8 www.barbusina-dokumentace.blog.cz

www.barbusina-dokumentace.blog.cz

    Onehda, když sem zrovna neměl opravdu nic na prácu, tak tamtoť navrchu na Suchým řádku mezi sklepama sem našel ležat takové stvoření, že si zaslúží pár písmen, pomyslel sem si hned, abych se o něm zmínil, poněvadž je docela možné, že už nedýchá. Tak jsem jú tam na tým ledu nechal ležet dál, ať si chuděra aspoň na chvílu od světa spočne, enom ten papírek, co vedle ní ležal, sem si vzal, co je každému snáď pochopitelné, poněvadž jeden nikdy neví, kdy to po takovémto překvapení na něho znenadání přinde, což je zaručené všeckými doktorami, jejich nejvyšším vládcom je ten náš obecní ranhojič lékař doktor MUDr. Koseček, šak ho znáte sami. Poněvadž každým rokem první pondělí po druhé říjnové sobotě, teda po hodoch, vypíše každému tak všestranný nemocenský lístek, že v hradíšťské zdravotní pojišťovně už neraz rozmýšlali, že takového klasika, možná, že by potom jak ten Hemingvej skrze flintu přestal, zkrátka jedenkrát za rok jim připadá, že je už konečně nutné nominovat takového písařa na kandidátní listinu toho nobela.
   Tož sem ten její papírek zved, i dom sem došél s pořád plným břuchem, co za kresby byly na začátku toho lístku, tak to si ani já nedovolím menovat, a to sem přitém za ty moje roky viděl třeba nakreslených kosočtvercú celé generace, tak sem radši zavřel nad tú opravdickú surrealistickú hrúzu oči, a začal sem číst o kus dál až od té její první poznámky. Nejdřív poslepačky, abych se tak vyhnul dalšímu případnému hříchu, stejně ten úvod za nic nestál, ale co naděláte, když má jeden zájem, přece ani se začátkem té naší ústavy to není lepší, a to už o jejích neblahých koncách radši ani nemluvím.     
 
První den práce aneb kdo vymyslel modurit?
11. února 2012 v 22:21 | Barbucha(dubious cat) |  čest práci aneb deník
Vytvořit loutky z moduritu, aby vypadaly jako jejich víceméně živé předlohy, to je to, oč tu běží. Běžela jsem tedy do víru maloměsta sehnat potřebný materiál. Myslela jsem, že si pořídím nějaké krásné látky, ze kterých loutkám vytvořím parádní oblečky, ale bohužel -doba je zlá, jediné, co se ještě prodává jsou záclony nebo ubrusoviny, nic vhodného. I tak jsem ale vyhrabala alespoň hnědou a oranžovou tkaninu v Hradecké Vesně. Ještě že mám doma maminčiny zásoby z dob ještě před mým dětstvím, tedy i kusy víc jak 20 let staré, jo, kde jsou ty časy, kdy ženy si ženy šily oblečení?

Moduritovou hmotu jsem sehnala hned v prvním papírnictví a velmi optimisticky jsem si vzala rovnou dva balíčky, protože je-li něco hobby hmota pro výtvarné účely, musí to být na loutky vhodné. Ach, jak jsem se pletla! Strávila jsem celý páteční den vytvářením hlavy Ludviga Wittgensteina a stále ještě není na světě. Nevím jestli to je nemožností mé osoby, té hmoty, nebo Ludvig nechce býti Golemem, ale pokaždé, když už jsem vypiplala podobu, hmota přestala poslouchat z druhé strany a zmáčkla se. Modurit je totiž neuvěřitelně měkký a lepkavý, z mých úst tedy včera vycházela slova dosti pejorativního rázu. Pětkrát jsem se pokoušela té žvýkačce domluvit, ale bezvýsledně. Jediný pokrok, kterého jsem docílila byla správná barva lidské kůže- starý pro mě nepoužitelný make-up se mi stal dobrou pomůckou.

Dneska jsem se rozhodla pořídit jiný materiál- hmotu zvanou clay, měla by být o něco tvrdší. Nehodlám se vzát, z přebytečného moduritu si asi později vymodeluji nějaké 2D ozdoby, ale pokud nezabere ani clay, budu muset sehnat keramickou hlínu, a nebo si hmotu uvařím ze škrobu, Herkulesu a pod..

0/
    Bylo, nebylo, jmenuju sa Kompas.
    Tak mi aspoň všici okolo odevždycky říkajú.
     Dostal sem to méno od nich po svém strýcovi zpoza mořa, kterého sem ale nikdy neviděl.
   Poněvadž dycky se mi na něm zejména líbilo to veliké cosi, co nosil na levé ruce a dlúhé na púl lokta, když sem vprostřed léta čtyřiačtyřicátého spadnul z bombardéra, a v čem měl pohromadě všecko to málo jediné, co každý správný chlap potřebuje, aby si ještě s plným vědomím užil posledních pár hodin svojeho života.
    Nikdy jsem se oblibú k němu netajil, a to ani před tým poručíkem karvinské StB Liberdú, který i těch dalších dvaadvacet (22) roků slúží u policie a dneska už má zlaté hvězdy majora, a nebo aspoň kapitána, šak mu za posluhu, zločincovi, náleží.
   Zatímco mi bolševikami, co se o mě po posledním převratu postarali opravdu náramně, dělat to, na co sem školami aji sebú naučený, z jejich msty stejně dlúhé roky (22) naopak zpřístupněné nebylo.
    Letos sem druhý rok v penzi. A budu jú mět dycky menší, nežli dosáhne ten satanáš Liberda.
   Potrestá jich Hospodin, nechá na ně srát pod věčnosťú, a co se týče filmu, nedovolí jim vnitřníma očima popatřit ani na jeden, kinematografický zázrak nikdy neuviďá, poněvadž Pánbú je spravedlivý, jak kdyby byl býval s námi tenkrát za Zápotockého chodil do pionýra, a jejich všechny dobré skutky, kerých za života dosáhli, jim zapíše leda tak čert černú křídu na pekelnú tabulu.
     Občanku sem jim odevzdal nazpátek už před rokama, stejně jako málem všecka, co sem našel, školní vysvědčení, jak i rodný list.
     Správně teda říká číslo na úvod, nejsem než popel, prach a nula.
   Ale film, který se chystám psát, kdyby nakrásně vzniknul, opakuju, nedovolím v tejto zemi promítnut mimo premiéru pro ty, co sa zaslúžili, ze zdejších dalších nikomu.
   Na samém koncu, pokud ke čtení příštího jinými vůbec dojde, se totiž z dalšího příkladu trpěliví ještě jednou doví, kvůli čemu stejně nebesky nesmírnému slibuju už teď hned na začátku to svoje ne.
    Jak se Kompas menuju.

Druhý pokus- clay
Pondělí v 19:07 | Barbucha(dubious cat) |  čest práci aneb deník
Mé první hrátky s moduritem dopadly dosti žvýkačkoidně, avšak hmota clay, čili jíl, se ukázala jako lepší parťák. Po celodenním výletě do Prahy jsem studovala její reakce ještě v nočních hodinách a zjistila :
1) s trochou uklidňujícího čaje a trpělivosti je možné vytvořit obličej nevypadající jako Fantomas.
2) jíl se musí pořádně zpracovat
3) nezpracuje-li se opravdu pořádně, praskne
4) 15 centimentrů je sice málo, ale 12 je ještě méně.
5) Wittgenstein měl vskutku zajímavý obličej, který je na kreslený portrét vhodný, trochu méně pro plastiku, je-li maličká
6) nemám vhodné barvy

Zatímco jsem nechávala čas plynou kolem a hrála si s pokusným pačlověkem, můj stvořitel to nevydržel a začal si vyrábět model naší koupelny, načež neustále chodil kolem mě, aby zjistil, zda-li by se má pokusná loutka náhodou nevešla do vany. Vešla, je totiž příliš maličká, ale pokus č. 2, který provedu ve čtvrtek večer či v pátek, už bude akorát. Nemohu pracovat dříve, jelikož jako osoba dobrovolným univerzitním vzděláním povinná se zrovna nenacházím ve svém domácím prostředí, ale za to mohu pořádně pracovat na přípravných návrzích a konzultovat loutkaření s odborníky. Bála jsem se, že bude pro mě těžké skloubit vzdělávání se v literární vědě s loutkami, ale jako by si duch samotného Wittgensteina přál, aby se film natočil. Docházím totiž na předmět zvaný kulturní managment, kde máme za úkol vymyslet a naplánovat nějaký projekt. Co jiného bych mohla prezentovat než to, na čem skutečně pracuji?! Navíc na hodině lexikologie pan "deset titulů před a za jménem" Wittgensteina jako důležitou osobu zmínil (což minulý rok neudělal. Ano, opakuji.) Je to časově velmi náročné, ale věřím, že to zvládneme, vždyť scénář vypadá více než dobře!

Nejsem člověk, který by dokázal žít v davu, ničím nevybočovat a nic nedělat. Možná proto mám červené vlasy, možná proto se pletu do výtvarného umění a poezie, možná proto má můj obličej "prostorově zajímavé" prvky, možná proto si hraji s různými tvořícími hmotami. Ať už to dopadne jakkoliv, jsem šťastná, když můžu něco dělat. Něco krásného. Na fotce můžete vidět pokusného pačlověka ve výrobním procesu okolo jedné hodiny ranní (kdy šlo už na mě spaní)

    Červené vlasy, ne, tak tých sem si, pane okrskářu, že ne, že už je jiný režim, soudruhu staršino, aha, teďka ste zase na jakúsi tu chvílu zrovna pán strážmistr nebo rotný, či co, tak ty vlasy s prominutím nevím, ale ruky měla od sebe rozhozené jak jakýsi kaligram, estli vúbec z tých vaších škol víte, co to v takovýmto případě za pozicu je.
    Co jako, že jestli byla, jestli byla co, po angíně, jak mi ukazuje tým svojím prstom ku krku, tak to nevím, já měl spíš strach, a tak sem se nepřibližoval, estli už náhodú i ona už nesmrdí tak dosladka po anýzun či čím jako každá jiná mrtvola. Bledá ještě nebyla, natož modrá těma skvrnama, jak se o nich jako posmrtných flekoch zhruba do hodiny píše v každé detektivce, tak to teda vůbec ne, co se týče barev, když vás to teda tak zajímá, tak teda hubu, tak teda ty rty jak pysky pod frňákom měla červené, ale ne od krve, že by jí tekla z nosa, kde ste to vzal?
    Asi sa napatlala čímsi od dióra, ale barvu to mělo jak velikonoční vajco nabarvené těma anilínovýma barvama z konzumu, co se řeďá vodú, jak třebas u Smělíkú víno ve sklepě, nebo si k ještě k lepší představivosti vzpomníte na ty červené papírky balení od cikórky, že se nimi ženské z núze červenily kvůli parádě ještě za války, no prostě se jí, děvčici, kútky tím odstínem svěsily, že vypadala jako nějaký klaun nebo spisovatel, obojích se nám tu od bolševika přemnožilo, zatímco traktoristú jako sú já ubylo třeba jako támtonc v dírách v břehoch nad Moravú ledňáčkú. Krásy je den ode dňa méně, to se mě fakt vážně ptáte, estli zrovna kvúli temu míním držet tú svojú hladovku až do úplné smrti, to se ví, žádný člověk se přece do tohoto světa nenarodí jen tak nějako napúl, a neumírá, když je to doopravdy, enom po jakýchsi čtvrtkách, jak kdyby byl z másla, a měl ze sebe nechat dělat jakýsi všeckým chutný sladký krém, zatímco on si po celý čas uvědomuje, jak mu jednu po druhé kdosi bere jeho svobody, jak by po kúskách mizelo jeho tělo, a kde je prázdno, tam svoboda není, a ani krev tam neprúdí. Svoboda, ne voda, Moravú neteče.
    Život bez krvi néní, nevšímal sem si, esli jí ta její vytekla, ale co se mě týče, být mrtvý za živa, aspoň se k temu okolnímu báječnému světu tak stavjat a kvůli čemusi se přetvařovat, podrobit se té veřejné genocídě toho jejich zločinného státu, že je to trestný čin, co tu říkám, a co oni, kolikrát za den zavraždí nevinného, a jednou do roka, na velikonoce, si na vzájemné odpúštění udělajú tryznu s velkú slávu alespoň za toho jediného oficiálně Nevinného z nich.
    Který mezi nimi občas visívá rozepjatý na tým samým dřevě, přes keré si oni jindy podávajú ty jejich nakradené dolárky.

O co vlastně jde?
Pondělí v 22:08 | Barbucha(dubious cat) |  o projektu
Milí náhodní pocestní,
možná si říkáte, proč jsem já, veleznámá Dubious cat, založila ještě jeden blog, když sotva píši na ten původní, a já bych vám to ráda v tomto článku osvětlila.
Jako hodnotitelka tématu týdne jsem se dostala k blogu EMC, kde jsem se dočetla, že je třeba vytvořit loutku Meg Ryan, jelikož ta dáma z USA jen tak nepřijede, i když se jedná o natočení filmu. Možná mě znáte a víte, že nejsem výtvarníkem ve studovaném smyslu, co umím, to umím přirozeně a co neumím, to se v průběhu života naučím, ale ani to, že má loutkařská historie není zrovna obsáhlá mi nebránilo k tomu, abych řekla, že to zkusím. Slyšíš to Meg? Budeš mít dvojnici.

Můj mistr, tak budeme majiteli EMC blogu říkat, mne hned zasvětil do celé té věci, a já se to teď pokusím jednoduše zinterpretovat. Není potřeba jenom loutkové Meg Ryan, před kameru se též nemůže dostavit ani Ludwig Wittgenstein s Duckrabbitem. Můj první úkol je tedy jasný- vytvořit loutky, postavičky, z jejichž hlav čouhá vodící drát. Jak mi práce (ne)půjde můžete číst právě zde, první dva pokusy jsem již sepsala v předchozích článcích a najdete je v rubrice Čest práci aneb deník.
Až budou loutky hotové, postavím je před obrazovku svého notebooku, před vytvořené scény a budu je vodit před kamerou. Scénáře již v nějakém počtu existují a myslím, že jestli to všechno zvládnu, tak to budou skvělé kusy!

Na to všechno máme omezený časový prostor, neví jestli je ho málo, nebo dost, ale do půlky dubna už to musí být bezpodmínečně hotové.
Texty přímo od původce projektu a jeho myšlenky múžete nalézt zde, proto se nebudu již dále zaobírat účelem mého blbnutí. Však uvidíte- v průběhu práce budu odkrývat všechna tajemství Mony Lisy, čili Barbuchy.
 
Reklama

    Myslím si upřímně, že jednú z nejdúležitějších věcí v životě je dycky přesně vědět, kde a která jeho slépka mú s vajcami a kdy zanášá. A když se jedná o jeho, teda nosnicu kohosi jiného, dělat jako by to zrovna čerstvé snesla naša, ihned brat, jest, pít, jak kdybys byl ty zrovna jakýmsi tým slavným tenorom, i když si, a dávno tému, ale rád, zpívával enem po svícách. Víno sme tenkrát svedli pívat po kýbloch, večery bývaly dlúhé až do příštího poledňa, škoda vzpomínat.
Co sa stalo kdysi,
v tém strážnickém lesi,
zabili tam myslivečka
racovští raubčíci.
    Do teho dávného Vracova to od nás dneska máme kúsek, v noci bysme z vrchu ze Skály viděli, kdyby tam hořelo, ale za dňa ani polystyrénovým kameněm bys nedohodil, o pár kilometrů blíže do Německa zahlédneš Kyjov, ale tam dovnitřku nikomu cizímu vstupovat nedoporučuju, poněvadž, kdo je třeba odjakživa zvyknutý na internet, tak s čímsi takovým se tam určitě neshledá.
    A co se tam na rynku před úřadem dělo minulý rok ve dvě odpoledňa zrovna na Velký pátek, tak cosi takého zločinně politicky pornografického už je úplná haňba vzpomínat.  
    Zpíval sem rád, jak možná i ten dávný Wittgenstein, abych si ani v tomto sobě nelhal, zahlédnu na chvílu do tých jeho FILOZOFICKÝCH ZKOUMÁNÍ, co vůbec není stejné, co ony INVESTIGATIONS, keré púvodně on napsal, ale co se dá dělat, pražský překladatel té knížky zřejmě ke všecké Ludwigově posmrtné smole se vším všudy pocházel, řek bych, zrovna z toho všeckým neščastného Kyjova.   
     13. Když řekneme: „každé slovo řeči něco označuje“, neříká se tím zprvu ještě vůbec nic; ledaže bychom přesně vysvětlili, jaký rozdíl chceme vyjádřit. (Bylo by zajisté možné, že bychom slova řeči (8) chtěli odlišit od slov ,bez významuʻ, tak jako se vyskytují v básničkách Lewise Carrola, nebo od slov „holárijá holárí“ v nějaké písničce.)
    A ono se pak řekne neščastná třináctka, a kdesi cosi, a přitom i třeba já sem se tenkrát v nedělu o půl osmé večer třináctého mojí matce, schválně postojačky držené porodní babkou zrovna v podřepnutí, tenkrát na kuchyni na Brodovém narodil.

Reportáž psaná na tyči
Středa v 21:25 | Barbucha(dubious cat) |  čest práci aneb deník
Včera jsem neměla příliš mnoho věcí na práci, jelikož úterky netrávím ve vzdělávacím ústavu, tak jsem se vydala do Základní umělecké školy Střezina, kde působí jedna z mála osob, která mi může pomoci. Loutky, loutky, loutky- mám je vytvořit, samy se mi ještě neexistující množí, ale jaká je ta nejlepší technika, či materiál?

Když jsem byla jako Barbucha přijata do pracovny paní Jolany, zrovna tam zkoušela blonďatá dívka svůj monolog s velikánskou loutkou medvěda na budoucí představení. Celá místnost byla ověšena různými kostýmy a na zemi leželo ještě několik obrovských medvědů. Než jsem paní Jolaně řekla, co vlastně od ní potřebuji, měla jsem dost času na rozhlížení se kolem. Tohle je opravdu ZUŠka? Ta, kterou jsem navštěvovala deset let ,a která si v našem městě hraje pomalu na akademii pro vyvolené, se tomu místu nemá šanci vyrovnat. Moje srdce, poslední dobou neskutečně tíhnoucí k divadlu a filmu, ihned zatoužilo do nějakého takového místa patřit. Ach, kéž bych byla alespoň trochu méně já!

Jolana o mé návštěvě předem věděla, ale vůbec netušila, čeho se vlastně týká. Myslela si totiž, že jsem středoškolačka toužící se dostat na loutkařinu. Ihned jsem ji tedy vyvedla z omylu a pustila se do vysvětlování- mé studium je zaměřené na český jazyk a literaturu, ale tak nějak se nebojím i jiných zákoutí umění. Jsem přeci absolventkou ZUŠ ve výtvarném oboru, v hlíně jsem se tedy již patlala a jakési pokusy s prostorovou tvorbou mám taky za sebou! -Alespoň to si říkám pro své vlastní uklidnění, že to zvládnu a stihnu včas.

Začala jsem jí tedy klást otázky ohledně výrobního materiálu, jelikož pokusy s moduritem se mi příliš nevydařily a nerada bych zkoušela všechny možnosti. Údajně by byla nejlepší metoda kašírování, která mne už taky napadla, ale má to jeden háček- velikost loutky. Nedokážu si představit, že bych zvládla z papírové kaše vytvářet dokonalé hlavičky, což mi Jolana dala hned za pravdu. Nakonec jsme se shodly, že jílová hmota, s kterou jsem začala v sobotu, je to nejlepší možné řešení.

Moje loutky nemusí být (naštěstí) příliš pohyblivé, proto mi Jolana poradila, že bych se nemusela "patlat" s tělem. Mají-li postavičky jen stát, mohly by být vytvořeny jako hlavičky posazené na "kornoutu" , který by se schoval pod oblečení. Tuto metodu ale ještě musím velmi zvážit, přeci jen- chci, aby loutky vypadaly lidsky. Je vlastně zlváštní, že chci, aby něco vypadalo lidsky, obvykle nechávám ve svých kresbách mluvit říší snů. Ale tohle je film o Wittgensteinovi s Meg Ryan a Duckrabbitem. Jsou to postavy s předem danou podobou, své surrealistické metodě tedy musím dát tentokrát sbohem. (Alespoň na chvíli)

Další věcí, kterou jsem měla nedořešenou jsou barvy. Čím mám malovat na vysušený jíl? Moje maminka tvrdila, že nemám jinou možnost než si koupit akrylovky, ale Jolana nabídla jinou. Obyčejné temperky smíchané s Herkulesem! Herkules je, zdá se, velmi silný přítel, když nevíte čím si pomoci, zavolejte tekutého Kevina Sorba (aneb jsem už generace která sledovala onen podivnomytologický seriál).

Po té co jsme dořešily věci kolem loutek, povídaly jsme si ještě s onou blonďatou dívkou o fungování Střezinské ZUŠky. Jsem si totiž jistá, že kdybych byla bývala jako malá z Hradce,vyvíjela bych se na takovém místě mnohem více. Nevím co se to se mnou děje, ale umění, a to už téměř jakékoliv, má pro mě neskutečný význam. Nejsem sice geniálním literátkou, výtvarnicí nebo něčím takovým, ale dělám to z lásky, což je podle mě leckdy mnohem důležitější. Jolana mi sdělila, že dělají skupiny i pro dospělé, kde se dělá divadlo, a že trpí nedostatkem scénářů. Scénář! To je část mé bakalářské práce- napsat a zrealizovat divadelní hru. A najednou mám i cíl v téhle věci- napíšu-li něco kvalitního, mohu to předat podobně nadšeným lidem jako jsem já. Ale nejdřív musím vytvořit ony loutky. A pak muzeum!

Nemám žádnou fotografickou dokomentaci související s tím, co jsem tu napsala, proto přikládám obrázek, který jsem vytvořila ve čtvrťáku. Byl to jeden z možných návrhů na plakát maturitníhu plesu v Zombie stylu, ale nakonec jsem byla přesvědčena k nakreslení Michaela Jacksona. Proč si myslím, že se hodí? Zombíci chodí jako loutky.. Alespoň ten můj vypadá, jako by jej vedla nějaká neviditelná síla.

    Jmenuju se teda Kompas, v práci jezdím na traktóru, co mi zbylo od časú, kdy mě StB vedla, a se stejnú pečlivosťú pořád vede, jako Nepřátelskú osobu. Dokonce si mě k tomu jejich účelu překřtili, nejdřív sem byl pro ně Umělec a o pár roků pozdější si mě už mezi sebú podávali pod ménem Spisovatel, a nebo naopak, možná, že by si mě překřtili i dotřetice, ale zase tajně, abych já ani nepotřetí nevěděl.
    Poněvadž vlastně kvúli nich sem se pustil do sháňaní knížek toho Wittgensteina, co česky, natož ešče mi blíže slovácky!!!, jediná nikdy u nás v tých jejích bolševických dobách nevyšla, poněvadž každý jeho díl by vlastně pořád stejný o menách jako slovách, a od příštího začátku zas naopak. Ale mi to nevadilo, jak je to dokolečka, na polu též přece před zimú zoráš, na jaro naseješ, požněš, na podzim zase pooráš, pořád stejně dokola. Lidský čas se odjakživa děje v kruhu, to enem ti noví bolševici se nám snažá namluvit, že v rámci toho jejich pokroku doba míří pořád kamsi dopředu. Ale když se otočím za sebe, za posledních dvaadvacet (22) roků tu nic dopředu aspoň rozejítého nevidím, a ti hlásatelé pokroku sami se motajú dokola na jedným samým místě, jak ti psi za svojími ocasami.
    Mezitím na mě tenkrát ti estébáci nachystali plán, jak si zrovna mě shrábnút na pár roků do kteréhosi toho jejich špilberka, připravili si na mě nástrahy na šest roků nahrubo za paragraf číslo 100, což tenkrát bylo to podvracení, na keré stačilo udání púhých dvoch svědkú, a oni přitom na mě měli narafičené hned jejich agenty tři.
    Kašpara? Melichara? Baltazara?
   Ne, ti to nebyli, tady ti došli přece tenkrát za Ježíškem, se třemi dary, slavní králové.
  Ty moje estébácké ordonance se jmenovaly Španěl, Dalibor a Grünwald, všeci tři mojí dobří kamarádi, každého z nich sem velmi dobře znal i snášal, co se týče toho přejmenovávání, i tu sem si už párkrát vděčně na toho dávného Wittgensteina vzpomenul.
Zabíl ho tam jeden,
Laga ho menujem,
ten Krumnikl, ten to vznikl,
ten to propověděl.
   Ščastným řízením osudu sem se jim z té léčky na arest, sám nevěděl sem jak, vymknul, moja past jim sklapla naprázdno, jejich návnadú sem však ostal, zajímavé by to na líčení bylo, ale psát se mi o tým nechce, ale že je to cosi jak pružina ve mě a já musím občas sednút nad linky sešita, dal sem se teda radši do psaní scénářa filmu, v kerém dojde na Wittgensteina i na tu slavnú Meg Ryan, kdo z vás by neznál tutoť herečku, která kvůli mně přijede sem k nám na dědinu. Poněvadž ten můj americký strýc, po kerým se odjakživa menuju pro všecky Kompas, byl vlastně její dědeček.
     Psát odevždycky umím, vymýšlat si ještě výš, myšlenky mě při púhém jen pomyšlení na tu její krásu nesly jako ptáci hore nad oblaky, všecko sem odtama viděl, celý děj, každý krok, kterým sa ta vzhledná ženská za mnú směrem od Hradíšťa pohla, jedinú potíž sem šak měl, že sem žárlivý jak ta malá ryba s ostnami, co si staví hnízda a žije enem kdesi v Rusku, nebo kde.
    Ale sám sebe hrát ani v českém hraném filmu nemožu, to by nešlo, a to už je co řect, jaké to sú žumpy, každý, kdo mě zná, přece dobře ví, jak vypadám, a že kvůli temu ani bez doprovodu nemožu sám ani k holičovi, kde sem od dvaašedesátého nevkročil, by si takový nešťastník z úleku, co to namísto mě zrovna ve dveřách vidí, sám sobě břitvú hlavu pod ohryzkem, uleknutý, neodťal.       

Ono to (skoro) žije!
Dnes v 19:22 | Dubious cat |  čest práci aneb deník
Konečně jsem nestrávila několik hodin patláním se v jílu zbytečně!
Po celém dni se kolem pátečně sobotní půlnoci zrodily dva hliněné exempláře- něco na způsob Wittgensteina, a to samé platící o Meg Ryan.

Pořád jsem si říkala, že 15 centimetrů je dost vražedně malá velikost pro takové osobnosti, ale během procesu vyrábění se mi někde ztratily zhruba dva centimetry. Obě loutky mají dost silné nohy, ale jelikož potřebuji, aby alespoň nějakým způsobem stály, nešlo to jinak. Jsou to ony ztučnělé nohy, kdo může za úbytek výšky, ukažme si na ně! (Ještě měkká hlína měla jaksi problém unést již tvrdnoucí hlavu s tělem, ve kterém je navíc vražený drát).

Celou svou práci poctivě fotograficky dokumentuji, ale má to jeden takový malý háček- nejlépe mi jde práce v noci, čili při umělém světle lampičky. Výsledné fotky jsou tedy velmi nepodobné realitě díky stínům. Rozhodla jsem se i některé etapy práce natáčet, tady je tedy záznam, který obsahuje scény jak vystřižené z Andaluského psa- trýpaní se v oku ostrým předmětem.
Obě figurky měly necelých 24 hodin klidu, aby mohly schnout a případně mi ukázat své rozšklebené tělo. K večeru již byly ve stavu vhodném pro barvení- smíchala jsem temperky s Herkulesem, jak mi poradila paní Jolana, a modlila se, abych někde neudělala barevnou chybu. Naštěstí jsem nic závažného loutkám nezpůsobila, ale pro příští rvorbu bych si měla pořídit více tenčích štětců.(Video s nanášením barvy mám taky, ale je podobně nezáživné jako to první)

Nabarvené loutky později podstoupily transplantaci vlasů v podobě chemlonu. Už chápu ono přirovnání "mít vlasy jako z chemlonu", Megin hairstyling vypadá opravdu zničeně. Ale co nadělám, tady nepomůže ani ten nejlepšé šampón...
Nakonec jsem se pustila do šití Wittgensteinova oblečení. Na většině fotek, které jsem s ním našla, má oblek, proto meě ani nenapadlo obléct ho do něčeho jiného.
Co se týče Meg, zatím jsem ve stádiu přemýšlení. V jednom z prvních dokumentů, které mi přišly stálo, že by měla mít nejlépe něco podobného jako v reklamě na barvu. Ale já se ptám- přišla by Meg do televizní show takto oblečena? Je to dáma a dámy- herečky jistě chodí do televize společenštěji oděné. A teď Duckrabbite raď!

Dostala jsem za úkol vytvořit ještě další loutky: Babylónskou věž, židle a Steinera. Ten má být duchem,proto mne napadlo- co kdybych ho celého ušila z průsvitnější látky? Proč používat hmotu, když ektoplazma je nehmotná? Ale nejdříve musím uplácat Duckrabbita. Těším se na něj. Kvůli němu jsem ochotna zničit svůj "fotografínský plášť" z bitvy Pěti armád, protože tento druh látky mu bude jistě slušet.
 
    Já sám se teda před kameru jako herec postavit nemožu – ale kohosi je k tomu třeba přece enem odsúdit.
    Núza koho vybrat je to teda pro jednú malú hlavu hodně veliká.
    Co se týče takového mojeho budúcího představitela, každý soudný, pokud ešče nepíl, jistě uzná, a přeloží si sám po mně do té jeho třeba češtiny, že aspoň v čemsi by se měl takový herecký reprezentant vyrovnat té světoznámé herečce. Hned třeba v pohlednosti té její tak samozřejmé zevní krásy, jakož třeba i co se týče peněz, které si ona rolemi vydělává, ale napadá mi, že hned zrovna v téjto jednotlivosti si s Meg jako prvovzorem náš borec, ač by byl jakýchtěl číman, tak například třeba v kategorii honorář za jedno slovo určitě nikdy rovný nebude a končil by i v tejto disciplíně daleko za stupňama vítězú. Teda vítězů – ať je i jedenkrát po jejich.
    Za takovéto núze o srovnání, jaké by tedy aspoň jakési s ní porovnatelné podmínky měl splňovat váš aspirant, ptáte se mě, ptáte, že, a že zpoza tých českých hranic sem k Hradíšťu jinak nedáte, a v umanutosti kleští tej vaší zvědavosti nepovolujete, au, nech teho, Mico, ty mrcho bílá celá černá od oleja, jak tě nemyju, jo, dobře tedy, stručně vypočtu, jak kdybych stál namísto u nás v šenku na stupínku tamteho jejích parlamentu, ve kterým už roky (22) žádný na cosi takového nemá rozumu:
    Nesmí být až do třetí rodové i rodinné linie agentem nebo důstojníkem StB, a jiných podobných genocidně zločineckých organizací. Členem Lidových milicí jakbysmet, jak ne třeba i jeho švagr. Stejně tak se nesmí ve mnou stanoveném intervalu genealogického původu jednat o člena, popřípadě členku, v případě tchýně, ÚV, KV, OV, Měst, obecních, místních a podobných výborů KSČ.
    Obdobně musí splňovat, že po roce 1990 nic nerozkradl z veřejného a rovněž nijak zásadně nekolaboroval s tímto nástupnickým státem.
     Pánbú jim, těm poslancům a deputátům jednou měsíčně, fištrón na to nanašrtykoval, a rozum jim dal pouze na to, aby jazykami plétli, jak kdyby byli z tých po celém okolí neblaze vyhlášených Širůčkových třeťáků pořád ožralí.  
    I váš pán prezident, ruský agent a klon odevždycky bez otca, dyť v životopisu kohosi takového nevede, přeje případným zájemcům o rozlousknutí tajenky hodně, ale opravdu hodně, zdaru v takovémto hádání!
    Co bude pro takového šťastlivca první cenú v tejto tomboli o roli?
    Nejprvněji, kromě obsazení vedle opravvdové herečky, případně dokonce obojí, předevšeckým dobré vlastní svědomí. Poněvadž takový šťastlivec, jak by byl do něho zaťal jeho zázračný dráp náš lékař doktor MUDr. Koseček, počne zničehonic usínat odteďka večer co večer úplně spokojený, poněvadž bez hrstí prášků, jak býval navyklý.
     Dúfam tedy, že už chápete, jak mě majú po úřadoch rádi, jak jim každému hnedky na začátku hrdě zahlásím, že sem estébáky stále vedený jako Nepřátelská osoba, ale zavřít mě a jít namísto mě na zetór orat, tak to se jím zas nechce, a proto se ani nedivím jejích přání, že kvůli nim by pro mě bylo nejlepší, abych byl jen úplně normálně obyčejný vrah.
    To se ví, že s takovú nádhernú příležitosťú sem nezapomněl a dopovím vám teda, co se potem dělo s tamtú rudovlasú holubičku, jak tam na tým Suchým řádku ležala, když venku zrovna nedávno byly ty mínus čtyřicítky.
   Na předsíni mám stát mražák, ba dokonce dva. Na bílých dveřách jedneho mám holú rukú nadepsané Nepřátelská osoba a na druhým Mica, kocúři sice odevždycky nečetli to jejich bolševické Rudé Právo, nenaučil se proto ani ten múj rozmilý.
   Tamtu sem teda strčil do jeho mrazáka, a teďky, když mi občas zabude ze světa okolo mě smutno, tož si nožem ukrojím kúsek tých jejích mladých vzpomínek, položím v kuchyni na bílý taléřek, jak kdyby tamta byla moja nevěsta, nějaký čas se na túto hostiju nevinnosti s kucúrem díváme, a až se aspoň trochu ohřeje já pak řeknu „No tak, vem si!“, a on potem z předešlé dlúhé chvíle tu porcu mojeho smutku někdy i najedenkrát zežere.
   Kocúr živočišné bílkoviny potřebuje, a já mu kvúli temu myši chytat nemíním, za rybí granule kdesi v kauflandu je peníze zbytečné vyhazovat, a tamta venku byla ještě položivá, když sem jú do teho mrazáka cpal, aspoň nám tam vevnitř vydrží dlúho čerstvá, tak jak zpívá tamten Lennon, třeba možná až do příštích vánoc, nebudeme aspoň s kocúrem zas celý večer sami.
    A co kdyby se tu mezitím objevila z Ameriky ta Meg Ryan? Co by bylo, i s ňú bych si snad nějak poradil, na předsíni je místa pořád dost, kúpil bych teda kdesi v Hradíšťu třetí mrazák, dobré by bylo se slevú, enem eště pořád nevím, co bych potem za slovo na jeho bílých dveřách vlastní rukú krasopisně nadepsal.
    Musím se teda zase podívat do kterési z knížek teho Wittgensteina, předtím sem tam pokaždé radu našel, tak teda nevím, proč by zrovna tentokráte chválabohu ne.
    Ale ještě než prdel zvednu, tak mi jen tak v hlavě mihlo, že teho třetího mrazáka na předsíni ani nemusí být zapotřebí, co třeba že už tu druhú, tú herečku z Ameriky, už tú nějaký den na skladě vlastně mám, dyť jak bych jú moh vlastně poznat, když nikdá sem bárs žádnú její fotku neviděl, televizor nemám, a v naším kině hrajú pořád cosi, co mi na plakátoch vyprávjajú česky, ta její i mojeho strýca Amerika je od našeho kostela druhého největšího na okresi strašně strašně daleko.   

Reklama