Uzavřené oddělení

Martin seděl na židličce v hlavní chodbě a byl už jako na trní. Knížky už měl všechny dočtené, stanice rádia, které se tu daly chytit, opakovaly neustále dokola stejné nebo podobné písničky jako celý poslední měsíc, televize byla puštěná, jen když s tím souhlasily sestry a spolupacienti, se kterými se dalo povídat, byli nyní na pracovní terapii. Každou chvíli měl přijet táta a vzít ho odtud domů. Sice bylo Martinovi už 23, ale z uzavřeného oddělení nemohl sám vycházet, a to ani v případě, že to bylo propuštění do domácího doléčení. "Zřejmě si přeruším studium ze zdravotních důvodů," blesklo mu hlavou. Před měsícem a půl měl ataku akutní psychózy a tady na uzavřeném oddělení se z toho pomalu dával dohromady. Zvonek u dveří. Snad to není návštěva pro někoho jiného... ale ne, už zdálky Martin poznal tátovu postavu. Usmál se a rozběhl se ke vchodu do kliniky. *** Realita domova, ač přátelská, byla pro Martinovy smysly, přivyklé více než měsíc stále stejným chodbám a pokojům. dosti vysilující, takže šel brzo spát. "Prý se mám zapojit více do reálného života, říkala doktorka," přemýšlel těsně před spaním "ale reálnej život nebo nereálnej život - k čemu to všechno je? Život..." *** Ve snu se Martinovi zjevil anděl v bílém plášti, jako nosili lékaři a sestry na oddělení. Anděl se krátce usmál a začal mluvit. "Ptal ses, proč to všechno. Na to ti můžu jednoduše odpovědět: jsi na uzavřeném oddělení." "Byl jsem, do dneška," odporoval Martin, "dneska mě propustili a jsem konečně po měsíci a půl doma." "Ale ty mi nerozumíš," opravil ho anděl, "propustili tě z psychiatrické kliniky fakultní nemocnice města, ve kterém žiješ, ale celá fakultní nemocnice, město i tvůj domov jsou součástí uzavřeného psychiatrického oddělení zvaného planeta Země." "Uzavřeného..." hloubal Martin, "tak proto, když hledáme ve vesmíru kolem sebe život na jiných planetách, kde nic tu nic, jsme omezeni rychlostí světla,..." "Přesně tak," usmál se anděl. "Ale copak jsme nemocní? Psychicky? Všichni?" zděsil se Martin. "Normální existence duševně normální bytosti je absolutně svobodná tvorba absolutně čehokoli, ihned, myšlenkou," konstatoval anděl, "můžeš si to hrubě představit jako džina plnícího přání, ale bez toho džina." "Ale co..." nechápal Martin. "Protože je tvorba absolutně svobodná, nemůžeme zabránit tomu, že v mizivém procentech případů může dojít k negativním anomáliím, takovým zásekům. Třeba přání dvou věcí, které se vzájemně vylučují. Stvoření pasti, ze které nemůže bytost ven. Zasukování se ulpěním a fixací na nějakou představu... vyloučením anomálií bychom omezili svobodu a tím bychom vylili vaničku i s dítětem. Takoví lidé potom jdou..." "...sem na Zemi." doplnil Martin. "Vlastně každej člověk, kterého znám, je nějak šíblej. Někteří to umí lépe skrývat, nebo jejich obsese vypadá jako něco užitečnýho. Jenže co traumata, která vzniknou zde na Zemi?" "Některé aspekty choroby bývají potlačené a je třeba nějaké terapie šokem, aby se vyvalily na povrch. Máme na to doslova celou věčnost. Již si určitě zaslechl o reinkarnaci..." "Takže... když někdo zemře, neznamená to, že je propuštěnej?" chtěl vědět Martin. "Někdy ano, někdy ne. Někdy je smrt řešením toho, že se pacient zacyklil na nějakém nevyhovujícím stavu, drží se ho zuby nehty a nedá se jinak pohnout dál. Nebo začne potřebovat jiný druh terapie, na což je potřeba jiné tělo, například opačného pohlaví, než jeho tělo současné. Zkrátka - někteří, kteří zemřou, jsou propuštěni, jiní ne a vy to z uzavřeného oddělení nejste schopni zjistit. Mimochodem, sebevražda je porušením nemocničního řádu, pacient se snažil uniknout z uzavřeného oddělení a bude mít v příštím životě více dozoru a intenzivnější terapii." "A co když zemřu, budu propuštěn a moji blízcí zůstanou ještě tady?" byl zvědavý Martin. "Můžeš na návštěvu. Víš, sny plní mnoho funkcí. Některé sny jsou vizita, například tento, jiné jsou návštěva nebo krátká propustka do světa mimo nemocnici." "Vizita... a chodí sem i velká vizita?" snažil se zavtipkovat Martin. "Občas nějaký lékař přijde na velkou vizitu. Doporučí vhodnou terapii dlouhodobého rázu a většinou se o něm dozví celá planeta." "A že se já nic nedozvěděl..." odporoval Martin. "Ale ano, určitě ti něco říkají jména jako Buddha, Ježíš, Mojžíš..." "Takhle jsem o tom nepřemýšlel," řekl si pro sebe Martin. Anděl začal pomalu mizet. "Měj se, Martine. Dnešní vizita končí, zítřejší noc se pravděpodobně budeš procházet po končinách, které jsi měl rád, než jsi onemocněl. A bude tam pár spřízněných duší." Martin poděkoval andělovi a zanedlouho se rozplynul celý sen. *** Když se Martin posléze probral ve své posteli, rozhodl se, že si sen zapíše. Pokud to nebyl jenom sen, tak ho někdy v daleké budoucnosti snad čeká ještě jedno propuštění.

---