To kdybych věděl III

   „Ale jak je možné, že je to tu už tak rozjeté? Chci říct…vypadá to tu, jako by to fungovalo tisíce let.“
   „Rozjelo se to tu tak, aby to nevzbudilo podezření. A všichni zdejší mají vzpomínky na minulost, kterou vlastně nikdy neprožili. Dobrou noc.“
   Něco nesrozumitelně zamumlám a zavrtám se do peřiny. Měl bych si jít vyčistit zuby. No co, seru na to, nechce se mi.
   Alois zhasne lampu a zavře dveře. Celý pokoj se postupně zahalí do tmy a já usnu do ničím nerušeného spánku.

   Když se vzbudím, s překvapením zjistím, že je po desáté. To jsem prostě já-klidně dokážu spát i do dvanácti, když mám chuť. Z kuchyně se line nasládlá vůně javorového sirupu a pomerančového džusu.
   „Dobré ráno,“ pozdravím Loua mezi dveřmi.
   „Taky, taky. Udělal jsem snídani. Alespoň se najíš, než vyrazíme.“
   „Vyrazíme kam?“
   „Neříkal jsem ti, že mám pro tebe překvapení? Vážně jsem na to zapomněl?“
   „No…nic jsi neříkal.“
   „Tak to říkám teď. Rychle, sněz to. Za chvíli musíme vyrazit.
   Když dojím vynikající lívance, skočím do koupelny, abych si vyčistil zuby a udělal si něco s vlasama. Nakonec se rozhodnu, že si tam hodím trochu gelu. Ale ne moc, nesnáším mastňáky, mařky a smažky. Prostě jen tak, aby byly vzdušné…chápete, ne?
   Hodím na sebe černé rifle a tričko s heartagramem.
   „Můžeme?“ zeptá se Lou, když vejdu zpátky do kuchyně.
   „Jasně,“ zakřením se.
   Obuju si červené Conversky a  následuju Loua k autu.
   Alois vlastní  zachovalé fáro značky Ford Mustang z roku 1967. To auto miluje nadevše. Abych řekl pravdu, vůbec se mu nedivím. Pro Mustangy jsem měl vždycky slabost.
   Lou vyjede po hlavní ulici a zapne rockové rádio. Tak na tohle bych si klidně zvykl.
   Po hodině jsme dojeli k malému dřevěnému ranči. Nebo farmě. Nebo zkrátka k něčemu takovému.
   „Tak, jsme na místě.“
   „A co tu jako budem dělat?“
   „Nech se překvapit!“
   Zklamaně si odfrknu, vystoupím z auta a zkřížím ruce na prsou.
   „Jen pojď.“
   Společně vyjdeme po štěrkové cestičce vedoucí k malé verandě.
   Farma nebo ranč nebo co to je, je poměrně malá. Vedle domu se nachází malá kůlna nebo stodola a stáj.
   Lou zaklepe na poněkud rozvrzané dubové dveře a odstoupí o krok dozadu. Chvíli se nic neděje, ale nakonec se s vrznutím dveře otevřou a přivítá nás menší, baculatá blondýnka, maximálně třicetiletá.
   „Lou, tak ráda tě zase vidím! Ty jeden šmejde. Už roky ses neozval! A kohopak sis to tu přivedl?“
   „Nazdárek Lucy. Jdu tady mladému pořídit nějakého doprovázeče. Ať se furt netoulá sám.“
   „A jak se jmenuješ, krasavče?“ mrkne na mě Lucy.
   „Z-Zack,“ zablekotám.
   „Hm, tak Zack. Hezké jméno.“
   „Dost kecání lidi. Nemáme čas na kafrání,“ řekne Lou.
   Lucy nás pozve dál a já se posadím na starý kousavý gauč. Rozhodl jsem se, že se pokusím nedát najevo svou nervozitu z tohohle domu. Všechno tu vypadá, jako by to mělo každou chvilkou zřítit. Všechno co je dřevěné vrže, všechno co je natřené se loupe a co je jen trochu z dosahu lidské ruky, pokrývá hustá pavučina.
   „Počkej tady Zacku. Za chvilku se vrátím. Musím jít ještě něco vyřídit…“
   Lou s Lucy vyjdou zadním vchodem ven a já totálně propadnu panice. Chce se mi zakřičet       „Vraťte se! Nenechávejte mě tu samotného! Co když mě tu sní nějaká zombí?!“
   Místo toho ale zůstanu sedět na svém místě a nervózně si poposednu. Uslyším vrznutí dveří v prvním patře. Bože nee! Já to věděl! Já nechci zemřít tak mladý! Ještě jsem to ani nedělal! Nikdy jsem se nezamiloval! No…teda asi.
   Když zvuk dveří ustane, začne vrzat podlaha. Sbohem jahodový milk-shakeu z Mc’Dondy. Už se nikdy neshledáme. NIKDY.
   Vrzání se pomalu rozléhá domem. Je čím dál blíž schodům. Ach bože. Ty schody jsou za mnou! Co když si ničeho nestihnu všimnout? A najednou „Blecgwhtrskrefgthd!“ a je po mě.
   Ostražitě se otočím a mimoděk se připravím k rychlému úprku.
   Na schodech se objeví noha. Noha s bledou nazelenalou kůží! ZOMBÍÍÍÍ!!!! Se srdcem v trenkách vyskočím na nohy a sáhnu po nejbližší zbrani, kterou se v mém případě stal květináč petúnií (neptejte se, jak vím, že to byly petúnie).
   Dvě nohy! V riflích! Aaa…má to na sobě rifle!!! Ruka! Zaoblenina na hrudi! Aaa ZOMBÍ ŽENA! Jen pojď, ať se ti můžu podívat do obličeje! Jo, nebiju holky ani ženské, ale můžu se bránit!
   Když postava vyjde celá, spadne mi čelist, srdce vypadne z trenek na parkety a tím si tep udělá ________ krátkou přestávku. Proč? Protože přede mnou VÁŽNĚ stojí zombí žena. Možná spíše holka. Vlastně jsem si celou dobu myslel, že je tam nahoře dcera od Lucy, její manžel nebo třeba zahradník (Ne počkat. Zahradník by to určitě nebyl).
   „Ustup satane!“ zaječím holčičím hlasem a napřáhnu ruku s květináčem.
   „Aaa! Nee! Kdo jsi?!“ zaječí zombí.
   „Říkám ustup! Mám květináč a nebojím se ho použít!“
   „Aaa! Nee! Já se asi zabiju!“ ječí zas zombí.
   „Ne, to já tě zabiju, pokud se mě pokusíš sníst!“
   Zombí ke mně přiběhne a strhne mě na zem dřív, než se po ni stačím ohnat květináčem. Kdyby mi nebylo sedmnáct, určitě bych si pustil do kalhot. Vlastně bych si pustil, i kdybych neměl vyprázdněný močák, jako právě teď.
   „Nemáš tu co dělat! Co tu děláš?! Kdo tě sem pustil?! Pro kterou sakramentskou organizaci pracuješ?!“
   „Eh…pusť mě!!! Nejez mě! Cože? Pustila mě sem Lucy…pro nikoho nepracuju…jsem tu s Louem Spackem! Prosím nejez mě! Maso nemám nic moc! Navíc hýří nevinností…“
   „Alois Špaček? Uff…promiň, že jsem tě tak přepadla. Ty ses ale taky nechoval zrovna galantně…“
   „Takže ty mě nechceš sníst?“
   „Proč bych to měla dělat proboha? Jsem snad nějaký kanibal?“
   „Nevím…“ zamumlám. „Hele mohla bys ze mě slézt, prosím?“
   Zombí poslechne a posadí se na parkety vedle mě. Posadím se taky.
   „Jsem Crombie. Ty?“
   „Eh…Zack. Jmenuju se Zack.“
   „Dál?“
   „Co? Jo aha. Zack Cohen.“
   „Těší mě.“
   Nervózně se usměju a sklopím oči k zemi. Nechci se na ni dívat víc, než je to nutné.
   „Dáš si kafe?“
   Překvapeně na Crombie pohlédnu a rychle zavrtím hlavou. Nechci se ničeho v tomhle divném domě dotknout, na tož abych z něčeho pil něco, co jsem si sám nechystal.
   „Jak myslíš.“
   Crombie se odbelhá do kuchyně a já si ji prohlédnu.
   Má dlouhé tmavě modré vlasy, ale ne tak dlouhé jako Judith. Nazelenalou kůži ji zdobí nesčetně jizev. BOŽE! Je sešitá. Ihned si vzpomenu na frankensteinovu příšeru. Nebo na Frankenweenieho. To je dost šílené.
   Crombie chodí zvláštní loudavou chůzí. Vážně chodí jako zombí.
   Když se vrátí, v zelenkavé ruce svírá starý otlučený hrnek s kávou.
   Vůbec nevím, co ji mám říct, ale odolávám pokušení se ji zeptat na její původ.
   „Jo, vznikla jsem pod rukama mistra. Ne, Lucy to není. Ta sotva dokáže vyměnit žárovku. Vytvořil mě Ricky. Lou ti o něm už určitě vyprávěl.“
   „Vlastně ne. Hm…a to jsi jako…něco jako…“
   „Frankenstein. Vlastně jo. Nevyprávěl? Tak asi teprve bude. Určitě pro to má dobrý důvod.“