To kdybych věděl II

Zrovna jím večeři. Vlastně se mi nechce čekat na Loua. A navíc mám příšerný hlad.
   Uslyším řinčení klíčů v zámku. Lou je doma.
   „Soráč kámo,“ spustí Lou. „Kšeft se kapánek protáhl. Vidím, že jsi začal jíst beze mě. Nemusel ses namáhat s klohněním večeře. Přinesl jsem čínu,“ řekne a ukáže na igelitový sáček, který drží v ruce.
   „Měl jsem hlad,“ zamumlám s plnou pusou.
   „V pohodě. Ale co mám udělat s tou druhou porcí? Přece to nevyhodíme. Nevyhodíme to, že ne?“ Poprvé za celou dobu, co Loua znám, se tváří starostlivě.
   „Proč máš na rukávu kečup?“
   „To není kečup. Jeden negr prostě nechtěl spolupracovat. Tak to v mojí branži chodí. Sakra, budu si muset ten oblek dát do čistírny…“
   „Víš, že jsi mi vlastně ještě neřekl, co děláš?“
   „Vidíš, úplně jsem ti zapomněl říct, co dělám. Je to jednoduché. Vlastně dělám pro Rickyho.“
   „Kdo je sakra Ricky?“
   „Ricky je v prvé řadě můj šéf. To mi stačí.“
   „Takže jsi jako…mafián?“
   „Říkej si tomu jak chceš mladej. A teď mě nech se nažrat.“
   Sedne si naproti mně a položí krabičku s čínou na květovaný ubrus. Zhoupne se na židli a vytáhne si z kredence lžičku.
   „Ty to jíš lžičkou?“ zeptám se překvapeně.
   „Jo, jasně. Hůlky jsou tak akorát pro rákosníky a vidličky pro vidláky. Takže jím lžící.“
   „A jak sníš ty nudle?“
   „Nemáš nějak moc otázek, mladej? Normálně. Prostě si je takhle nakrájím…“ řekne Alois a začne lžičkou mordovat nudle. Tak tuhle sračku už bych možná nejed a já.
   „Neříkej mi ,mladej‘. Sere mě to.“
   „Dobře, tak jak ti mám říkat?“ zeptá se mě Alois, když si nabírá nudle.
   „Normálně jménem, ne?“
   „A jak se to vlastně jmenuješ?“
   „Lou, bydlím s tebou už skoro týden a ty si nedokážeš zapamatovat ani moje jméno? Nechci po tobě, aby sis pamatoval moji oblíbenou příchuť milk-shakeu nebo velikost mých bot. Ale moje jméno si snad ještě pamatovat můžeš, ne?“
   „No jo, to bych moh. A jak že se to teda jmenuješ…?“
   „Debile!“
   Vstanu jsem ze židle a odkráčím do svého brlohu. Celý tenhle svět mi leze na nervy.
   Alois zaklepe na dveře.
   „Promiň Zacku, jen jsem si dělal prdel. Můžu dovnitř?“
   Z mé strany se ozve souhlasné zahučení.
   Alois tiše vejde do mého pokoje a pomalu za sebou zavře. Doufám, že si nevšimne mých zamlžených očí.
   „Zacku! Prosimtě, proč bulíš?“
   „D-drž hubu. Celé tohle místo už mi fakticky leze na nervy…“
   „Na nervy? Vždyť je to Země v bledě modrém.“
   „Má to rozdíly…ale stejně-jakto, že se Tarkan tak moc podobá Zemi?“
   „To je na dlouho…“
   „Loizooo….řekni mi to!“
   „Kdo ti kurva řekl mý jméno? A hovno ti řeknu. Stejně to je jen pohádka pro zlobivé děti. A ty si mazej vyčistit zuby a do hajan!“
  Pochybovačně si ho změřím a nenechám se odbýt.
   „Lou…prosím! A už tě nebudu otravovat! Přísahám!“ Nenápadně za zády zkřížím prsty.
   „No dobře, sakra. Ale pak už budeš zticha, jasný?“
   „Čestné skautské!“
   „Fajn, tak poslouchej! Opakovat to nebudu. Ehm, kde začít. No…začlo to před několika lety. Lidem na Zemi už začalo docházet, že jim ta planetka na věky stačit nebude. Země začla být kurevsky zdevastovaná, a tak se CIA a další podobné organizace rozhodly, že vytvoří vesmírné plavidlo, které by bylo schopné pojmout neuvěřitelné množství předmětů. Loď samozřejmě vytvořili. Taky si vyhlédli planetu, která se geologicky podobala Zemi. Takže ji osídlili…bla bla bla…všichni se shodli na tom, že chtějí začít na úrovni, na které se nachází i Země. Samo, že to mělo kupu háčků. Vytvořili líheň, kde se den ode dne rodilo tisíce nových lidí. Každý je originál. Takže je Tarkan vlastně stejný, jako Země, s tím rozdílem, že Země už neexistuje. A taky tu nemají stejně rozdělené světadíly…“
   „A jak dlouho už Tarkan funguje?“
   „Vlastně od minulého měsíce. A teď mi dej pokoj.“