Arn Dresko VI. Rozhovor

Musel jsem mít vážně nějakou menší mozkovou mrtvici, protože těsně po tom, co mi došlo, o koho se jedná, mi oči neovladatelně sjely na její výstřih. Možná to bylo něco jako restart a následný spuštění systému v nouzovým režimu. Normálně je to něco jako tik. Jsem si jistý, že to tak má každý chlap. Ve více méně pravidelných intervalech kloužeme pohledem nahoru a dolů a ženský to vědí. Ještě se mi nestalo, že by to některý vadilo. Jednou mi dokonce jedna řekla, že ví, že jí každou chvíli zírám na prsa, ale že to chápe.

Následovalo představení. Nasadil jsem si cylindr a automaticky, jako na autopilota, odpovídal, že mě těší. Hlas jsem měl co možná nejjemnější, aby mě náhodou nepoznala, přestože to nebylo moc pravděpodobný.

„Právě jsme s vaší přítelkyní probírali vaši neobvyklou volbu společenského oděvu.“

Ten chlap byl v městským zastupitelstvu, ale spíš než jako politik působil jako nějakej kmotr. Vůbec nevypadal jako obyčejnej papaláš. Měl padnoucí oblek, skvělou košili a přesně uvázanou kravatu. Mohlo mu být kolem padesáti. Prozrazovaly ho ale jenom prošedivělý vlasy, protože jinak se zdál být celkem ve formě.

Byl jsem si jistej, že už jsem ho někdy na podobný akci viděl, ale nikdy se nebavil s mojí holkou a taky s sebou nikdy neměl manželku. Ten večer se to ale sešlo všechno tak dementně. Myslel jsem, že měl zrovna nějakej průser, o kterým se potřeboval poradit a zároveň měl, jak naschvál, za manželku ženskou, která už byla zrekonstruovaná po tý mý loupežný demolici.

Zrekonstruovaná byla, ale vážně parádně. Nevím, jak přesně vypadal její nos, než jsem jí ho rozšaloval, ale tenhle jí rozhodně slušel. Kromě nosu, ale byla celá pravá, nádherně přírodní. Těžko říct kolik jí přesně bylo, protože byla zjevně hodně udržovaná. Mohlo jí být zrovna tak třicet jako čtyřicet. Nejvíc jsem oceňoval, že měla svý prsa, přestože nebyly největší. Já děsně nesnáším umělý. Je to podvod a taky nuda. Mám rád všechny velikosti. Miluju tu variabilitu. Někdy mám chuť na velký a jindy zase na malý, ale nepohrdnu nikdy žádnýma a z každých se těším úplně stejně, jako když jsem byl malý kluk a v sadu u kolejí jsme si s klukama prohlíželi nahatý holky na krabičkách od sirek.

Nic jsem neříkal. Jen jsem se usmál.

„Z vaší málomluvnosti usuzuji, že budete mužem činu, pane Dresku, a to se mi líbí. Já jako veřejný činitel jsem nucen mluvit hodně a často, přesto se snažím, aby o mé osobě vypovídaly spíše činy než slova.“

Žvanit uměl vážně prvotřídně, jenže nekecal, bohužel, ani o těch činech.

„Dresko. Bez skloňování,“ opravil jsem ho a vytáhnul krabičku cigaret. Já idiot tehdy neměl ani nejmenší tušení o tom, co byl ten chlap ve skutečnosti zač.

Nabídnul jsem všem, ale vzala si jenom jeho manželka. Zapálil jsem jí a pak sobě. S cigaretou vypadala dokonale. Vůbec nepůsobila vulgárně na rozdíl od fůry ženských dneska. K tomu ty její červený šaty a dlouhý natočený blond vlasy.

Už zase jsem jí zíral do výstřihu.

„Takže, pane Dresko,“ na to jméno dal takovej pasivně agresivní důraz, „doslechl jsem o politování hodném nedorozumění mezi vámi a mým blízkým spolupracovníkem, kterému jste nevybíravým způsobem vyhrožoval - jak to říct co možná nejdelikátněji – análním násilím.“

„Arn se nechal unést. Byl podrážděný, protože měl náročný den,“ snažila se mě z toho, jako už milionkrát, vysekat.

Jenže já neměl v plánu jí to ulehčit.

Potáhnul jsem si z cíga.

„Pan Dresko,“ nesnáším, když mě někdo takle tituluje, „možná měl náročný den, ale váš blízký spolupracovník je prostě takovej ocas, že by mu trocha toho análního násilí neuškodila.“

Skoro jsem zapomněl, že vedle mě stojí ženská, na který jsem před pár měsícema spáchal jinej druh násilí. Stál jsem tam ve fraku, kouřil a v naprostý nevědomosti si s jejím manželem dokazoval, kdo z nás má větší koule.

Moje tehdejší přítelkyně měla v očích hrůzu, zatímco jeho manželka jen v klidu kouřila a nic neříkala. V tý svý naprostý netečnosti hraničící s apatií, působila jako nějaká antická bohyně. Nejspíš musela brát nějaký stabilizátory nálady nebo tak něco po tom traumatu.

Chytila mě za ruku. Nesnažila se mě odtáhnout nebo tak něco. Myslím, že mi prostě chtěla dát najevo, že je tam se mnou a že má o mě strach. Ona totiž věděla, komu tam projevuju naprostou neúctu.

Bylo děsně příjemný cítit její drobnou ruku ve svý dlani. Měla takový malý ruce a její dlaně byly jakoby pokrčený tak, jak to mají malý děti.

Věděl jsem, že je to dost možná naposled a o to víc jsem si to užíval.

„Líbíte se mi. Opravdu. O to smutnější je, jak k celé záležitosti přistupujete.“

Byl jsem zvyklej na to, že se mi vyhrožuje fyzickou likvidací a tak. Fůra lidí mi už chtěla zlámat ruce nebo nohy, ale tenhle chlap mi začínal nahánět hrůzu jako snad ještě nikdo. Jedna věc je vyvřiskovat, že vás chce někdo zmrzačit nebo zabít a druhá, když tu výhružku jen tušíte a vlastně nevíte, na čem jste.

„Myslím, že pan Dresko,“ poprvé od představování promluvila a mně ani maličko nevadilo to oslovení, „je, ke své vlastní smůle, muž starosvětský nejenom svým oděvem.“

Vůbec jsem v ní nepoznával tu vystrašenou ženskou prosící o život.

„Myslím, že se s vaší paní shodneme,“ vážně se snažila, „že pro ženu je jistá dávka gaunerství přitažlivá. Arn občas mívá problémy nedokazovat všem na potkání, že právě on je alfa samec, že?“

To bylo děsný. Úplně jsem ji litoval, protože takle bezradnou jsem ji ještě neviděl. Bylo zjevný, že si uvědomovala, že největší riziko jsem představoval sám pro sebe já. Proto se nejspíš snažila v rámci celýho toho vykecávání, pohonit mi ego v naději, že se na to vykašlu.

A snad bych se na to kvůli ní i vykašlal, kdyby tam nebyla ta ženská. Měl jsem neskutečný nutkání udělat na ni dojem.

Stála tam po boku svýho manžela, kterej se tvářil jako ten nejdrsnější zastupitel na celým světě, a kouřila a já se choval jako bych měl mozek skrz na skrz prolezlej toxoplazmózou.

Potáhnul jsem si z cíga a snažil se být nenucenej a nad věcí.

„Hele, já vlastně netuším, co tady řešíme. S váma problém nemám. Nemám vlastně problém ani s tím vaším chcípákem,“ usmál jsem se a hodil okem po jeho ženě, „pokud ale on problém má, ať za mnou přijde osobně.“

Sáhnul jsem si na cylindr, uklonil se na rozloučenou a ruku v ruce jsme odešli.