V černočerné tmě

Byli jste někdy zavření mezi čtyřmi stěnami, ve tmě, v tichu?
Ne? Já ano.
Sedím si tu na holé zemi, pode mnou ztvrdlá hlína a kolem jenom vlhký vzduch. Zády se opírám o studenou zeď porostlou slabou oslizlou vrstvičkou plísně a hub.
Sedím tu tak už několik… hodin? Dní? Týdnů? Sám nevím. V černočerné tmě ztratí člověk pojem o čase velmi rychle. Občas slyším bouchnutí železných dvířek a tupý dopad na hliněnou podlahu. Potom se plazím a hledám ten předmět, který vyvolal ten zvukový vjem, jelikož to bývá něco k jídlu nebo pití.
Vzduch je těžký a docela chladný. Chvílemi mám pocit, že nemůžu dýchat. Je to tou dusivou tmou…
Plazil jsem se ode zdi ke zdi, a tak vím, že místnost je zhruba čtvercová a má asi tak 4x4 metry. Nevím, kdy začíná a končí den, a jelikož nevyvíjím žádnou aktivitu, nejsem ani tak fyzicky vyčerpaný, abych si dopřál něco z vydatného spánku. Je to jen takový neklidný mlžný opar, kdy se realita rozplývá a zase na mě dosedá jako těžký balvan.
Kolik času už jsem zde asi strávil?
A proč?
Není to dlouho… slyšel jsem kroky. Ale nepřišlo ani vrzání železných dvířek (které jsou v pravém rohu, jak jsem se ujistil „pátráním“), ani tupé žuchnutí nějakého předmětu. Jen kroky. Přiblížily se a zase vzdálily.
…..

Čas plyne velmi rychle. Už dlouho jsem neslyšel žádné kroky a nedostal nic k jídlu. Začíná mi být poměrně dost mdlo. Nevím, jak dlouho to ještě takhle vydržím…
….

Začínám se obávat, že můj věznitel už se nevrátí. Nebo možná jen zkouší, kolik vydržím… Smrt vyhladověním vůbec není hezká.
….

Dnes – divné používat tento výraz, neboť nevím, kdy je dnes - se kroky vrátily. Potom, co jsem snědl a vypil vše, co mi bylo podsunuto železnými dvířky, je mi hrozně zle. Vím, že mám jíst pomalu, jelikož následkem dlouhého hladovění se můj žaludek zcvrknul do maličkého uzlíčku. Ale povídejte to vyhladovělé mysli.
….

Pach moči a výkalů už ani necítím. Myslím, že čerstvý vzduch by mi nyní byl schopen roztrhat plíce, kdybych na něj vyšel. Usínám. A možná to bude konečně naposledy.
….

Slyším, jak si u vrátek něco mumlá. Někdo? Spíš něco. Zní to tak nějak podivně a nerozumím tomu ani slovo. Co to jen může být? Snaží se mě ten na druhé straně úplně odrovnat? Co je to asi za metody?
….

Plazil jsem se ke vrátkům, abych zjistil, co je to za zvuky. Ale je ticho. Ticho jako v hrobě. V temném rozlehlém hrobě…
….
Když jsem otevřel oči, něco tam sedělo. V rohu. Vypadalo to, jako velký plyšový zajíc. Kde by se tu vzal… Jak jsem ho mohl vidět, když je tu totální tma, na kterou si ani oči zvyknout nemohou, protože je prostě TOTÁLNÍ, to opravdu netuším. Nepříblížil jsem se k tomu.
….

Pořád tady je. Sedí v rohu. Civí. Dal ho sem On? Možná mi dal něco do jídla a mezi tím, co jsem byl mimo, to sem podstrčil…
….

Promluvilo to. Řeklo, že se jmenuje Ušáček. Ušáčka jsem měl, když jsem byl ještě malý kluk. Byl přesně takový… Jenže tenhle nemá očička… a jsou na něm divné tmavé skvrny… a má zlověstný výraz.
….

Ušáček mi řekl, že už nejsem sám. Jsem trochu klidnější. Přivedl kamarády. Není to nic, co bych chtěl popisovat. Je jich asi pět. Nevěděl jsem, že skřeti, trpaslíci, mluvící ropuchy a jiné podivnosti opravdu existují…
….

Je dusno. Tlačí to na plíce jako sto tun zeminy. Jsem už zakopaný? Mí přátelé sedí v rohu. Nemluví se mnou. Nevím proč. Tolik jsme toho spolu už probrali. On už sem nechodí tak často jako dřív. Když o zem plesknou misky, mám obtíže se k nim dostat. Jednou jsem ho slyšel, jak stojí za těmi vrátky a poslouchá, co si tu povídáme. Hned jsme přestali. Od té doby tu byl jen jednou. Připadá mi to hrozně dávno.
….

Cítím se velmi unavený. Asi už mi nezbývá moc času. Ušáček a ostatní postávají kolem mě. Co se mnou potom bude? Pozná On, že už je po mně? Nechá mě tu? Je tohle můj hrob? Nebo mě potom vyvleče za nohy, strčí do igelitového pytle, hodí do kufru auta a odveze k řece? Tam přiváže závaží a svrhne mě do řičícího proudu? Nebo mě zakope na dvorku za domem? Jednou přiběhne sousedův pes a bude hrabat a pak si hrát s kostičkama… Vždycky jsem chtěl spálit. A rozprášit. Na nějakém pěkném místě. Tohle není to místo.
….

Udělalo se mi líp. Mnohem líp. Zeptal jsem se Ušáčka, jak se sem vlastně všichni dostali? Odpověděl mi, že mě přišli zachránit. A teď, když se mi udělalo líp, můžeme už jít. Zeptal jsem se, jestli ví, jak se odsud dostaneme. Dnes prý určitě přijde s jídlem. Budeme na něj číhat za dvířky. Jak otevře, vyrazíme. Potom ho já a moji kamarádi oblíklíčíme… a sníme.
….