Zápisník pražského taxikáře

Je tomu už několik let, co jsem se rozhodl ukončit stresující práci v marketingu a dal přednost pohodlnému místu za volantem. Nejdříve jako řidič služby odvozu automobilů pro alkoholem zmožené klienty, později jako plnohodnotný taxikář. Pražský taxikář.

Za ty čtyři roky, co jsem se svou drockou brázdil ulice hlavního města, jsem narazil na spoustu zajímavých lidí a zažil desítky příhod. O některé z nich bych se s vámi rád podělil.

Bylo něco po půlnoci, když mi do vozu nastoupili dva rusky hovořící zákazníci.

„Trošku se projedeme,“ ozvalo se ze zadní sedačky a mně se v tu chvíli zrychlil tep. Naším cílem byly Netvořice. Pánové si zvolili trasu podél Vltavy, a když jsem ve Štěchovicích opustil relativně rušnou silnici a o chvíli později ve zpětném zrcátku zmizel za horizontem odraz posledního světla, krve by se ve mně nedořezal. Byl jsem v té době taxikářský zelenáč, ale vzpomněl jsem si na rady svých starších kolegů. A vzhledem k tomu, že jsem rozhovoru, občas přerušenému bujarým smíchem, nerozuměl a moje myšlenky směřovaly k ohořelému vraku mé škodovky uprostřed lesa, udělal jsem to, co mi staří taxikáři doporučovali – jel na krev. Za normálních okolností jsem se zákazníky na palubě jezdíval tak, aby se cítili jako v bavlnce, ale tentokrát ne. Úzké silničky spojující vesnice uprostřed lesů se mi přes nebezpečně vysokou rychlost zdály nekonečné. V zatáčkách jsem držel vůz na hranici adheze a díky tvrdému podvozku bylo cítit, jak při každém projetí výmolu auto trpí. Stejně jako posádka, nutno podotknout. Ale já měl na paměti, že čím vyšší rychlost, tím menší pravděpodobnost útoku ze strany zákazníka. Jednoduše proto, že ve stotřicetikilometrové rychlosti „by šel do kytek s vámi“. Když jsme dojeli na místo určení, oba pánové zatlačeni do svých sedaček skoro nedýchali.

„Tak takhle jsem se v taxíku ještě nebál,“ poznamenal s nenapodobitelným přízvukem jeden z nich.

„Pánové, upřímně řečeno, já taky ne.“

Ten větší z dvojice pohlédl na taxametr, kde svítila částka necelých devět set korun, vytáhl z naducané peněženky tisícovku, se slovem „spasiba“ za sebou zavřel dveře a oba muži zmizeli ve tmě.

To pán s igelitkou, to byla jiná třída. Svou přezdívku si vysloužil proto, že při každé ze svých častých cest byl vybaven právě tímto zavazadlem. Upřímně řečeno jsem toho pětatřicetiletého chlapíka nikdy nepochopil. Přestože vlastnil řidičák i auto, neváhal dvakrát do měsíce obětovat dva tisíce korun ze svého nevysokého příjmu za to, že ho odvezu k jeho rodičům na Sázavu a večer zase zpět do Prahy. Pan s igelitkou prostě neměl řízení rád. Vskutku nepochopitelné.

Jindy jsem díky nařízení, které zakazuje příbuzenstvu doprovázet pacienty na palubě záchranky, zažil nezapomenutelný sprint. V závěsu za vozidlem s právem přednosti v jízdě (samozřejmě po domluvě s řidičem sanitky) jsme tak projížděli „červená nečervená“ stokilometrovou rychlostí ulicemi Prahy 6, aby mohla rodina čelit nástrahám kruté nemoci v neútulném nemocničním prostředí společně.

K taxikářskému životu patří také ženy. Většinou opilé a často zoufalé a smutné. Nezapomenu na dlouhou jízdu na okraj Prahy s velmi pohlednou slečnou, jíž jsem musel neustále utěšovat. Když pak zaplatila, pronesla kouzelná slova: „Vy jste takovej sympatickej, nechcete zajít ke mně na skleničku? Třeba k ničemu ani nedojde...“

A nedošlo, protože začínala páteční noc a já se musel věnovat práci. V mnoha jiných případech jsem však podobným svodům neodolal. O tom ale třeba příště...

Další zajímavé texty z taxikářského prostředí na nových stránkách autora.

Tento článek byl zveřejněn na motoristickém serveru DRIVERSWEB.CZ

-inosh-