Josephine

Josephine

 

Hladiny pootevřených rtů přes sebe zlehka přejedou.

Naklonila ses ke mně tak samozřejmě, viděla jsi do mě.

A já viděl divadlo tvého těla rozehrané s grácií jemnou.

Zdáš se mi? Nevím o tom, prožívám svou první lásku.

 

Jsi tajemná, jsi sladká. Jsi smyslná. „Josephine,“ šeptám

francouzské jméno, stojíš ještě proti mě: „Žozefin“.

Jsi ztělesněná slast, chutnáš po vábících květinách světa.

Tvoje oči přitahují můj zasněný pohled. Vydržím, držím.

 

Hltám jejich záři, zároveň sytím světlem tvou dychtivost.

Svítíme pro sebe, srdce mezi námi zběsile rychle buší…

…a mezi každým úderem proběhne, zdá se mi, věčnost.

Nevím, ztratil se čas, dívám se ti do očí, jen se dotknout.

 

Jsme spolu, a stejně mi chybíš - krok mezi našimi těly.

Nemůžu se tě dočkat, tlukot srdcí ještě sdílení oddaluje.

 

„Josephine,“ je to jako sen, kde jsi do teď byla, nevím.

 

Nevím, kde jsem byl já, ani že jsme na sebe čekali.

 

Zasněně natahuju ruce, blíží se k tvým v pohybu.

 

Vím, kdo jsi. Láska mýho života, okamžik zajetí mysli.

A přece tě neznám. Jen cítím, jak po sobě toužíme.

 

Vejdeš se mi do náruči, cítím vůni tvých vlasů. Chá.

Cítím, tvoje srdce bije v mém. Svět se ztratil, miluju tě.

Nic jiného není. Nepřemýšlím o nás, jen si užívám.

Dávám, beru. Obě jsou to slova znamenající jedno.

 

Jsou momenty, které jednou skončí, žiju přítomností.

 

Vzpomněl jsem na sílu dávných zamilovaných objetí,

teď je v životě nejsilnější. Stejně jako vždy před tím?

„Josephine, kde jsi byla, lásko?“ Usmíváš se, díky.

Usmívám se, tvoje pohyby děkují. Tohle je sdílení.

 

Jsme součástí přírody a vesmíru, oba jsme jedno.

Kdo jsou ti lidi kolem tebe, vidím je jen na půl oka.

Vyšleš oko kokety, bez vypočítavosti. Nevinnost.

Něco jim říkáš. Hltám tvůj pohyb, tohle pootočení.

 

Mihla se kolem tvoje máma: Dávej pozor, Josephine.

Těším se na tebe, hned, ty už víš. Ztratila ses mi a já…

…teď jenom vzpomínám. Lovím v paměti. Snažím se.

Vidím tvoje oči, zblízka se dotýkají mých. Lásko.

 

Líbali jsme se, ztráceli obaly těl v chtivých dlaních,

které se prostupovaly, mísily, těšily, mazlily.

 

Tahle slova jsou jen doutnající dým, který zbyl.

Oheň dosvítil, dneska v noci, stejně jako se objevil.

 

Přišla jsi za mnou sama, a zůstali jsme tu sami. Sám.

Chybíš mi k zbláznění a přece to tak není. Jsem plný

radosti ze setkání. Rty se hýbaly, ale nemluvili jsme.

Slast, tohle bylo francouzsky. Vznášeli jsme se.

 

Ale tanec to nebyl. V šeru, jestli ráno nebo večer…

 

Nevím, kde a kdy to bylo. Ten prostor tady není.

Tvoje oči, tvoje energie, tvoje vzdušnost. Radost.

 

Z nalezení, které trvá věčnost několika úderů srdce.

Zmizela jsi s ránem. Nebo já? Proč se to stalo.

 

Probuzení… Rád tě v noci zase potkám, přeju si,

co je možné ve snech. Snít. Být spolu. Josephine!

---