Arn Dresko VII. Ubránit se psu

Cestou na bar jsem cítil slabost v nohách. Měl jsem děsně nepříjemnej pocit v zádech, jakoby mi je pomaličku provrtávaly kulky, což bylo naprosto zcestný, protože ten člověk nebyl z těch, co by si špinili ruce.

Byl jsem děsně šťastnej, když jsme se konečně doploužili k baru, o kterej jsem se mohl opřít a taky si v zrcadle hlídat, co se za mnou děje.

 „Co to, kurva, bylo?“

Podívala se na mě děsně zoufale. Kurva! Zoufalejší pohled na mě za celý život vrhla snad už jenom máma.

 „Pamatuješ ty dva v koženejch sakách a toho, co ho někam vedli, když jsme přicházeli?“

Přikývnul jsem a okusoval si koutek rtu.

Objednal jsem jí další koktejl a sobě další whisky s vodou.

Vycházkovou hůl jsem opřel o bar a cylindr na něj položil. Sundal jsem si i frak a přehodil ho přes židli.

Típnul jsem cígo do popelníku na baru a rovnou si zapálil další. Byl jsem děsně rozrušenej, roztřesenej. Srdce mi bilo tak zuřivě, že jsem myslel, že buď dostanu každou chvíli infarkt, nebo mi nadělá z hrudního koše střepy.

„Tak to odváděli novináře, kterej byl pozvanej, aby si nechal vymluvit článek o něm.“

„Hm.“

 „On nikdy nedovolil, aby se o něm napsalo cokoliv, co by ho nějak poškodilo.“

„Tak proto´s pro něho nikdy nic nežehlila?“

„Nech toho. Nědělej si z toho srandu.“

Kopnul jsem whisky, zapil ji vodou a típnul cígo, protože jsem uslyšel něco jako valčík. Nejsem žádnej velkej tanečník. Dokonce bych řekl, že skoro tančit neumím.

Cítil jsem se jako tajnej agent na plese, kterej pořádá nějakej děsně vysoce postavenej frajer, co má v pracovně na disku nějaký děsně důležitý informace. Jenže moje utajení je kompromitovaný a každou chvíli si pro mě můžou přijít. Takže co bych to byl za špiona, kdybych si nezatančil.

„Jdeme tančit.“

„Nejdeme. Nikdo netančí.“

„Budeme první.“

„Ne. Neměl bys už na sebe upozorňovat a možná by bylo nejlepší, kdybys šel domů. Dneska´s to pořádně posral.“

Zapálil jsem si a objednal si další whisky s vodou. Už jsem ji začínal cítit.

„Můžu snad za to, že ten chcípák na mě žaloval?“

„Ty ses prostě nemohl omluvit a nebýt drzej!“

„Ne a chci tančit!“ kopnul jsem panáka a třísknul skleničkou o pult, „musíme jít tančit nebo si pro mě každou chvíli přijdou!“

„Arne, prosím tě...“ nedořekla to, protože jsem v zrcadle na baru za sebou uviděl tu ženskou v červenejch šatech a otočil se na ni.

Chytil jsem ji za ruku těsně po tom, co nás minula.

„Pane Dresko,“ řekla a zaskočeně se na mě podívala.

„Smím prosit?“

S decentním úsměvem kývla a zavěsila se do mě.

Možná by se chtělo říct, že jsem svým způsobem páchal sebevraždu, ale já ani na vteřinu neztratil vůli k životu. Spíš bych řekl, že jsem měl nějakou podvědomou potřebu připomenout si jeho cenu nebo tak něco. Bát se něj a muset bojovat.

Neohroženě jsem ji dovedl doprostřed tanečního parketu a postavil se proti ní. Je jasný, že brala nějaký prášky a nejspíš právě proto působila jako, že na všechno shlíží jakoby odněkud z děsný dálky. Jenže navzdory tomu bylo v jejím pohledu něco dráždivě zběsilýho.

Tančili jsme a ani jeden z nás nemluvil.

Na to, že neumím tančit, tančím vážně dost rád, když je příležitost. Vždycky lituju, že jsem místo do tanečních chodil chlastat a když už jsem tam třeba někdy přišel tak nachlastanej.

Většinou prostě tančím tak, že se vyhýbám nohám svý taneční partnerky a aspoň přibližně se pohupuju do rytmu.

S ní jsem ale tančil vážně jako nějakej Astaire. Kroužili jsme jak kolem naší společný osy, tak po celým tom liduprázdným parketu, jako bychom se měli každým okamžikem vznést, urvat strop a odlítnout někam do úplně do hajzlu pryč od toho všeho.

Jenže pak dohrála hudba a celej ten vzletnej okamžik pryč byl.

Naklonila se ke mně, rty těsně k mýmu uchu. Zavřel jsem oči a zhluboka se jí nadechl. Byla dokonalá femme fatale.

 „Až budete odcházet, dávejte si pozor,“ a odtáhla se.

„Na shledanou pane Dresko,“ a odešla.

 

Musel jsem stát uprostřed toho parketu dobrých pět vteřin, než jsem se sebral a šel instinktivně zpátky na bar. Čekali tam na mě jenom mý věci. Ona byla pryč.

Zapálil jsem si, objednal si další whisky s vodou a opřel se zády o bar, abych měl výhled do sálu. Netrvalo dlouho a zahlídnul jsem ji. Bavila se s tím úlisným chcípákem.

Otočil jsem se k baru a barman přede mě postavil tu whisky. Kopnul jsem ji a zapil.

Byl jsem nasranej a chtělo se mi chcát ze vší tý vody, co jsem vypil. Nasadil jsem si cylindr, přes ruku přehodil frak, sebral vycházkovou hůl a odešel se vychcat s tím, že už se tam nevrátím, že na ni seru.

Záchod byl řešenej tak, že se vcházelo do části s umyvadly, na kterou byla kolmo napojená část s pisoárama a kabinkama.

Frak a hůl jsem si odložil na pult, do kterýho byly umyvadla v sazený, a šel se vychcat.

Asi v půlce mýho chcaní někdo vešel. Když se vyměšuju do pisoáru, nikdy se kolem sebe nerozhlížím. Je to divný a podezřelý. Existuje takový nepsaný pravidlo, že mezi močícíma chlapama u pisoáru by měl být vždycky jeden vynechanej. Pokud se stane, že už jsou všechny vynechný a obsazený, etiketa velí vychcat se v kabince.

Kdybych se tehdy rozhlídnul, nemusel jsem si pochcat kalhoty, když do mě menší a mladší z těch koženejch frajerů strčil tak, že jsem sebou fláknul o zem.

„On mě pochcal!“

To žduchnutí mi totiž vyrazilo penis z ruky a dalo mi takovou rotaci, že proud moči – kterej je dost obtížný zastavit, když jste rozechcaný, i za běžnejch podmínek  - mířil na něj, jak jsem házel záda.

Kdybych v ten moment nebyl posranej strachy, měl bych pocit zadostiučinění už tehdy.

Ten starší a větší stál ve futrech a budil respekt.

„Seš buzerant?“ ptal se starší a větší.

„Co?“ a schovával si penis do kalhot.

„Ptal se tě, jestli seš buzerant.“ papouškoval ten mladší a zjevně dementní.

„Ne. A vy?“ a zvedal jsem se. Jenže mladší se mi rozhodnul pomoct tak, že mě chytil levou rukou za krk a přirazil ke zdi.

„Říkáš, že můj učitel je buzerant?“

„Hele měl byste si ho trochu hlídat,“ sípal jsem přidušeně,“ třeba k noze by mi docela vyhovovalo.“

Zmáčknul mi hrdlo tak silně, že jsem už nemohl říct ani slovo, a pěstí mi roztrhnul obočí.

„Pokud nejsi buzerant, proč někomu vyhrožuješ, že mu narveš tohle do prdele?“ ptal se ten starší, v ruce držel moji vycházkovou hůl a já měl hrůzu z toho, že ji budou chtít vážně narvat do zadku mně.

Abych mohl odpovědět, povolil sevření.

„Hele…“ ani nevím, čím bych asi tak chtěl pokračovat, když někdo vešel do dveří a starší zmizel za rohem, aby mu vysvětlil, že toalety jsou dočasně mimo provoz.

Myslím si, že ubránit se dá každýmu psu, kterej vás napadne, pokud ho budete chtít zabít.

Praštil jsem ho levou pěstí do ucha, tak silně, že pokud mu neprasknul bubínek, minimálně mu to rozhodilo rovnovážný orgán. Maličko povolil sevření a já se mohl vyhnout jeho pravačce.

Ve chvíli, kdy si sdíral klouby pravé pěsti do krve o stěnu, jsem mu dal pravou pěstí ránu do břicha a on mě pustil úplně.

Byl jsem zády ke stěně s pisoárama, čelem ke kabinkám.

Chytil jsem ho za to jeho nechutný kožený sako a vší silou se s ním vrhnul směrem ke kabince. Ztrácel rovnováhu, protože nestíhal ustupovat dozadu tak rychle.

Kousek přede dveřma jsem mu podrazil nohy, on je vahou svýho těla rozrazil, fláknul sebou zády o mísu se zvednutým prkýnkem a naposled zavil jak raněnej pes, protože já jsem se přichytil kabinky, abych na něj neslítnul, ale ještě než stihnul zařvat, jsem byl vevnitř, zapřel se rukama o stěny, levou nohou mu stoupnul do rozkroku a pravou mu vší silou dupnul do prsou.

Ještě nedozněl zvuk jeho křupající páteře a já se už otáčel a razil ven z kabinky.

Ve chvíli, kdy jsem vyběhnul, dostal jsem děsnou ránu kovovým madlem mý vycházkový hole někam nad pravý ucho.

Stál za rohem po mý levý ruce a fláknul mě vším, co měl ve svý mocný pravačce.

Poslední, co si pamatuju, než jsem ztratil vědomí je děsně intenzivní světlo zářivek na stropě a svalová křeč, ve který jsem se svíjel a propínal děsnou bolestí, která mi vystřelovala odněkud z míchy.

---