a v ruce měla můj cylindr. S ní tam stál jeden starší povědomý chlapík a blond ženská v červených šatech, která ke mně byla zády.

Měl jsem zase dobrou náladu nebo jsem aspoň přesvědčil sám sebe, že ji mám.

Došpacíroval jsem k nim.

„Tak jsem zpátky,“ Řek a myslel jsem to tak, že jsem zpátky starej já, že už se budu chovat a budu milej a zábavnej.

Na to se otočila ta ženská v červených šatech a já měl pocit, jakoby mi praskla v mozku cévka a do lebky se mi začala řinout krev, jejíž stupňující se tlak mi měl každou vteřinou nerozmetat hlavu po celým tom zkurveným sále.

---