Loď vzdechů

Skleněná vzducholoď za výlohou světa

na mě mrkla malými drátěnými očky,

co ji drží pohromadě a taky na zemi,

že prý mám letět s ní do dálek života.

Usmál jsem se a mrkl jí na odpověď,

ostatně, proč bych si někam nevyletěl,

ale při pohledu na cenu jednoho letu,

trvajícího rok a den, mě až zamrazilo.

Za tu dobu lepšího života chtěli duši

a málem ji i dostali, tak byli dobří,

ale to bych nesměl vidět malého muže,

co se ze skelněného ráje právě vrátil.

Vyhaslé plamínky očí za mlhou skla,

chuchvalce vlastních vlasů v dlaních,

purpurová jezera na oteklých tvářích

a zuby navzájem skřípotem rozdrcené.

Když jsem se ho ptal, jaké že to bylo,

neřekl nic, jen z popraskaných rtů mu

vypadl skleněný střep z vázy prázdnoty,

lesknoucí se jen poslední vůlí umírajícího.

A tehdy, teprve tehdy jsem pochopil,

že nikdy nejsem otrokem vlastního těla,

že klec v mé hlavě už je polorozpadlá rzí

a tu prosklenou loď vzdechů jsem rozbil…