Rokle

Jak přiblížil tvář k oknu, ucítil povědomý pach prázdnoty.

Nalepil nos na sklo a zavřel oči. Tma. Noc. Zima - zima venku, na bílých ulicích, zima málem na dotek jeho nosu. Blízko a přeci daleko. Pach prázdnoty.

Otevřel oči, celé sklo bylo orosené jeho dechem.

Obrátil se zpátky do pokoje a něco řekl, spíš zamumlal, neslyšel dobře od doby, co se vrátil z Kazachstánu, ale to by byl jiný příběh. Dlouhý a nudný příběh o dávné spolužačce, kterou potkal po mnoha letech a odjel s ní na východ.

Sáhl si na tvář a nahmatal hrbolek na lícní kosti. Usmál se. Vždycky se usmál, protože ten hrbolek byl jediná památka na jeho mládí a měl ho rád. Přejížděl pomalu po té pradávné vzpomínce a bylo to jako třít kouzelnou lampu, ze které se linou příběhy, vlastně ne příběhy, ale historie. Minulost. On na výročním hasičském (nebo mysliveckém?) plese, přiopilý, v košili s vyhrnutými rukávy, skoro všichni odešli, pár kluků se navzájem hecuje. Nebrání se tomu - zadíval se na blonďatou dívku s tváří ukřivděného králíčka zachumlanou v peřinách - seřežou se jako psi, bylo jich pět nebo šest, krev z nich cáká, ale on stojí na nohou nejdéle, i když ho někdo praštil půllitrem a tvář mu tepe tupou bolestí a crčí z ní krev na novou modrou košili.

Spustil ruku podél těla, ale vzpomínka se ho stále držela. V krbu hořel oheň.

Bylo krásně teplo. Až dusivě. Najednou dostal chuť otevřít veliké okno dokořán a vyběhnout ven, bosý se bořit do sněhu a pokračovat dál, až tam, kde končí světla města. Trvalo by mu to sotva pár vteřin, sešel by štěrkovou cestou dolů ke stráni a potom mezi třešněmi do temných, vlhkých roklí.

V krbu zapraskalo dřevo. Dívka s tváří králíčka si přitáhla peřinu k bradě.

Nehoda se stala kolem půl druhé. Vracel se právě z práce (pěšky, auto nestartovalo), když kolem něj s řevem sirén proletěly dva sanitní vozy. Pokračoval v chůzi a sledoval, jak se jejich modrá světla vzdalují, až kdesi v dálce zmizela úplně jak sanitky zabočily.

Ušel sotva pár metrů a zaslechl další sirény.

Zastavil se a jak se otáčel, neskutečnou rychlostí se kolem prohnala policejní Octavia, až se bál, aby se na kluzké silnici nedostala do smyku. Kdysi se s otcem vracel z chalupy a v ostrých serpentinách je předjelo bílé Berlingo. Další zatáčka ale byla příliš blízko a silnice zůstala po noci ještě trochu namrzlá, auto se zvedlo na dvě kola a skoro elegantně se převrátilo na střechu do příkopu. Klukovi co řídil se nic nestalo (jako nic vylezl, zapálil si cigaretu a opřený o překocené auto volal do práce, že asi dorazí trochu později), ale on si stále dobře pamatoval ten svíravý pocit, když sledoval, jak se vůz pomalu sune do škarpy. Stejný pocit měl i teď.

Chtěl věřit, že je to jinak, ale byl stále zcela omámený.

Kulhal na levou nohu, zohýbané palce ho pálily. Bylo dobře, že se tak ochladilo a že napadl sníh, to bylo moc dobře. Pomohlo mu to soustředit se. Potřeboval se soustředit. Jeho žena byla mrtvá a s ní i dítě, co nikdy neviděl. Zabil ji - vlastně to tak bylo, svou pitomostí ji zabil. Zavraždil. Myšlenkou na ten anton, na tu dávnou nehodu a na auto, které nechtělo v mrazu nastartoval, tím vším ji zavraždil. Cítil na prstech chlad zlámaného kovu a krev, která byla cítit stejně jako ten kov. Otřásl se.

Jak míjel ztemnělé vchody do činžáků, zahlédl v jednom z nich shrbeného starce. Chlap se na něj podíval ledovýma očima. Cítil z nich strach. Zhnusení. Opovržení. Viděl oči mnohých lidí tohoto světa v očích proplešlého starce. Oči vraždící beze zbraní, vraždící pouhou nechutí a leností.

Ve večerním ohnivém osvětlení lamp viděl pomalu padající vločky. Už bylo docela teplo, vlastně by ani nepotřeboval čepici, ale tak nějak ze zvyku si ji přeci vzal a muž kvůli tomu neviděl jeho vyholenou hlavu , co připomínala kajícnou hlavu svatého Františka. Nepochopil, že ten člověk, na kterého pohlédl svýma rybíma očima, právě přišel o ženu a dítě v ní zamčené. Klíč byl nadobro ztracen, roztaven a vlit do jiné formy a potom potopen na temné dno nejhlubšího jezera vesmíru. To všechno ten stařec přehlédl. Pominul to, jako kdyby tomu všemu dobře rozuměl a přesto ho to nijak neoslovilo. Hleděl svrchu jako mnozí jiní na světě. Nebyl to muž bez citu, ale bez rozumu. Ve skutečnosti to byl dobrý manžel a otec, ale špatný dědeček, protože svého vnuka bil; jeho vnuk si totiž nechal obarvit vlasy na červeno. Stařec vnukovi vlasy nepochopil stejně, jako by nepochopil řeholní účes menších bratří, který však pod čepicí neviděl.

Všechny tyhle drobné hlouposti proběhly mu hlavou v jediné vteřině, jak sledoval vločku snášející se k zemi na pozadí vlakové stanice. Chtěl se v jednom jejím temném rohu vymočit, ale uklouzl a musel se dlaní opřít do sněhu, aby neupadl. Ten sníh ho nějak probudil. Začal ho pálit, potom ale příjemně chladil a nakonec přinesl pocit sladkého odcizení. Umrtvoval. Všechno bylo náhle velice daleko.

Jako zmámený nastoupil do vlaku.

Musel jet vlakem, protože autobusy kvůli té nehodě nejezdily. Nastoupil do prvního vagónu a čekal, jestli přijde průvodčí. Zatím se díval průhledem ve dveřích na ubíhající krajinu. Zasněžené koše ve Stromovce, domečky bezdomovců z papundeklu. Špalky. Lidé s lopatami. Zakroucená horská dráha a ruské kolo a nakonec pyramida, ledová pyramida mužů ze severu.

V tu chvíli si uvědomil, že jede na špatnou stranu.

Oteplilo se, i když celý den sněžilo a sníh pořád ležel v tenké vrstvě v ulicích. Nejtužší zima už přecházela.

Jak stoupal Myší dírou vzhůru k hasičárně, nemyslel na nic. Všude akáty s kůrou jak od gotických mistrů, obrostlé břečťanem. Sýkorky ve větvích. A někde strakapoud dutě klapal do stromu.

Nahoře u lesíka potkal sousedku, ale jako obvykle ji ani nepozdravil. Táhla za sebou tašku a tvářila se ztrápeně. Vždycky se tak tvářila, ale z vlastní vůle. Její manžel byl ubožák a ona ho ničila předstíranou nemocí a už ne tolik předstíraným znechucením. Drž hubu, poručil si.

Kousek dál se k němu u plotu přihnaly dvě kolie, matka s dcerou, hladily ho svými vlhkými čumáky a z legrace po sobě skákaly a kousaly se. Skoro jim začal závidět.

Potom se zvedl od jejich urousaných vousů a vykročil zasněženou ulicí. Ty kolie byly poslední, kdo ho kdy viděl. Věděly dobře, kam šel. A přesto mlčely. Samy pochopily, že zemřít daleko od plotu je lepší, než žít za ním.

Klidnýma očima sledovaly, jak klesá po štěrkové pěšině ke stráni a potom mezi třešněmi do temných, nekonečných roklí.